Na základě historických pramenů autor napsal studii o tomto fenoménu a jednadvacet portrétů živých pochodní, u kterých je doložitelná minimálně částečná politická motivace. Značná část z nich byla radikální reakcí na srpnovou okupaci Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy a na potlačení pražského jara.

Předložená analýza kombinuje sociálně-historický, mikrohistorický a biografický přístup, s jejichž pomocí ukazuje pastorační i další strategie děkana Václava Boštíka v různých situacích v průběhu prvních dvou třetin 20. století. Lokální dění je propojeno s kontextem českých církevních dějin na úrovni celostátní a diecézní i s širším kontextem církevních dějin.

Petr Placák ve své práci, založené na rozsáhlém archivním výzkumu, nastínil peripetie, obtíže či kontroverze, které vznik a působení této organizace provázely v rozjitřeném prostředí exilu, aby celý příběh velkého zápalu pro českou (československou) věc zakončil happyendem: obnovením prastarého benediktinského opatství v Břevnově a Opaskovým návratem do vlasti po pádu komunismu v roce 1989.

Na konci roku 1969 by stěží někdo uvěřil, že o pouhých pět let později bude napříč českými kraji existovat početné podzemní společenství. V únoru 1975 napsal Jirous svůj zásadní text, Zprávu o třetím českém hudebním obrození. První polovina 70. let je spojena nejen s fenoménem festivalů „druhé“ kultury, ale také se zrodem zásadního umělce podzemí, Pavla Zajíčka, a dnes neprávem opomíjeným vlivem Milana Knížáka.

Aktuální číslo Paměti a dějin připomíná méně známé téma: během politických procesů 50. let skončilo za mřížemi mnoho architektů, inženýrů, památkářů a techniků, většinou špičkových a zkušených specialistů. Ve věznicích pro ně vznikly tzv. technické ústavy, kde tito novodobí „otroci…

Kniha rekonstruuje každodenní jazyk obyčejného komunisty, zkoumá jeho myšlenkový svět, jak se vyvíjel tváří v tvář politickým změnám. V ohnisku práce je pět ústředních motivů komunistické obrazotvornosti: Dějiny, Strana, Národ, Nepřítel a Čas. Autor dochází k závěru, že prostí komunisté nebyli netečnou masou, nýbrž aktivními hybateli dění s bohatými formami politických postojů.

V průběhu tří staletí existence vojenské duchovní služby v rakouskouherské i československé armádě prošlo jejími řadami mnoho desítek českých kněží. Svoji službu vykonávali věrně a poctivě, i když do jejich životů zasáhly všechny dramatické zvraty pohnutých historických událostí.

Předkládaná publikace si klade za cíl přispět ke komparaci politického, hospodářského a sociálního vývoje v různých částech československého území od rozpadu společného státu v březnu 1939, resp. v případě území odtržených od Československa mnichovskou dohodou a vídeňskou arbitráží od podzimu 1938, až do skončení druhé světové války.

Album prostřednictvím dobových fotografií a mapek dokumentuje průběh sovětizace okupovaných polských území, metody a dopad komunistické (a posléze nacistické) propagandy. Většina snímků je publikována vůbec poprvé. Vytvořili je sovětští fotografové – nejprve vojenští dopisovatelé, kteří doprovázeli oddíly Rudé armády vstupující do Polska, později straničtí fotografové, jejichž snímky musely splňovat cíle propagandistické práce.

Autoři nahlížejí na 60. léta v Sovětském svazu jako na jeho „viktoriánskou“ epochu, tedy epochu, která nebyla dobou vrcholného tvůrčího rozkvětu, ale dobou sentimentu a samolibého pohledu na svět. Všímají si jednotlivých fenoménů kulturního života země v dekádě plné výkyvů, ukazují, že nebyla ani zcela svobodná, ale také nešlo čistě o pokračování mocenského stalinského surrealismu, že byla plná nadějí i deziluzí.