Audio archiv – životopisy

Rudolf Beran (1887–1954)

Narodil se 28. 12. 1887 v jihočeských Pracejovicích v rodině drobného zemědělce a hostinského. Absolvoval hospodářskou školu ve Strakonicích a již od mládí se angažoval v selském hnutí. Od r. 1905 pracoval v Praze v Ústřední jednotě českých hospodářských společenstev, o rok později se stal zaměstnancem sekretariátu agrární strany a vykonával funkci organizačního vedoucího a tajemníka Svazu agrárního dorostu. Podílel se na organizaci agrárního hnutí v jihočeském regionu a zároveň hospodařil na rodinném statku. Po vzniku Československa byl jmenován ústředním politickým tajemníkem agrární strany a stal se blízkým spolupracovníkem Antonína Švehly. Z titulu svých funkcí zásadní měrou přispěl k vytvoření funkčního stranického aparátu agrární strany a jejích společenských organizací. V letech 1918–1939 zasedal v poslanecké sněmovně Národního shromáždění. Po odchodu A. Švehly z politiky fakticky řídil činnost strany, po Švehlově smrti vykonával nejprve funkci místopředsedy a v r. 1935 byl zvolen předsedou agrární strany. Jako stoupenec protihradního křídla se v prosinci 1935 snažil neúspěšně prosadit do funkce prezidenta republiky profesora Bohumila Němce. Počátkem r. 1938 navrhoval přizvat do československé vlády zástupce Sudetoněmecké strany Konrada Henleina, čímž si zejména u levicové části politického spektra vysloužil nálepku vlastizrádce. Po mnichovské dohodě se stal jedním z hlavních představitelů politického života tzv. druhé republiky – jako předseda Strany národní jednoty, která integrovala dosavadní pravicová politická seskupení, byl 1. 12. 1938 jmenován ministerským předsedou. Programové prohlášení svého kabinetu prezentoval veřejnosti v rozhlasovém projevu 3. 12. 1938. Po okupaci zbytku Česko-Slovenska byl 16. 3. 1939 jmenován předsedou první vlády protektorátu Čechy a Morava. V této funkci skončil 25. dubna 1939 a poté se stáhl do ústraní. Finančně přispěl na organizaci protinacistického odboje, v důsledku čehož byl v květnu 1941 zatčen a o rok později odsouzen v Berlíně k 10 letům vězení. Od roku 1943 byl internován v Praze a posléze v rodných Pracejovicích. Několik dní po osvobození americkou armádou byl zatčen československými bezpečnostními orgány a v r. 1947 odsouzen Národním soudem k trestu 20 let těžkého žaláře. Zemřel 28. 2. 1954 ve věznici Leopoldov.

Wilhelm Frick (1877–1946)

Narodil se 12. 3. 1877 v městečku Alsenz v Porýní-Falci v rodině učitele. Studoval práva na univerzitách v Mnichově, Göttingenu, Berlíně a Heidelbergu, poté působil v Bavorsku jako soudní čekatel. Od r. 1917 byl zaměstnancem mnichovského policejního ředitelství, v letech 1919–1921 řídil bavorskou politickou policii. Dne 8. 11. 1923 se zúčastnil Hitlerova pokusu o státní převrat v Mnichově a byl za to odsouzen k 15 měsícům vězení. Od r. 1924 zasedal v Říšském sněmu, a to nejprve za Deutschvölkische Freiheitspartei, posléze za NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei), do níž vstoupil 1. 9. 1925. V letech 1926–1930 působil jako úředník pojišťovacího úřadu v Mnichově, od r. 1928 vykonával též funkci předsedy frakce NSDAP v Říšském sněmu. V letech 1930–1931 byl ministrem vnitra a školství v zemské vládě Duryňska. Zkušenosti, které zde získal, byly o dva roky později využity při nástupu nacistů k moci. 30. 1. 1933 byl jmenován říšským ministrem vnitra. Zásadním způsobem se tak podílel na vytváření nacistického represivního aparátu, a to jak po stránce organizační, tak po stránce normativní. V r. 1936 inicioval jmenování Heinricha Himmlera do funkce velitele německé policie, což později oslabilo jeho vlastní mocenské pozice. 18. 7. 1943 byl v důsledku konfliktů s Himmlerem odvolán z funkce ministra vnitra, o měsíc později (20. 8. 1943) byl jmenován říšským ministrem bez portfeje. 24. 8. 1943 byl po abdikaci Konstantina von Neuratha povolán do funkce říšského protektora v Čechách a na Moravě, kde nahradil dosavadního zastupujícího říšského protektora SS-Oberstgruppenführera Kurta Daluegeho. Frickova působnost ve funkci říšského protektora byla víceméně reprezentativní, neboť nejdůležitější pravomoci byly přeneseny na úřad nově vzniklého německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu, v jehož čele stanul Karl Hermann Frank. Funkce říšského protektora se Frick ujal 14. 10. 1943 a vykonával ji oficiálně až do května 1945. Na konci druhé světové války byl Spojenci zajat a postaven před mezinárodní soudní tribunál v Norimberku, který jej 1. 10. 1946 odsoudil za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti k trestu smrti provazem. Rozsudek byl vykonán 16. 10. 1946 v Norimberku.

