Václav Havel ve svém eseji o Františku Krieglovi v roce 1988 napsal, že by jednou měla vzniknout kniha, díky níž by lidé pochopili, že tu byli dokonce i komunističtí politikové, kteří byli normálními čestnými a statečnými lidmi, byť třeba tragického osudu. Právě taková je nová monografie, díky které má širší veřejnost poprvé možnost poznat v celistvosti nejednoznačný příběh muže, jenž je stále pokládán dílem za hrdinu a dílem za padoucha.
Kniha Fízl je něco mezi esejem, historiografickou prací a beletrií, přechází volně z jednoho žánru do druhého a zároveň je i překračuje. Práce sice vychází z materiálů, které produkovala komunistická tajná policie, nepracuje s nimi ale způsobem, jaký používá historiografie – není svázána nějakou metodologií, ale jsou v ní i postupy běžné v literatuře: hříčky, aluze, metafory, hyperboly, gradace, pointy…, čímž „popisovaná“ realita získává na plastičnosti.
Monografie Postaveny navzdory se věnuje vzniku nových římskokatolických sakrálních staveb v českých zemích v době komunistického totalitního panství mezi lety 1948 a 1989. Ve druhé polovině 20. století zůstávala v našem prostředí určující a zcela převažující tendencí devastace posvátných budov, hřbitovů a drobných sakrálních památek, cílená likvidace objektů a nezájem státních orgánů o jejich údržbu a opravy.
Hlavním tématem knihy jsou happeningy Společnosti za veselejší současnost, která působila na konci osmdesátých let 20. století jako jedna z opozičních iniciativ v Československu. Přibližuje její veřejné působení, zvolenou strategii, ohlasy ve společnosti a reakce komunistického režimu. V publikaci jsou také představeny stručné dějiny happeningu jakožto uměleckého fenoménu a jeho využívání při opoziční činnosti na konci osmdesátých let v sovětském bloku, zejména polskou Pomerančovou alternativou.
Obraz veksláka patří neodmyslitelně k pozdnímu období socialistického Československa. Stal se námětem řady dobových literárních textů či filmů a dodnes patří k symbolům každodenního života a černého trhu před rokem 1989. Kniha historika Adama Havlíka sleduje fenomén veksláctví a vztahy mezi oficiální a šedou ekonomikou v širokých souvislostech a ukazuje tak dosud málo známou tvář období „reálného socialismu“.
Československé političky navazovaly po 2. světové válce na prvorepublikovou zkušenost aktivní politické participace svých předchůdkyň, dělo se to však ve zcela novém geopolitickém uspořádání světa rozděleného na východní a západní blok. Jejich politická činnost tak byla významně ovlivněna specifiky nedemokratického režimu a všeprostupující komunistickou ideologií.
Životní příběh Josefa Pavla je příběhem jedné generace okouzlené komunismem, která prožila rozhodující okamžiky 20. století a dočkala se krutého probuzení. Za svůj život toho stihnul opravdu hodně – byl dobrovolníkem mezinárodních brigád ve Španělsku, pracovníkem komunistického aparátu, velitelem Lidových milicí, politickým vězněm, ministrem vnitra i milujícím manželem a otcem.
Na základě vzpomínek přeživších a rozsáhlého tuzemského i zahraničního archivního výzkumu autorka odhaluje v kontextu perzekuční politiky nacistického režimu vnitřní strukturu této skupiny a představuje čtenářům typologii vězeňkyň. Vůbec poprvé jsou systematicky popsány skupiny, které byly po dlouhá desetiletí tabuizovány či marginalizovány a doposud zůstávají stranou zájmu širší veřejnosti.
Téma knihy se týká regionu sousedícího s Polskem, který ve své bouřlivé meziválečné historii patřil do Československa a Maďarska. Velmi krátkou dobu také představoval zárodek nezávislého ukrajinského státu. Na tomto místě se křížily plány různých států a národů.
Ďáblický hřbitov v Praze – významná památka architektonického kubismu a místo silně spojené s historií druhého a třetího odboje – má více než stoletou historii. Publikace se věnuje převážně tamnímu společnému pohřebišti z let 1943–1961, kam byly tajně ukládány ostatky odpůrců a obětí nacistického a komunistického režimu. Paradoxně se tam však nacházejí i někteří představitelé a spolupracovníci těchto režimů nebo kriminální vězni.
