Rodina prošla ve 20. století mimořádnou modernizací. Sociologové hovoří o jejím rozvolnění, individualizaci jejích členů, oslabení tradičních funkcí, které přebírá stát. Celá řada těchto inovací proběhla nezávisle na konkrétních politických režimech na Západě i na Východě. Přesto měla „socialistická“ modernizace rodiny svá specifika. Ne všechna jsou tematizovatelná ve školní praxi, celá řada z nich je jen obtížně uchopitelná a předpokládá rozsáhlý pojmový aparát a znalost velké sumy dat. Mezi témata, která můžeme ve školním prostředí realizovat, patří jistě téma dopadu politického tlaku na soudržnost rodiny. Normalizační režim si vynucoval poslušnost různými způsoby. Vedle přímého mocenského nátlaku měla důležitou disciplinární roli také atmosféra strachu a nedůvěry, kterou režim ve společnosti šířil. Tyto „nepřímé“ metody nátlaku popsal už v roce 1978 ve slavné eseji „Moc bezmocných“ Václav Havel. Následující texty dokládají pronikání normalizační atmosféry i do intimního prostoru rodiny a zachycují deformace vztahů mezi jejími členy. Texty jsou převzaty ze sborníku „Otevřená minulost“, který je výstupem originálního projektu „Samisebe“. Vzpomínání je v zásadě řízeným procesem, mezi narátorem a interpretem vždy existuje určitý odstup a celá řada vědomých i nevědomých bariér. Některé z nich (zdaleka ne všechny) se může podařit odstranit, když obě role převezme jeden člověk. A právě o to se pokusila skupina sociologů, která na počátku 90. let analyzovala své vlastní vzpomínky na svou minulost. Texty nejsou rozsáhlé, ale mimořádně autentické a zároveň mají velkou vypovídací hodnotu.

Osudem rodičů v každém společenství je řešit problém „kdy a jak to dítěti říci“. Vždy je nějaké „to“. Někdy rodinné tajemství, ta anglosaská kostra ve skříni, jindy prostá věčná otázka , jak se lidé rozmnožují, jindy to byla tajemství rodinného řemesla. Prostě vždycky je tu něco, co je třeba (často i rituálně) odkrýt a co nese v sobě zprávu: „od teď jsi dospělý. Od teďka patříš mezi nás, nemáme před tebou tajemství, teď víš, co je pravda a co byl lež“. Často je s tímto (viditelným a manifestovaným, nebo skrytým a utajovaným) přechodem spojeno fyzické utrpení, věci a jednání podivné, vždy však určitý emocionální dojem, stres, euforie, různě. V totalitní společnosti, zejména pak komunistické, měla tato osudová chvíle v sobě i náboj nebezpečí. Od chvíle, kdy se konkrétní osoba dověděla, že svět není takový, jaký se předpokládá, byla vystavena nebezpečí, že prozradí, že už to ví, nebo tu buď z hlouposti a naivity, nebo z frustrace dá najevo, řekne. Jenže povědět, že „král je nahý“ bylo trestné. Tedy i já jsem řešil otázku, kdy a jak sdělit dceři, že sbor vážených občanů, uctívaných a poctívaných, je houf omezených, málo vzdělaných nebo cynických zločinců, jichž si nejen nevážím, ale které stále více nenávidím. Nebylo to tak lehké, jak to vypadá. Toto sdělení vyžaduje splnit několik předpokladů. Nejprve dokázat to vysvětlit. To není opět tak zlé, pokud je to ve věku, kdy člověk ještě má nějakou rodičovskou autoritu. Horší je odpovědět na otázku „Proč jsi mi to neřekl?“ a „Proč jsi mi to ty neřekl?“ Odpovědět „Protože jsi na to nebyla dost zralá, připravená, protože jsem tě nechtěl ohrozit“, také není to nejhorší, to dítě sice nepochopí, ale má to za bláhovost a neschopnost rodičů. Nejhorší ze všeho je přiznat, že jsem se docela normálně bál. Proč? „Že tím ohrozím Tebe, matku, sebe. Celou rodinu.“ „Možná, ale já jsem ti k tomu nedala svolení, nemáš právo to udělat,“ namítá dcera. Zhruba v těchto liniích se odehrával náš rozhovor.