Emil Hácha (1872–1945)

Narodil se 12. 7. 1872 v Trhových Svinech na Českobudějovicku v rodině berního úředníka. Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a posléze práva na Univerzitě Karlově (UK) v Praze. Po promoci v roce 1895 působil krátce jako advokát, o tři roky později nastoupil jako úředník k českému zemskému místodržitelství v Praze. V letech 1916–1918 vykonával funkci dvorního rady u Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni, po vzniku Československa byl jmenován členem Nejvyššího správního soudu, kterému v letech 1925–1938 předsedal. Od roku 1920 působil též jako docent srovnávacího správního práva na Právnické fakultě UK, autor četných odborných prací. Byl milovníkem výtvarného umění, překládal též anglickou beletrii (Tři muži ve člunu od Jerome Klapky Jerome) a psal poezii. 30. listopadu 1938 byl zvolen prezidentem Česko-Slovenska. Z titulu této funkce odjel 14. března 1939 do Berlína, kde pod tlakem Adolfa Hitlera podepsal souhlas s připojením Čech a Moravy k Velkoněmecké říši. V prvních letech okupace udržoval prostřednictvím několika statečných lidí (např. Zdeňka Bořka Dohalského) kontakty s odbojovým hnutím a vyměnil si tak několik vzkazů s Edvardem Benešem. Touto cestou dal několikrát najevo, že v případě nacistického tlaku na jeho osobu buď z funkce odstoupí, nebo zvolí dobrovolnou smrt. Přesto po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora a po zatčení ministerského předsedy Aloise Eliáše neodstoupil a nadále setrval formálně v čele protektorátu Čechy a Morava. Vystupoval poté veřejně proti československému zahraničnímu odboji a stal se tak nástrojem nacistické okupační politiky. Zejména komunisté používali jeho jméno pro vyjádření symbolu „zaprodanosti“ protektorátní politické reprezentace („háchovština“). I v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu se Hácha postupně stával loutkou v rukou nacistických okupantů. 13. 5. 1945 byl na zámku v Lánech zatčen a uvězněn v nemocnici na Pankráci, kde 27. 6. zemřel.

Theodor Hácha (1874–1957)

Narodil se 22. 7. 1874 v Trhových Svinech, bratr Emila Háchy. Po absolvování českobudějovického gymnázia odjel v roce 1891 do Spojených států amerických, kde vystudoval strojní inženýrství. Po osmi letech se vrátil zpět do vlasti a pracoval jako konstruktér v továrně na výrobu jemné mechaniky. Autor četných překladů odborné i krásné literatury z anglického jazyka. Za nacistické okupace pomáhal rodinám zatčených a popravených odbojových pracovníků. Po únoru 1948 byl vystěhován z Prahy a žil v Hostomicích. Zemřel 5. 2. 1957 v Praze.

