Kniha je v českém akademickém prostředí prvním pokusem podat objektivní obraz zrodu a formativní etapy hnutí, jehož historická role dělí nejen historiky, ale i celé národy a jejich politické reprezentace. Publikace se zabývá polsko–ukrajinským nacionálním soupeřením na pozadí dějin meziválečné Evropy, svým záběrem ale zasahuje ještě do 19. století, jehož duch přeťala první světová válka, a nezastavuje se ani před dramatickým děním na československé Podkarpatské Rusi pomnichovského období.

1. června 1953 vstoupilo do stávky několik významných pražských průmyslových podniků v čele s tehdejším mamutím strojírenským a hutním koncernem ČKD Stalingrad. Dělníci se bouřili proti sociálním důsledkům ohlášené měnové reformy, vyšli z bran továren, a připravovali dokonce protestní pochod na Pražský hrad. Politické důsledky takového činu by byly nedozírné.

Jak se vězeňství od šedesátých let vyvíjelo a jaké myšlenky v převýchově byly uplatňovány? S jakými podmínkami se nejenom političtí vězni museli vyrovnat? Jak personál přistupoval k odsouzeným a obhajoval použití disciplíny a těžké práce? To jsou otázky, na které se tato kniha snaží odpovědět. Ukazuje, že se ve vězeňství zrcadlí charakter celé společnosti a mnohé o ní vypovídá.

V centru pozornosti se nacházejí změny, které v jejím fungování nastaly po nástupu sovětského vůdce Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu. Kniha zkoumá roli, kterou aliance sehrála v závěrečné etapě studené války, stejně jako prohlubující se spory mezi jednotlivými členskými státy, které se objevily v důsledku dynamické proměny mezinárodní situace i Gorbačovem iniciovaného pokusu o reformu východoevropských státně-socialistických diktatur.

Tématem monografie je organizace Allgemeine SS na teritoriu Dolních Rakous a jižní Moravy, jejich činnost, personální obsazení a poválečné trestní stíhání jejich příslušníků. Šlo skutečně o nacionálněsocialistickou elitu, nebo jen o fasádu zakrývající neutěšenou realitu?

Historická paměť patří dnes k frekventovaným pojmům. Se samozřejmostí jej užívají média i politici. Má být škola hlásnou troubou „politicky korektní paměti“? Jakou paměť má reprodukovat? A má vůbec nějakou reprodukovat? Jaká by měla být její pozice ve stále intenzivnějších kulturních válkách? Na tyto i řadu dalších otázek se snaží kniha odpovědět. Nebo si je alespoň položit.

Peter Demetz zachycuje pozoruhodný svět kinematografie coby nástroje i oběti propagandy v rukou diktátorů. Přibližuje filmy, které viděli a do jejichž podoby nezřídka zasahovali, režiséry, herce i herečky, jež zbožňovali.

Během třiceti sledovaných let trvání komunistického režimu (1960–1989) bylo násilí ze strany Veřejné a Státní bezpečnosti vystaveno na deset tisíc mladých lidí z prostředí (proto)undergroundu a punku. Zástupným důvodem pro často až zběsilé brutální fyzické ataky represivních složek se stala účast „závadové“ mládeže na „ilegálních“ hudebních produkcích, respektive provozování vlastní kultury. Celkem 99 mladých mužů a žen bylo odsouzeno k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 75 let…

Brutalita i výkonnost potlačovacího aparátu nacistického Německa vyvolávají dodnes řadu otázek, dohadů a spekulací. Autoři ve svém výzkumu postupovali podle hierarchického členění potlačovacího aparátu a zaměřili se na špičky represivních složek v protektorátu Čechy a Morava. Práce popisuje osudy mužů ve funkcích velitelů bezpečnostní policie a bezpečnostní služby, pořádkové policie a Waffen-SS, které spolu s armádou představovaly skutečný pilíř německé vlády v protektorátu.

Téma představuje dosud málo známou kapitolu našich dějin. Pomoc, již v dobách komunistické diktatury před rokem 1989 poskytovalo katolické církvi v tehdejším Československu sdružení Ackermann-Gemeinde, založené po druhé světové válce německy mluvícími katolíky vyhnanými z Čech, Moravy a Slezska, musela pochopitelně probíhat v podmínkách co největšího možného utajení, aby pomoc nebyla prozrazena a ohrožena.