Politická transformace

Po pádu komunistických režimů v zemích stření a východní Evropy vyvstala nutnost důsledněji se zabývat procesem demokratizace, tedy přechodem od autoritativního a totalitního způsobu vládnutí směrem k demokracii. Země, které prošly transformačním procesem, se přitom dodnes potýkají s řadou analogických problémů. Zdědily mimo jiné nedemokratické právní řády, samotná státní správa byla velmi často obsazená lidmi, kteří byli spjati se starým režimem, a tudíž z pochopitelných důvodů nebyli vždy nakloněni kýženým změnám. Tento fakt se projevil mimo jiné i v určité strnulosti moci soudní, a to vzhledem k možnostem důsledného potrestání zločinů a křivd z naší komunistické minulosti. Všechny transformující se země tak řeší a řešily prvořadý úkol, který souvisí s vytvořením fungujícího demokratického řádu a jeho zajištěním před možným návratem minulého režimu. Musely si poradit s problémy, které se z hlediska obecných možností mohou jevit následujícím způsobem. Pokud pomineme problematiku ekonomické transformace, nabízí se v oblasti vyrovnání se s prožitou totalitou v podstatě dvě možnosti. Jednak udělat za minulostí tlustou čáru a postavit se k původcům minulého zla velkoryse, kdy ovšem může dojít k relativizaci základních demokratických principů. Tímto dochází ke smazávání rozdílů mezi spravedlností a nespravedlností, právem a bezprávím, demokracií a totalitou. V neposlední řadě taktéž riskujeme nepříznivé dopady na mravní a právní společenské vědomí. Druhá cesta vede přes jednoznačné distancování se od hodnotové orientace komunistického režimu, se kterou musí jít ruku v ruce konkrétní legislativní kroky, které se týkají vyrovnání s minulosti (restituce, rehabilitace, lustrace). Další neméně závažná otázka se týká uplatňování transformačních kroků z hlediska jejich formálního dopadu, jak ukazují příklady některých neliberálních demokracií, nebo snaha po důsledném budování a rozvoji tzv. občanské společnosti, např. ve smyslu vzdělávání učitelů, soudců, pracovníků státní správy, apod.

  1. K. Jaspers, Otázka viny
  2. Vojtěch Cepl, Mark Gillis, Transformace hlav a srdcí ve východní Evropě
  3. Max Weber, Etika a politika

1. K. Jaspers, Otázka viny

Mezioborové přesahy: ZSV – D
Zdroj: Karl Jaspers, Otázka viny: příspěvek k německé otázce (Academia 2006).
Společenské souvislosti: Karl Jaspers byl (1883 – 1969) byl německým filosofem existencionálního směru, osobností, která byla v mnoha ohledech skutečně výjimečná. Nebyl totiž planým intelektuálem, který by se snad domníval, že filosof musí dostát „větších nároků“ jen skrze svoji odbornost, ale musí prokázat svoji integritu taktéž v osobním životě v návaznosti na svoji odpovědnost společenskou a politickou. Důkazem tohoto konstatování může být právě Jaspersův postoj k problematice vypořádání se s nacistickou minulostí německého národa. Jaspersův text pojednává o otázce viny, která byla v německé společnosti diskutována po II. sv. válce. Ve svém díle „Otázka viny“ tento pojem analyzuje, aplikuje na konkrétní historickou situaci, snaží se najít východiska. Jaspersovi nejde „pouze“ o morální odsouzení, hledá komplexní pojetí, které by bylo možno obecně tematizovat. S analogickými problémy se v rámci tzv. politické transformace po roce 1989 potýkala i naše země.

Text č. 1:

Podle K. Jasperse je nutno rozlišovat čtyři pojmy viny: 1. Kriminální vina: Zločiny spočívají v objektivně prokazatelných činech, které porušují jednoznačně zákony. Instancí je soud, který ve formálním postupu spolehlivě zjistí skutkovou podstatu a aplikuje na ni zákony. 2. Politická vina: Spočívá v činech státníků a příslušnosti k určitému státu, v jejímž důsledku musím nést následky činů tohoto státu, jehož moci jsem podřízen a jehož řád umožňuje můj život. Všichni občané společně odpovídají za to jakou mají vládu. Instancí je moc a vůle vítězova, ve vnitřní politice stejně jako v zahraniční. Rozhoduje úspěch. Zmírnění vůle a násilí dochází díky politické chytrosti, která počítá s dalšími důsledky, a díky uznávání norem, které platí pod názvem přirozeného a mezinárodního práva. 3. Morální vina: Za činy, kterých se přece vždycky dopouštím jako určitý jedinec jsem zodpovědný morálně, a to za všechny své činy, i za politické a vojenské činy, které vykonávám. Nikdy prostě neplatí „Rozkaz je rozkaz“. Stejně jako zločin zůstává zločinem, i když je vykonán na rozkaz, zůstává každý čin podřízen také morálním kritériím. Instancí je vlastní svědomí a komunikace s přítelem a bližním, s milujícím člověkem, který má živý zájem o mou duši. 4. Metafyzická vina: Existuje solidarita mezi lidmi jako lidmi, v jejímž důsledku je každý spoluodpovědný za všechno bezpráví a všechnu nespravedlnost na světě, zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím. Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zbránil, jsem spoluvinném. Jestliže jsem nenasadil svůj život, abych zabránil zavraždění druhých, ale jen přihlížel, cítím se vinen způsobem, který nelze právně, politicky a morálně přiměřeně postihnout. To, že ještě žiji, když se stalo něco takového, spočívá na mě jako nesmazatelná vina. (str. 25 – 26)