Arno Hais (1893–1971)

Narodil se 30. 11. 1893 v Rottensteinu v Dolním Rakousku v rodině sociálně demokratického politika Josefa Haise. Vyučil se typografem v Praze a v roce 1913 odešel do Kyjeva, kde pracoval jako novinář v časopise Čechoslovan. Po vypuknutí první světové války byl internován, později působil jako organizátor sociálně demokratické strany mezi českými a slovenskými zajatci v Rusku. Přiklonil se tehdy na stranu bolševiků, podílel se na založení Československé komunistické strany na Rusi a po návratu do Československa působil jako představitel tzv. marxistické levice v sociální demokracii. Stál u zrodu Komunistické strany Československa, ze které byl ovšem v roce 1929 vyloučen. V letech 1923–1929 se podílel na činnosti Mezinárodního všeodborového svazu (tzv. Rudých odborů). Od roku 1930 se angažoval v sociální demokracii. Za nacistické okupace byl jmenován do vedení zglajchšaltovaných odborů – Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ). Působil zde jako první náměstek generálního tajemníka, organizační tajemník a zástupce předsedy NOÚZ. Zároveň udržoval kontakty s představiteli odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme. Po prozrazení těchto aktivit byl v roce 1942 zatčen a až do konce války vězněn v nacistických žalářích. V letech 1945–1948 pracoval jako přednosta tiskového odboru ministerstva výživy. V březnu 1948 odešel do exilu – žil v Paříži, Londýně či v Kanadě, kde pracoval jako sazeč. Zemřel 16. 6. 1971 ve Vídni.

Adolf Hrubý (1893–1951)

Narodil se 21. 5. 1893 ve vesnici Mláka na Jindřichohradecku. Absolvoval obchodní školu a za první světové války narukoval do rakousko-uherské armády, kde padl do ruského zajetí. Po vypuknutí bolševické revoluce se přihlásil k jejím idejím a vstoupil do Rudé armády, kde velel jednomu z oddílů československých rudoarmějců. V prosinci 1918 odešel do Československa s cílem budovat zde bolševickou revoluci, začal však hospodařit na rodinném statku. Ve dvacátých a třicátých letech se angažoval v agrárním hnutí a přispíval do časopisu Venkov. V roce 1935 byl zvolen poslancem Národního shromáždění za agrární stranu. Na konci března 1939 jej prezident Emil Hácha jmenoval vedoucím Národního souručenství, jediné povolené strany v protektorátu Čechy a Morava. Z funkce byl odvolán v říjnu 1939 na nátlak nacistů pro údajný pokus o uplácení německého žurnalisty. 19. 1. 1942 byl poněkud překvapivě jmenován ministrem zemědělství a lesnictví v protektorátní vládě. Poté vystupoval na veřejnosti značně loajálně vůči okupačnímu režimu, snažil se však zároveň hájit zájmy českého rolnictva. Na sklonku druhé světové války byl vybrán za nástupce Emila Háchy ve funkci prezidenta protektorátu Čechy a Morava, počátkem května 1945 byl přesto nacisty internován. Po osvobození jej zatkly československé bezpečnostní orgány a Národní soud jej odsoudil k doživotnímu žaláři. Zemřel 9. 6. 1951 ve vězení.

František Ježek (1890–1969)

Narodil se 6. 9. 1890 v Chrudimi. Vystudoval chrudimské gymnázium a práva na Karlově univerzitě v Praze. Již během studií se veřejně angažoval a stal se předsedou Svazu českého studentstva, přispíval do Času, Osvěty lidu, Národa a Národních listů. V letech 1920–1923 pracoval jako vedoucí právního oddělení ředitelství Buštěhradské dráhy, r. 1923 byl jmenován radou Státních drah, v letech 1926–1939 předsedal jako uznávaný železniční odborník Národnímu sdružení železničních zaměstnanců. Byl jedním ze spoluzakladatelů národně demokratické strany, v letech 1923–1933 působil jako jednatel jejího ústředního výkonného výboru a v letech 1933–1935 jako její místopředseda. V letech 1925–1939 zasedal v poslanecké sněmovně Národního shromáždění a vykonával funkci jednatele poslaneckého klubu národní demokracie. V letech 1937–1938 místopředseda Národního sjednocení, za něž byl 19. 3. 1938 jmenován ministrem bez portfeje ve vládě Milana Hodži. Od 10. 5. 1938 do 22. 9. 1938 vykonával funkci ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a zásadně se podílel na přípravě X. všesokolského sletu v červnu 1938. V září 1938 patřil k rozhodným zastáncům obrany republiky. Vyvolal tehdy politický skandál, když veřejně zpochybnil ústavní oprávnění československé vlády k přijetí mnichovské kapitulace s prohlášením, že o hranicích se s cizími státy nevyjednává, jelikož „ty se hájí zbraní bez ohledu na počet přátel a nepřátel.“ V únoru 1939 byl jmenován ředitelem Všeobecného penzijního ústavu, byl též publicisticky činný – vydal knihy Zápas o nové Československo (1935) či Světla a stíny politiky (1937). Je autorem Pamětí, které dosud nebyly publikovány. Zemřel 29. 11. 1969 v Chrudimi.

