Jednotlivé texty Sborníku reflektují skutečnost, že v průběhu 20. století prošly tisíce občanů – pocházejících z různých společenských vrstev – dvojím typem perzekuce: jednak během druhé světové války, jednak po jejím skončení v čase komunistické diktatury.

Československé státní hranice a jejich ostraha sehrávaly ve druhé polovině 20. století významnou roli ve vývoji pohraničních regionů. Zásadní politické, sociální i národnostní změny v prvních poválečných letech se nejvýrazněji projevily právě tady.

Kolektivní monografie Film a dějiny 6. Postkomunismus postihuje vybraná témata spojená s proměnou žánru historického filmu a televizního seriálu a jeho společenskou reflexí po roce 1989.

Soubor studií Co byla normalizace? se snaží vylíčit pozdně socialistickou společnost v její rozmanitosti, neomezuje se jen na politické špičky nebo opozici. Autoři zachycují pestrou škálu postojů, které se vzpírají jednoznačnému dělení na viníky a oběti.

Sborník se zaměřuje na životní osudy biskupů, teologů, duchovních, řeholníků a řeholnic i aktivních věřících pod likvidačním tlakem okupačního i poúnorového režimu a také vývoji potlačovatelského a kontrolního aparátu, ústředí, odkud byla proticírkevní politika řízena, i běžné praxi krajských a okresních církevních tajemníků.

Gorbačovovy snahy o reformu systému přinesly fakticky také uvolnění v kulturní oblasti, zeslabení cenzury a „perestrojku“ audiovizuální sféry – kinematografie a televize. Kolektivní monografie se především snaží odpovědět na otázku, zda v československých audiovizuálních médiích opravdu probíhaly procesy srovnatelné s těmi sovětskými.

Říká se, že underground měl tolik podob, kolik bylo „androšů“. Předkládaná publikace Reflexe undergroundu ukazuje, že podzemní hnutí prokázalo navzdory perzekucím normalizačního režimu nebývalou životaschopnost, zahrnující množství různorodých aktivit.

Skončilo s pádem Berlínské zdi a sovětského impéria období propagandy a manipulace s dějinami? Jak může překroucení minulosti ovlivnit aktuální dění? Pohled na současné Rusko nabízí znepokojivé odpovědi. Díky zkoumání sovětských represí máme sice čím dál víc teoretických poznatků, avšak veřejná debata v Rusku je většinou ignoruje.

Šestou dekádu dvacátého století si nejčastěji spojujeme s pražským jarem roku 1968, to ovšem bylo vyvrcholením déle trvajících procesů, které tak můžeme analogicky nazývat „předjařím“ a jež se snaží alespoň částečně zmapovat a interpretovat tato publikace.

Po listopadu 1989 se historický výzkum období let 1948–1989 soustředil převážně na odkrývání mocenských mechanismů fungování monopolní vlády komunistické strany, především pak na politicky motivovanou perzekuci. Toto směřování vedlo občas k přílišnému zplošťování pohledu na čtyři desítky let existence komunistického režimu. V poslední době do popředí badatelského zájmu stále více vstupuje problematika každodenního života a proměny životního stylu.