Osud autora této knihy je ojediněle koncentrovaným příkladem toho, jak se politické a společenské tendence českých dějin poloviny 20. století podepsaly na obyčejných lidech, jejichž jedinou „vinou“ byl „špatný“ rasový nebo národnostní původ, popřípadě majetek.

Vzpomínky politického vězně Jaroslava Michálky odkrývají neznámý příběh, připomínající tragické období našich poválečných dějin, s nímž jsme se zatím dostatečně nevyrovnali.

V letech 1939–1947 byl František Polák vězněn v Gulagu. Po návratu do Československa v březnu 1948 uprchl na Západ s cílem informovat svět a rodnou zemi o sovětské realitě, které sám dlouhá léta odmítal uvěřit.

V svých pamětech Oldřich Suchý líčí kruté podmínky nacistických i komunistických věznic a lágrů a také zničující rozklad demokratických hodnot. Knihu doplňují přílohy (např. projevy Emila Háchy, svědectví politického vězně Josefa Sobotky).

Deník zachycuje pouze necelý rok autorova života, nabízí však ojedinělý pohled na metody sovětského represivního aparátu na území osvobozeném Rudou armádou v závěru 2. světové války.

Paměti Pavla Knihaře zachycují jeho pohnutou životní odyseu, od protektorátní Prahy přes vietnamskou džungli až po alžírská údolí a pohoří.

Ve svých vzpomínkách František Štverák barvitě vylíčil osud kněze bojujícího s totalitní mocí a podal svědectví o utrpení i odvaze mnoha nevinných lidí.

Dvojjazyčné česko-ruské vydání povídek a vzpomínkových textů bývalých ruských vězňů, jež přibližují život v sovětských koncentračních a pracovních táborech známých pod zkratkou GULAG. Soubor doplňuje výběr z memoárů českého vězně Jana Bačkovského, které dokazují, že v těchto lágrech byli uvězněni i lidé jiných národností.

Deníkové zápisy Danici Valenové popisují období od konce druhé světové války do roku 1960. Jsou v něm zachyceny životní osudy rodiny, které byly dramaticky ovlivněny poválečnými událostmi, komunistickým převzetím moci v Československu.

Nejvýznamnější dílo předního sovětského disidenta žijícího v současnosti ve Velké Británii. Kniha poutavým způsobem přibližuje realitu sovětského disentu, tak odlišnou od té české například používáním „trestající psychiatrie“, nástroje, který při posledním rozsudku postihl i Bukovského a který jsme v našich podmínkách prakticky neznali.