Josef Kliment (1901–1978)

Narodil se 24. 6. 1901 v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě v rodině významného přírodovědce Josefa Klimenta. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově v Praze, kde od roku 1930 působil jako docent a žák profesora Jana Kaprase. Zabýval se právními aspekty českých dějin, například mírovým projektem Jiřího z Poděbrad či poměrem českého stavovského státu k Svaté římské říši národa německého. Autor řady právně-historických studií (např. Státní občanství a národnost v českém právu do Bílé hory) a hesel Ottova slovníku naučného s právní a historickou tematikou, přispíval též do revue Demokratický střed. V letech 1928–1938 působil jako tajemník Nejvyššího správního soudu. Jako blízký spolupracovník dr. Emila Háchy byl po jeho zvolení prezidentem jmenován jeho poradcem a tiskovým referentem prezidentské kanceláře. Politiku aktivní spolupráce s nacisty obhajoval s odkazem na historické tradice již za druhé republiky, v rozvíjení těchto koncepcí pokračoval i v období protektorátu Čechy a Morava, kdy se stal jedním z nejbližších lidí Emila Háchy. Po osvobození Československa zatčen a odsouzen k doživotnímu žaláři, v roce 1960 byl amnestován. Je autorem rozsáhlých dosud nepublikovaných vzpomínek U obětovaného prezidenta. Zemřel 4. 10. 1978 v Praze.

Jaroslav Krejčí (1892–1956)

Narodil se 27. 6. 1892 v Křemenci na Prostějovsku, v letech 1911–1915 vystudoval práva na Karlově Univerzitě v Praze. Za první světové války sloužil v týlovém zabezpečení v rakousko-uherské armádě. Po vzniku Československa působil jako státní úředník, a to nejprve na zemském úřadě v Brně, posléze jako tajemník Ústavního soudu. V letech 1936–1938 působil ve funkci ministerského rady jako vedoucí sekretariátu Právní rady, poradního sboru ministerského předsedy. Angažoval se v národně socialistické straně, za níž v letech 1928–1938 zasedal v zemském zastupitelstvu v Čechách. V roce 1936 byl jmenován docentem, od dva roky později pak profesorem ústavního práva na Masarykově univerzitě v Brně. Jako právní teoretik vydával revue Moderní stát a publikoval řadu odborných právnických studií (např. Delegace zákonodárné moci v moderní demokracii). V letech 1938–1939 předsedal Ústavnímu soudu. Jako blízký spolupracovník Emila Háchy byl 1. 12. 1938 jmenován ministrem spravedlnosti ve vládě tzv. druhé republiky. Stejnou funkci vykonával i v dalších dvou vládách protektorátu Čechy a Morava. 3. 2. 1940 byl jmenován náměstkem předsedy vlády ing. Aloise Eliáše, po jehož zatčení převzal řízení vlády. 19. ledna 1942 byl ustanoven předsedou protektorátní vlády, zároveň vedl též ministerstvo spravedlnosti. V premiérské funkci setrval až do 19. ledna 1945, kdy byl vystřídán Richardem Bienertem. Po válce odsouzen Národním soudem k 25 letům žaláře. Zemřel 18. 5. 1956 v Praze ve výkonu trestu. Jeho syn Jaroslav (narozen 1916) je významný právník, ekonom a sociolog, působící od roku 1969 na západoevropských univerzitách.