Aktivita:
  1. Jaké druhy viny Karel Jaspers rozlišuje?
  2. Jak možno definovat jednotlivé způsoby provinění, a kdo posoudí tuto vinu?
  3. Proč se podle Jasperse lidská existence nedá zachytit empiricky, ale vyjevuje skrze tzv. mezní situace, kdy člověk hledá složitá životní východiska, např. v utrpení, smrti, v pocitech viny?
  4. Pokuste se na jednotlivých historických příkladech z našich moderních dějin vystihnout situace, kdy je možno hovořit o politickém zavinění, či konkrétní morální vině aktérů poltických rozhodnutí.

Text č. 2:

Nikdo nemůže morálně soudit druhého, ledaže by ho soudil ve vnitřní spjatosti, jako by to byl on sám… Za zločin může být ovšem potrestán jen jednotlivec, ať už se ho dopustil sám, nebo ať má řadu kompliců, kteří jsou – každý jednotlivě podle míry své účasti a přinejmenším už v důsledku pouhé příslušnosti k této společnosti – vedeni k odpovědnosti. Existují roty lupičů a spiklenců, které mohou být ve svém celku označeny za zločinné. Pak vyplývá trestnost z pouhé příslušnosti k takové rotě. Je však nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek. Není národního charakteru v tom smyslu, že by jej sdílel každý jednotlivý příslušník národa… Morálně lze vždy posuzovat pouze jednotlivce, nikdy ne kolektiv. Myšlení, které vidí, charakterizuje a posuzuje lidi jako kolektivy, je neobyčejně rozšířeno. Takové charakteristiky – třeba Němců, Rusů, Angličanů se netýkají nikdy druhotných pojmů, pod něž lze jednotlivé lidi subsumovat, nýbrž takových pojmů, jímž více či méně odpovídají. Záměna druhového pojetí s typologickým je záminkou myšlení v pojmech kolektivů: ti Němci, ti Angličané, ti Norové, ti Židé – a libovolně dále ti Frýzové, ti Bavoři – nebo též: ti muži, ty ženy, to stáří. Že typologické pojetí něco postihuje, to nesmí svádět k domněnce, že jsme poznali každého jedince, uvažujeme-li o něm jako o někom, koho se ona všeobecná charakteristika týká. To je způsob myšlení, který se táhne staletími jako prostředek vzájemné nenávisti národů a lidských skupin. tohoto způsobu myšlení, většině bohužel přirozeného a samozřejmého, použili nacionální socialisté – a to tím nejhorším způsobem a vtloukli jej lidem do hlavy svou propagandou. Bylo tomu tak, jako by již neexistovali lidé, nýbrž jen ony kolektivy… Národ nelze učinit individuem. Národ nemůže heroicky zahynout, nemůže být zločincem, nemůže jednat mravně nebo nemravně, to vše je možné jenom v případě jednotlivců, kteří k němu patří…Ale světové mínění, které dává nějakému národu kolektivní vinu, je faktem téhož druhu jako skutečnost, že se po tisíciletí myslilo a říkalo: Židé jsou vinni tím, že byl Ježíš ukřižován. Kdo jsou ti Židé? Určitá skupina politických a nábožensky rozhorlených lidí, kteří tehdy mezi Židy měli jistou moc, jež vedla ve spolupráci s římskou posádkou k Ježíšově popravě… Kolektivní vina národa nebo skupiny uvnitř národa tedy nemůže – s výjimkou politické odpovědnosti – existovat: ani jako kriminální, ani jako morální, ani jako metafyzická vina. Prohlásit za viníka kolektiv je omyl, k němuž má pohodlnost a nadutost průměrného, nekritického myšlení blízko. (str. 37 – 39)

Aktivita:
  1. Proč je téměř vždy nesmírně těžké morálně soudit, či odsoudit druhého?
  2. Proč je morálně problematické a nejednoznačné obviňovat celý národ?
  3. Má takováto úvaha vůbec nějaké opodstatnění v politice? Patří morálka do politiky?

