Obraz veksláka patří neodmyslitelně k pozdnímu období socialistického Československa. Stal se námětem řady dobových literárních textů či filmů a dodnes patří k symbolům každodenního života a černého trhu před rokem 1989. Kniha historika Adama Havlíka sleduje fenomén veksláctví a vztahy mezi oficiální a šedou ekonomikou v širokých souvislostech a ukazuje tak dosud málo známou tvář období „reálného socialismu“.

Československé političky navazovaly po 2. světové válce na prvorepublikovou zkušenost aktivní politické participace svých předchůdkyň, dělo se to však ve zcela novém geopolitickém uspořádání světa rozděleného na východní a západní blok. Jejich politická činnost tak byla významně ovlivněna specifiky nedemokratického režimu a všeprostupující komunistickou ideologií.

Životní příběh Josefa Pavla je příběhem jedné generace okouzlené komunismem, která prožila rozhodující okamžiky 20. století a dočkala se krutého probuzení. Za svůj život toho stihnul opravdu hodně – byl dobrovolníkem mezinárodních brigád ve Španělsku, pracovníkem komunistického aparátu, velitelem Lidových milicí, politickým vězněm, ministrem vnitra i milujícím manželem a otcem.

Na základě vzpomínek přeživších a rozsáhlého tuzemského i zahraničního archivního výzkumu autorka odhaluje v kontextu perzekuční politiky nacistického režimu vnitřní strukturu této skupiny a představuje čtenářům typologii vězeňkyň. Vůbec poprvé jsou systematicky popsány skupiny, které byly po dlouhá desetiletí tabuizovány či marginalizovány a doposud zůstávají stranou zájmu širší veřejnosti.

Téma knihy se týká regionu sousedícího s Polskem, který ve své bouřlivé meziválečné historii patřil do Československa a Maďarska. Velmi krátkou dobu také představoval zárodek nezávislého ukrajinského státu. Na tomto místě se křížily plány různých států a národů.

Ďáblický hřbitov v Praze – významná památka architektonického kubismu a místo silně spojené s historií druhého a třetího odboje – má více než stoletou historii. Publikace se věnuje převážně tamnímu společnému pohřebišti z let 1943–1961, kam byly tajně ukládány ostatky odpůrců a obětí nacistického a komunistického režimu. Paradoxně se tam však nacházejí i někteří představitelé a spolupracovníci těchto režimů nebo kriminální vězni.

Třísvazková publikace pojednává o legendárním útěku šestice vězňů z nejkrutější věznice v komunistickém Československu, který se uskutečnil 2. ledna 1952, a zasazuje jej do kontextu politické situace v zemi pár let po nástupu komunistů k moci.

Kniha je v českém akademickém prostředí prvním pokusem podat objektivní obraz zrodu a formativní etapy hnutí, jehož historická role dělí nejen historiky, ale i celé národy a jejich politické reprezentace. Publikace se zabývá polsko–ukrajinským nacionálním soupeřením na pozadí dějin meziválečné Evropy, svým záběrem ale zasahuje ještě do 19. století, jehož duch přeťala první světová válka, a nezastavuje se ani před dramatickým děním na československé Podkarpatské Rusi pomnichovského období.

1. června 1953 vstoupilo do stávky několik významných pražských průmyslových podniků v čele s tehdejším mamutím strojírenským a hutním koncernem ČKD Stalingrad. Dělníci se bouřili proti sociálním důsledkům ohlášené měnové reformy, vyšli z bran továren, a připravovali dokonce protestní pochod na Pražský hrad. Politické důsledky takového činu by byly nedozírné.

Jak se vězeňství od šedesátých let vyvíjelo a jaké myšlenky v převýchově byly uplatňovány? S jakými podmínkami se nejenom političtí vězni museli vyrovnat? Jak personál přistupoval k odsouzeným a obhajoval použití disciplíny a těžké práce? To jsou otázky, na které se tato kniha snaží odpovědět. Ukazuje, že se ve vězeňství zrcadlí charakter celé společnosti a mnohé o ní vypovídá.