Armádní generál Ludvík Krejčí (1890–1972)

Narodil se 17. 8. 1890 v Tuřanech u Brna. Vystudoval vyšší lesnickou školu v Písku a pracoval jako lesník. Za 1. světové války sloužil jako důstojník rakousko-uherské armády na balkánské frontě a byl dekorován vysokým rakouským vyznamenáním Signum laudis. V květnu 1917 padl do ruského zajetí a o měsíc později vstoupil do československých legií, kde se vyznamenal při bojích o Bachmač a sibiřskou magistrálu, v letech 1919–1920 velel v hodnosti plukovníka II. divizi čs. legií na Rusi. Po návratu do Československa začal být systematicky připravován na vysoké velitelské funkce v armádě – byl jmenován brigádním generálem, v letech 1923–25 absolvoval Vysokou školu válečnou v Paříži, r. 1928 byl povýšen do hodnosti divizního generála. 31. 12. 1933 byl z podnětu prezidenta T. G. Masaryka jmenován náčelníkem hlavního štábu. Zásadním způsobem se podílel na modernizaci čs. armády ve 30. letech a na její přípravě na ozbrojené střetnutí s nacistickým Německem. Počátkem září 1938 navrhl prezidentu Benešovi, aby rázně zakročil proti separatistickým akcím sudetských Němců. 24. 9. 1938 byl jmenován generalissimem – vrchním velitelem operujících armád, a přesunul se se svým štábem do Rakvic u Vyškova, odkud měl řídit obranu republiky. Rozhodně odmítal mnichovskou kapitulaci, ale na nátlak politických představitelů ji 30. 9. 1938 armádním rozkazem přijal. Z funkce náčelníka hlavního štábu byl odvolán 1. 3. 1939, po příchodu nacistů byl penzionován a stáhl se do ústraní v Jablonném nad Orlicí. Za nacistické okupace byl krátce vězněn (od října 1941 do července 1942). Po válce jej Edvard Beneš odmítl reaktivovat, v r. 1947 byl definitivně přeložen do zálohy. Po komunistickém převratu byl v r. 1950 degradován na vojína a byla mu odejmuta penze, živil se jako dělník v továrně na knoflíky. Zemřel 9. 2. 1972 v Ústí nad Orlicí.

Emanuel Moravec (1893–1945)

Narodil se 17. 4. 1893 v Praze, kde v roce 1912 složil maturitu na Vyšší průmyslové škole strojnické. Po vypuknutí první světové války byl povolán do rakousko-uherské armády a sloužil jako kadet na haličské frontě. V roce 1915 padl do ruského zajetí a vstoupil do československých legií. Po návratu do Československa v roce 1920 působil v různých armádních velitelských funkcích. V roce 1923 absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze, na které od roku 1931 působil jako profesor strategie a vojenských dějin. V roce 1933 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Působil též jako vojenský publicista (knihy Vojáci a doba či Obrana státu), pod pseudonymem Stanislav Yester přispíval pravidelně politickými komentáři do Lidových novin a Přítomnosti, byl považován za stoupence politiky T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. V době zářijové krize sloužil jako velitel pluku na jižní Moravě a vystupoval jako zásadní odpůrce kapitulace. Po přijetí mnichovského diktátu chtěl dle svědectví Jaroslava Drábka spáchat sebevraždu. Po zřízení protektorátu Čechy a Morava zásadně změnil své dosavadní postoje a postupně se vyprofiloval jako nejvýznamnější představitel aktivní spolupráce s okupačním režimem. 19. 1. 1942 byl jmenován ministrem školství a národní osvěty v protektorátní vládě. Za heydrichiády vystupoval na veřejných shromážděních ostře proti londýnské emigraci, své názory zveřejňoval též v denním tisku. Domácí odboj několikrát uvažoval o jeho fyzické likvidaci. Díky své fyziognomii byl též častým terčem protektorátních vtipů a anekdot. Po vypuknutí pražského povstání spáchal 5. května 1945 nedaleko Pražského hradu sebevraždu.