Jaksi matně jsem si uvědomovala , že jste něco nechtěli, nebo že jsem si to dokonce i nesprávně vysvětlovala. Například to, že jste nechtěli chodit na prvního máje, když všichni kolem mě chodili (alespoň jsem to tak vnímala), jsem přisuzovala Vaší lenosti a styděla jsem se za Vás, za Vaši neodpovědnost, za to že to necháváte na těch druhých. Chápala jsem to jako vyhýbání se povinnosti – povinnosti ´občanské´, ´čestné´, které se slušný člověk vyhýbat nemá. Také jsem vycítila, že nechcete, abych stála pionýrskou stráž u pomníčků [na výročí konce druhé světové války stály u pomníčků padlých děti ve slavnostních pionýrských krojích], ale přisuzovala jsem to Vaší přehnané starostlivosti o moje zdraví. Stejně tak se pomatuji, že jste s nechutí viděli, že se těším na zájezd do Milovic [Milovice: město, kde bylo umístěno velitelství ruských okupačních sil]. Vždyť to bylo prima, ulili jsme se ze školy, nechápali jsme, proč to bylo právě s ruštinářkou a kam to bylo. Prostě to bylo povyražení. Obecně jsem všechno to, na co se mě ptáš chápala jako něco, co je přirozené, co k nám patří, co je asi všude na světě. Například jsem vnímala, že učitelé přeskakovali výklad o roce 1968, ale vždyť moderní dějiny všichni odbývali, a tak i to bylo něco přirozeného. Něco jsem chápala jako divné, nepřirozené, ale nedokázala jsem pochopit proč. Třeba pionýrský šátek jsme všichni nosili neradi, schovávali ho pod kabát apod. nebo jsem vnímala, že jsme neměli rádi Rusy, kdo byl v Rusku, nic to neznamenalo, kdo byl někde na Západě, získal obrovskou prestiž. Ale proč? Nedokázala jsem to vysvětlit. Teprve až tak od poloviny střední školy začaly některé věci více vystupovat. Když jsem se učili o spisovatelích, o někom se říkalo, že zklamal, zradil apod., a to začalo budit naši pozornost. Když jsme se učili marxismus, to ve mně nevzbuzovalo žádné podezření. To přece byla učební látka jako biologie nebo chemie. To bylo normální. Je však zajímavé, že přestože jsme se to učili, zůstalo v nás sice velice málo konkrétních pouček, ale něco v nás zůstalo. Jednak jako pocit, že některé věci jsou běžné, normální a na druhé straně opět nevědomost o ostatních. Pamatuji se, že jsme jednou mluvili o budoucnosti a vy jste říkali, že byste chtěli, aby byly svobodné volby. Vůbec jsem nechápala proč, jaký to mělo smysl?

Vraťme se k tomu roku 1968. Pamatuji se, že v poslední době, před tím, než nastaly tyto změny, jsi mi začal povídat o tom, jak to bylo v roce 1968 a přinesl jsi mi s velikou, pro mne nepochopitelnou, vážností ´černou knihu´ [tzv. Černá kniha: zakázaná kniha dokumentů o obsazení Československa armádami Varšavského paktu]. Cítila jsem, že od toho něco očekáváš, že je to něco zakázaného, ale mě to prostě nezajímalo. Měla jsem, pomatuji se na to dobře, jakýsi pocit viny, že jsem zklamala tvé očekávání. Cítila jsem, že je to pro tebe něco důležitého, něco, co souvisí s tím, co se týká tebe, ale přisuzovala jsem to tomu, žes byl tehdy v USA, a tím to pro mě končilo. Neviděla jsem žádnou spojitost mezi tím, co se stalo v roce 1968, a tím co bylo u nás pak, nebo s tím, co se stalo v roce 1989. Rok 1968 byl pro mě prostě jakási historická událost jako je třicetiletá válka. Stejně tak jsem třeba nechápala, to bylo už na vysoké škole, když se někdo chlubil tím, že má trojku z marxáku. Měla jsem pocit, že se na to vyflák´a že nevidím důvod, proč o tom mluvit. Zdá se mi, že jsem veškerou skutečnost kolem sebe vnímala naivně, považovala za normální to, co teprve dnes vnímám jako hrozné. Podobné nedorozumění leželo v mém chápání toho, co ty nazýváš stranou. Vnímala jsem to opět jako pojem ze školního učiva. Tak, jako jsme se učili o buržoazní revoluci, tak jsem chápala to, co se nazývalo Stranou. Jako něco, co prostě existuje, všudypřítomné něco. Sice jsem později chápala, že se něco stalo s tebou, ale nijak jsem si to nespojovala. Když někoho vyhodí ze strany, vnímala jsem to, jako když někoho vyhodí z fakulty. Sice jsem slyšela, že jsi při nějakých prověrkách musel odejít, ale spojovala jsem to nějak s tvým pobytem v Americe, a ne se stranou.