Publikaci o perzekuci československých občanů a krajanů v Sovětském svazu sestavili Adam Hradilek, Jan Dvořák, Anna Chlebina a další historici a badatelé z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Již šestý svazek z konferencí Underground a Československo se tentokrát zabývá roky 1987 a 1988. Normalizační režim se v tomto období doslova zakonzervoval sám do sebe.  Gorbačovův Sovětský svaz dal najevo, že nebude hovořit do vnitřních záležitostí svých satelitů. V sousedním Polsku a Maďarsku vyjednával režim s opozicí, která se začala podílet na moci. U nás ale vláda jedné strany dál pronásledovala nejen politické, ale i kulturní a společenské aktivity. Společnost už tížila nejen nesvoboda, nýbrž i nedostatek elementárního zboží a katastrofální ekologická situace.

Zostření mezinárodní situace na začátku osmdesátých let 20. století vedlo k nové eskalaci studené války, která se odrazila na tvrdosti represí komunistického režimu vůči Chartě 77 a undergroundu. Donucovací aparát spustil celostátní akci „Satan“, vrcholící v listopadu 1981 zásahem proti redakci časopisu Vokno, souběžně probíhala akce „Asanace“, která do zahraničí vyštvala celou řadu osobností z řad domácí opozice.

Stížnosti a obecně dopisy občanů politickým a správním orgánům i jejich představitelům, společenským organizacím a médiím představují pozoruhodný pramen, jehož prostřednictvím lze sledovat jednu z nejintenzivnějších forem specifické komunikace mezi občany a různými institucemi komunistického režimu. Odráží se v nich klíčové problémy, s nimiž se občané potýkali. Přinášejí rovněž cenné svědectví o možnostech – či spíše nemožnostech – vládnoucího režimu reagovat na tento „barometr nálad“ ve společnosti, čerpat pro korigování své politiky z této „studnice informací“.

V této knize analyzujeme 13 vybraných předmětů ze sbírek stranických muzeí, okolnosti jejich vzniku, vystavování a užívání při utváření dobového ideologického jazyka. Zároveň si klademe otázky: Co si počít s předměty a symboly, jež společnost odvrhla? Jak je možné je využít ve vzdělávání či jak je zakomponovat do badatelsky orientované výuky? Nakolik je možné tyto předměty aktualizovat a klást jim širší společenské otázky týkající se historiografie, muzeologie, ale i kulturně společenských problémů současnosti? Kniha čtenáři nabízí možnost vnímat závažná témata tohoto období skrze konkrétní materiál z muzejních depozitářů.

Kniha se věnuje parlamentu v období, kdy nemohl naplňovat své základní poslání – být otevřeným fórem pro střet různých zájmových skupin, vládnoucích a opozičních politických stran. Byl „spoután“ prostřednictvím jednotné kandidátky Národní fronty, v níž pevně vládla KSČ. Jedná se o téma neprávem opomíjené.

Kolektivní monografie cíli zvláště na problematiku válečné (a) filmové propagandy. Zatímco na Západě se jedná o dlouhodobě zkoumané téma, u nás mu (filmoví) historici nikdy nevěnovali srovnatelnou pozornost a postupem času se „propaganda“ začíná řadit k „nejopuštěnějším“ a „nejzanedbávanějším“ termínům věd o kultuře. Množství zahraniční odborné literatury se zaměřuje na zkoumání sovětské, německé, ale i americké a britské filmové propagandy za 2. světové války. Hlavním tématem naší knihy je česká a slovenská filmová propaganda za téže (a přece jiné) války.

Politicky motivovaná trestněprávní perzekuce na konci čtyřicátých let a v letech padesátých 20. století v Československu i dalších zemích sovětského bloku se po jeho zhroucení stala předmětem širokého zájmu historiků i publicistů. Totéž nelze říci o revizi těchto procesů a rehabilitaci jejich obětí, byť měly významný politický, společenský i morální dopad. Kniha představuje příspěvek k tomuto důležitému tématu československých dějin.

Metodika je určena všem, kteří plánují, připravují a vedou vzdělávací programy v muzeích. Může být také inspirativní pro učitelky a učitele navštěvující muzea se svými třídami. Publikace nabízí stručný souhrn současné didaktiky soudobých dějin a nastiňuje současný stav vystavování soudobých dějin v muzeích.

Během roku 1976 plnil český underground titulky a zpravodajství komunistických sdělovacích prostředků. První systematické tažení normalizačního režimu vůči podzemní komunitě nevedlo k jejímu zničení, ale ke sjednocení roztříštěné opozice na společné platformě – Chartě 77. Parodoxně zásluhou komunistické represivní mašinerie došlo nejen ke zpolitizování, avšak zejména ke zpopularizování undergroundu.