Armádní generál Jan Syrový (1888–1970)

Narodil se 24. 1. 1882 v Třebíči. Vystudoval vyšší průmyslovou školu v Brně a školu pro tzv. jednoroční dobrovolníky rakousko-uherské armády. Od roku 1912 působil jako stavební úředník ve Varšavě a v carském Rusku, po vypuknutí 1. světové války vstoupil do České družiny, kde dosáhl funkce velitele roty. V bitvě u Zborova 2. července 1917 byl raněn a přišel o pravé oko. Po rekonvalescenci se stal jedním z nejvýznamnějších velitelů československých legií v Rusku – jako velitel pluku, sboru a posléze vrchní velitel československého vojska řídil boje legionářů s Němci a sovětskými bolševiky. Po návratu do Československa v dubnu 1920 zastával nejvyšší armádní funkce – v letech 1926–1933 byl náčelníkem hlavního štábu, od března do října 1926 byl ministrem obrany v úřednické vládě Jana Černého a v letech 1933–1938 zastával funkci generálního inspektora československé branné moci. Již roku 1926 byl povýšen do hodnosti armádního generála. 22. září 1938 byl jmenován ministrem obrany a ministerským předsedou úřednické vlády, která vystřídala v kritické době vládu Milana Hodži. Československou veřejností byl tehdy vnímán jako záruka pevného postoje vůči německé agresi. Díky zranění, připomínajícímu legendárního husitského hejtmana, byl nazýván „Žižkou od Zborova“. 30. září 1938 Jan Syrový jako hlava výkonné moci přijal mnichovskou dohodu, což veřejně vyhlásil v rozhlasovém projevu. Stál v čele i další úřednické vlády (4. 10.–1. 12. 1938), která se stala zároveň první vládou tzv. druhé republiky. V této době po určitou dobu vykonával též pravomoci hlavy státu za odstoupivšího prezidenta Edvarda Beneše. V následující vládě Rudolfa Berana pak zastával funkci ministra obrany, kterou vykonával i v první vládě protektorátu Čechy a Morava. Na jaře 1939 odešel z veřejného života, ještě předtím jako předseda Podpůrného fondu čs. legionářů nechal převést značnou finanční částku pro potřeby odboje. Za války pobýval v Dobřichovicích u Prahy, kde jej údajně monitorovalo gestapo – odbojovými pracovníky byl však vnímán jako národní zrádce a kolaborant. V květnu 1945 se dal k dispozici vojenskému velení pražského povstání, byl však zatčen a posléze Národním soudem odsouzen k trestu 20 let vězení. Byl též degradován a zbaven občanských práv. Po propuštění v roce 1960 pracoval jako noční hlídač, mimo jiné v Maroldově panoramatu Bitva u Lipan v pražské Stromovce. Zemřel 17. 10. 1970 v Praze.

MUDr. František Teuner (1911–1978)

Narodil se 6. 3. 1911 v Benešově v rodině ředitele místní nemocnice, který byl též osobním lékařem následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Po absolvování lékařství na Univerzitě Karlově v Praze působil jako sekundář na klinice profesora Pelnáře a byl považován za velmi nadaného a perspektivního internistu. Již od třicátých let se angažoval v českém fašistickém hnutí, v roce 1938 vstoupil do organizace Vlajka, kde působil jako vedoucí funkcionář mládeže. V roce 1941 začal spolupracovat s ministrem školství a národní osvěty Emanuelem Moravcem na přípravě jednotné mládežnické organizace podle nacistického vzoru, za což byl z Vlajky vyloučen. Zásadním způsobem se zasloužil o vybudování Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, jehož generálním referentem byl jmenován v květnu 1942. Jeho práce v této organizaci byla nacisty oceněna udělením „čestné dýky“ a ceny Reinharda Heydricha. Po válce byl Teuner odsouzen v nepřítomnosti Národním soudem k trestu smrti, dva dny po vynesení rozsudku byl však zatčen v Mnichově. Během transportu do Československa se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Trest smrti mu byl poté prezidentem Benešem změněn na doživotní žalář. V průběhu výkonu trestu působil jako vězeňský lékař. Po propuštění v roce 1960 vykonával lékařskou praxi v Praze a v severních Čechách. V roce 1968 emigroval do Německa, kde opět působil jako lékař. Zemřel v červnu 1978 v Norimberku.