Tři osudové březnové dny: 14.-16. březen 1939

V březnu roku 1939 vyústily mnichovské události  v zánik samostatného československého státu. Generalita i vláda si byly vědomy iluze možnosti obrany okleštěného Československa a západní mocnosti neposkytly mezinárodní garance nových hranic. Navzdory snaze přizpůsobit vnitrostátní i zahraniční politiku německým představám se československé vládě nepodařilo dosáhnout takových vztahů s nacistickým Německem, které by umožnily další existenci Druhé republiky.

Vyhlášení samostatného slovenského státu

Dne 7. března 1939 jednal nacistický předák Arthur Seyss-Inquart v Bratislavě s Jozefem Tisem a Karolem Sidorem a snažil se je přimět k vyhlášení samostatného Slovenska. Česká vláda záhy nařídila vojenský zásah na Slovensku, který začal v noci z 9. na 10. března pod vedením generála Bedřicha Homoly. Zásah vyvrcholil vyhlášením stanného práva, sesazením Tisovy vlády prezidentem Háchou a vyhlášením tzv. vojenské diktatury. Do čela slovenské vlády byl 11. března povolán velitel Hlinkových gard Karol Sidor, který dosáhl odvolání mimořádných opatření. Tiso se uchýlil na svou faru v Bánovcích. 12. března 1939 němečtí emisaři jednali s Karolem Sidorem o odtržení Slovenska od českých zemí. Sidor na plán odmítl přistoupit. Nacisté se proto opětovně obrátili na Jozefa Tisa, který 13. března společně s Ferdinandem Ďurčanským jednal v Berlíně s Adolfem Hitlerem. Říšský kancléř se vyjádřil zcela jasně: buď bude vytvořen samostatný slovenský stát, nebo dovolí maďarským jednotkám vpadnout na Slovensko. Tiso nakonec vyslovil s Hitlerovým požadavkem souhlas. Dne 14. března 1939 slovenský sněm odhlasoval vytvoření Slovenského štátu v čele s Tisem. Maďarsko předalo československé vládě ultimátum požadující vyklizení Podkarpatské Rusi. Zároveň na toto území vstoupily maďarské jednotky, které se na mnoha místech střetly s odporem československé armády.

Okupace Čech a Moravy

Prezident Emil Hácha s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským odjeli do Berlína „vysondovat Hitlerovy úmysly“. Napjaté jednání s Adolfem Hitlerem, během nějž musel lékař ošetřit zkolabovaného Háchu, vyvrcholilo o jedné hodině po půlnoci, kdy Hitler sdělil svůj záměr okupovat za několik hodin zbytek českých zemí a připojit je ke Třetí říši. V případě nesouhlasu s okupací vyhrožoval leteckým bombardováním Prahy, která tak měla lehnout popelem. Emil Hácha i pražská vláda nakonec souhlasili. Během 15. března 1939 obsadila německá vojska české země. Armáda, svázaná rozhodnutím politiků, se nemohla postavit na ozbrojený odpor. Proti okupantům přesto zahájili boj vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. Prakticky ve všech českých městech byli němečtí vojáci „přivítáni“ nadávkami a hrozbami od českého obyvatelstva, zatímco například pražští Němci vítali své „soukmenovce“ se zdviženou pravicí… Výkonná moc byla svěřena vojenské správě v čele s vrchním velitelem německé armády generálem Waltherem von Brauchitschem. V Čechách vykonával výkonnou moc generál Johannes Blaskowitz, zatímco šéfem civilní správy se stal Konrad Henlein. V čele Moravy stál generál Wilhelm List a civilní správa přešla do rukou Josefu Bürckelovi. Podkarpatská Rus byla druhý den po zahájení německé okupace násilím připojena k Maďarsku jako autonomní území Karpatsko.

 

Vyhlášení protektorátu

Adolf Hitler vydal 16. března 1939 výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Protektorát neměl žádnou státní povahu. Naopak, stal se integrální součástí Třetí říše. Rovněž neměl právo na samostatnou armádu. Tzv. vládnímu vojsku byl přisouzen symbolický ráz a plnilo jen pomocné služby. Byl rozpuštěn parlament a ještě více zjednodušen politický život. Představiteli protektorátní správy se stali státní prezident (Emil Hácha) a protektorátní vláda v čele s předsedou. Dva dny po tomto výnosu jmenoval Hitler říšským protektorem v Čechách a na Moravě Konstantina von Neuratha a jeho zástupcem ve funkci státního tajemníka Karla Hermanna Franka. Ve skutečnosti říšskoněmecké a okupační úřady představovaly opravdové nositele státní moci v protektorátu Čechy a Morava. Říšský protektor byl nejvyšší institucí říšské moci v Protektorátu. Zatímco v Hitlerově výnosu z 16. března vystupoval protektor spíše jako orgán dozoru, tak jeho další nařízení ze 7. dubna vybavilo protektora velmi rozsáhlou pravomocí. Stal se naprosto nezávislým na protektorátních orgánech ve věcech zákonodárných, bylo mu povoleno vydávat, měnit a rušit právní normy ve všech oblastech. Neurath ve svých rukou de facto soustředil dozor nad mocí výkonnou, zákonodárnou, dále pravomoc k zásahům do moci soudní i funkci reprezentativní.

Následující fotografie pocházejí z alba Grossdeutschland im Weltgeschehen. Tagesbildberichte 1939 z dílny říšského ministerstva lidové osvěty a propagandy, které se nachází ve fondech ABS. Jedná se o málo známé snímky Hitlerova osobního fotografa Heinricha Hoffmanna, na kterých je zachyceno dění roku 1939 z německého pohledu. Album je členěno na jednotlivé měsíce, každá fotografie je opatřena popiskem a každý měsíc je shrnut v komentáři. V předmluvě vydavatel Ernst Braeckow uvádí, že díky formátu, kdy si čtenář album sám průběžně doplňuje novými obrázky, toto dílo každého vtáhne do bezprostředního dění v Evropě. Celé album pak má dokumentovat „vzestup Německa a porodní bolesti nové Evropy“. Ve svém celku se jedná o velmi cenné a vzácné dílo. Do našeho výběru jsou zařazeny fotografie z ledna až června 1939, které se přímo či nepřímo týkají březnových událostí téhož roku a souvisejí tak se začátkem nacistické okupace českých zemí.

Propaganda

Vyhlášení protektorátu Čechy a Morava znamenalo, že se na jeho území začaly uplatňovat zásady německé propagandy. Jejím nejmarkantnějším projevem bylo zrušení některých svátků či významných dnů z dob ČSR (7. březen – narození T. G. M., 28. říjen – vznik ČSR) a zavedení nových (16. březen – vznik protektorátu, 20. duben – narozeniny Adolfa Hitlera, 12. červenec – narozeniny prezidenta Emila Háchy). Změny se dotkly rovněž tisku. Záhy po vyhlášení protektorátu vydala vláda výnos o zřízení Tiskové dozorčí služby, podléhající Tiskovému odboru Předsednictva ministerské rady (PMR), dohled nad tiskem tak spadal do kompetencí protektorátní vlády. S vypuknutím války došlo ovšem v této oblasti k zásadní změně, kdy kontrolu tisku převzal od PMR přímo Úřad říšského protektora. Na území protektorátu tak byly definitivně zavedeny říšské mechanismy řízení médií, podle nichž byl tisk chápán jako nástroj prosazování státní politiky a propagandy.