Celoživotní bojovnice za lidská práva, první žena v ústředním výboru Portugalské komunistické strany a vězeňkyně fašistického Salazarova režimu Cândida Ventura ve své knize vzpomíná na život v ilegalitě, na zážitky z návštěvy SSSR, které zviklaly její přesvědčení o komunistickém režimu, i na léta strávená v socialistickém Československu, kde se po rozdrcení Pražského jara armádami států Varšavské smlouvy s komunismem definitivně rozešla.

Faksimile cenného dokumentu, pamětí Vladimíra Levory z období kolem druhé světové války a po ní, vychází jako doprovodná publikace k výstavě Levorových výtvarných prací.

Čtenářům se poprvé dostávají do rukou vzpomínky Marty Procházkové-Kastnerové  na její maminku Helenu Koželuhovou-Procházkovou, které jsou cenným svědectvím o poválečné době. Uvádějí řadu dosud neznámých detailů ze života této dnes již pozapomenuté osobnosti české poválečné politické žurnalistiky a jedné z nejvýraznějších postav Československé strany lidové.

Kniha je otřásajícím svědectvím o době, ve které se za velké ideály skryly i ty nejtěžší zločiny. Tentokrát se nejedná o pohled „jasné oběti“, ale manželky jednoho z těch, kteří obludnou mašinerii pomáhali budovat, aby nakonec skončili na jejím popravišti.

První exil ve Velké Británii v letech druhé světové války byl pro Pavla Tigrida obdobím tvůrčího a osobního zrání. Jeho dnes již zapomenutý reportážní a autobiografický text Volá Londýn. Ze zákulisí čs. vysílání z Londýna je příležitostí seznámit se s málo známým úsekem života této mimořádné osobnosti československých dějin.

Ve svých vzpomínkách se Helena Frischerová věnuje letům 1937–1947, jež strávila jako jedna z obětí „Velkého teroru“ v táborech sovětského gulagu. Popisuje nejen každodenní krutou táborovou realitu, ale i projevy přátelství, solidarity mezi vězni a pokusy vést kulturní život i za ostnatým drátem.

Osud autora této knihy je ojediněle koncentrovaným příkladem toho, jak se politické a společenské tendence českých dějin poloviny 20. století podepsaly na obyčejných lidech, jejichž jedinou „vinou“ byl „špatný“ rasový nebo národnostní původ, popřípadě majetek.

Vzpomínky politického vězně Jaroslava Michálky odkrývají neznámý příběh, připomínající tragické období našich poválečných dějin, s nímž jsme se zatím dostatečně nevyrovnali.

V letech 1939–1947 byl František Polák vězněn v Gulagu. Po návratu do Československa v březnu 1948 uprchl na Západ s cílem informovat svět a rodnou zemi o sovětské realitě, které sám dlouhá léta odmítal uvěřit.

V svých pamětech Oldřich Suchý líčí kruté podmínky nacistických i komunistických věznic a lágrů a také zničující rozklad demokratických hodnot. Knihu doplňují přílohy (např. projevy Emila Háchy, svědectví politického vězně Josefa Sobotky).