V této knize analyzujeme 13 vybraných předmětů ze sbírek stranických muzeí, okolnosti jejich vzniku, vystavování a užívání při utváření dobového ideologického jazyka. Zároveň si klademe otázky: Co si počít s předměty a symboly, jež společnost odvrhla? Jak je možné je využít ve vzdělávání či jak je zakomponovat do badatelsky orientované výuky? Nakolik je možné tyto předměty aktualizovat a klást jim širší společenské otázky týkající se historiografie, muzeologie, ale i kulturně společenských problémů současnosti? Kniha čtenáři nabízí možnost vnímat závažná témata tohoto období skrze konkrétní materiál z muzejních depozitářů.

Václav Havel ve svém eseji o Františku Krieglovi v roce 1988 napsal, že by jednou měla vzniknout kniha, díky níž by lidé pochopili, že tu byli dokonce i komunističtí politikové, kteří byli normálními čestnými a statečnými lidmi, byť třeba tragického osudu. Právě taková je nová monografie, díky které má širší veřejnost poprvé možnost poznat v celistvosti nejednoznačný příběh muže, jenž je stále pokládán dílem za hrdinu a dílem za padoucha.

Výtvarník Petr Řehoř pátral po minulosti svého otce, který byl na podzim roku 1942 poslán z Protektorátu Čechy a Morava na nucené práce k německé polovojenské organizaci Todt. V okupovaném Norsku pracoval na stavbách bunkrů v okolí Trondheimu. Po roce odjel na dovolenou domů do protektorátu a do konce války se ukrýval. Petr Řehoř, který se narodil několik let po válce, o otcově minulosti mnoho nevěděl. Otcův příběh začal objevovat teprve nedávno. V roce 2021 se v rámci česko-norského projektu My father´s story vydal se svou ženou, fotografkou Pauliinou Pasanen po jeho stopách do Norska. Tato cesta je oba inspirovala v jejich umělecké tvorbě.

Druhé číslo časopisu Securitas Imperii roku 2022 přináší tři studie v anglickém jazyce – český historik Pavel Žáček se zabývá případem československého komunistického agenta působícího ve Spojených státech Karla Koechera, polský historik Michał Przeperski přibližuje kariéru komunistického politika Mieczysława Rakowského a maďarský historik Péter Vukman prezentuje příběh jugoslávského komunistického politika Lazara Brankova.

Kniha Fízl je něco mezi esejem, historiografickou prací a beletrií, přechází volně z jednoho žánru do druhého a zároveň je i překračuje. Práce sice vychází z materiálů, které produkovala komunistická tajná policie, nepracuje s nimi ale způsobem, jaký používá historiografie – není svázána nějakou metodologií, ale jsou v ní i postupy běžné v literatuře: hříčky, aluze, metafory, hyperboly, gradace, pointy…, čímž „popisovaná“ realita získává na plastičnosti.

Kniha se věnuje parlamentu v období, kdy nemohl naplňovat své základní poslání – být otevřeným fórem pro střet různých zájmových skupin, vládnoucích a opozičních politických stran. Byl „spoután“ prostřednictvím jednotné kandidátky Národní fronty, v níž pevně vládla KSČ. Jedná se o téma neprávem opomíjené.

Monografie Postaveny navzdory se věnuje vzniku nových římskokatolických sakrálních staveb v českých zemích v době komunistického totalitního panství mezi lety 1948 a 1989. Ve druhé polovině 20. století zůstávala v našem prostředí určující a zcela převažující tendencí devastace posvátných budov, hřbitovů a drobných sakrálních památek, cílená likvidace objektů a nezájem státních orgánů o jejich údržbu a opravy.

Revue Paměť a dějiny se ve svém čísle 4/2022 věnuje sportu v období vlády komunistické strany. Časopis přináší především příběhy sportovců, jejichž kariéru poznamenala doba. Od těch známých, jako byl hokejista Václav Roziňák, odsouzený v roce 1950 v procesu s hokejovými mistry světa za vykonstruovanou velezradu na deset let odnětí svobody, až po ty doposud neznámé, jakým je ligový fotbalista Zdeněk Sobotka, který byl již v roce 1949 odsouzen Státním soudem na dvacet let za zběhnutí a pokus odejít za hranice.

V nacistickém Německu bylo jen v Drážďanech mezi lety 1934-1945 popraveno gilotinou 892 Čechoslováků. Většina z nich se aktivně stavěla proti německé okupaci. Dvojjazyčná česko-německá kritická edice obsahuje životopisy odsouzených k smrti a kolem stovky posledních dopisů, které mohli napsat příbuzným. Historičky Pavla Plachá z Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze a Birgit Sack z památníku Münchner Platz Dresden/Stiftung Sächsische Gedenkstätten shromáždily kolem stovky posledních dopisů a motáků od žen a mužů z takzvaných Sudet a Protektorátu Čechy a Morava adresovaných jejich příbuzným.

Kolektivní monografie cíli zvláště na problematiku válečné (a) filmové propagandy. Zatímco na Západě se jedná o dlouhodobě zkoumané téma, u nás mu (filmoví) historici nikdy nevěnovali srovnatelnou pozornost a postupem času se „propaganda“ začíná řadit k „nejopuštěnějším“ a „nejzanedbávanějším“ termínům věd o kultuře. Množství zahraniční odborné literatury se zaměřuje na zkoumání sovětské, německé, ale i americké a britské filmové propagandy za 2. světové války. Hlavním tématem naší knihy je česká a slovenská filmová propaganda za téže (a přece jiné) války.