2. Vojtěch Cepl, Mark Gillis, Transformace hlav a srdcí ve východní Evropě

Mezioborové přesahy: ZSV – D
Zdroj: Cepl, Vojtěch, Gillis, Mark: Making Amends after Comunism, Journal of Democracy (1996), z projevu V. Cepla, Rada Evropy, prosinec 1995 (překlad), in: David, R.: Politologie, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2005, str. 445-446.
Společenské souvislosti: Následující text je prezentován jako určité zamyšlení nad celkovou přeměnou pravidel chování ve společnosti, která prochází transformačním procesem. Poukazuje na nutnost konkrétních legislativních změn, ale taktéž proměny způsobu uvažování lidí, kteří se musí vyrovnat s novým společenským řádem. V. Cepl byl soudcem Ústavního soudu ČR. Širší veřejnosti je znám jako významný spoluautor Ústavy ČR. Působil na významných zahraničních univerzitách: Chicago, Washington, San Francisko. Předložený text je ukázkou z projevu, který přednesl v prosinci 1995 v Radě Evropy. Mark Gillis působil jako zahraniční poradce u Ústavního soudu ČR.

Text č. 3:

Mé názory na transformaci morální kultury ve východní Evropě jsou velice srozumitelné a mohou být formulovány v jednoduchém teorému: bez rehabilitace, lustrace a restituce není transformace. Nejpomalejší, nesložitější, nejzáludnější, ale podle mne rozhodující částí jakéhokoliv procesu přeměny je nutná metamorfóza pravidel lidského chování. Tato pravidla jsou složena z konkrétních norem, které existují v myslích lidí a které jsou základem pro jejich každodenní vzorce chování a sdílené hodnoty. Informují jejich myšlení o tom, co je správné a špatné, slušné a neslušné, vhodné a nevhodné v jednotlivých situacích, nebo dokonce o tom, co musí lidé v životě dělat. Znalost těchto pravidel nepochází ze studia zákonů či jiných předpisů, ale vychází spíše ze životních zkušeností ve společnosti. Právě tyto zkušenosti jsou základem myšlení lidí a nikoliv složité teoretické principy, jak bude nezávislé soudnictví chránit jejich svobody nebo jak bude fungovat druhá komora parlamentu… Tyto normy se vyvíjejí evoluční cestou, nové formy jsou internalizovány pouze postupně. Nezmění se jednoduše přes noc…Pomalé tempo těchto norem tak znamená veliký problém pro úspěch transformace jako celku. Jedním řešením tohoto problému je, že vláda přijme rovněž hlavní úlohu v procesu transformace hlav a srdcí. Vštípit lidem hlavní pravidla a hodnoty je v každém případě nejdůležitější funkcí vlády… Já osobně nevěřím tomu, že morální pravidla jsou odděleným systémem existujícím nezávisle na jiných normativních systémech. Jsou součástí všeobecného řádu a hodnot a norem chování lidí. To je důvodem, proč stát musí nejprve napravit své minulé přečiny restituováním ukradeného majetku, rehabilitováním nespravedlivě odsouzených a potrestání těch, kdo se dopustili zločinů nezákonným uplatňováním komunistického režimu… Rehabilitace byla procesem zrušení nebo zmírnění rozsudků a určitou finanční kompenzací za útrapy soudních procesů. Dále zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který podpořil svým rozhodnutím i Ústavní soud, odstranil překážky, které mohli stát v cestě postihování závažných zločinů spáchaných během komunistické éry…Zatímco restituce byly částečně inspirovány snahou kompenzovat ztráty, existoval pro ně – a pro rehabilitace a postihování zločinů – důležitější motiv. Tento motiv spočívá v úsilí uskutečňovat dobro na zásadách principiální a odpovědné vlády. Principiální vláda znamená, že stát se bude chovat pouze podle určitých základních principů…Aby demokratické hodnoty byly předány skutečně lidem, musí stát vzhledem ke společnosti jednat jako veliký učitel těchto hodnot zejména během transformace. Znamená to, že v některých situacích spočívá na státě úkol, aby vedl občany, aby ukázal, co je správné a špatné, aby jim dal řádnou hodnotovou orientaci. To není totéž, jako když komunisté diktovali hodnoty lidem, zde se jedná o přirozené vůdcovství. Lidé provedli revoluci, aby zjistili, že společnost bude založena na základě jistých hodnot, a zvolili si lídry, aby, ukázali, co tyto hodnoty pro ně znamenají v nových a neznámých kontextech… Rád bych ukázal, že toto vládní úsilí urychlit transformaci hlav a srdcí, slouží rovněž velmi důležitým praktickým cílům. V případě lustrací šlo o vyloučení těch osob z vládní moci, kterým můžeme důvěřovat, že ji budou uplatňovat v souladu s demokratickými principy, neboť nevěřili těmto principům v minulosti a nemají zájem ani motivaci je uskutečňovat nyní. Tím taky demokracie získává čas k nadechnutí, dobu, během níž může zapustit kořeny bez nebezpečí, že lidé ve vysokých mocenských pozicích se budou pokoušet ji podkopat. Každá zásadní změna ve společnosti vyžaduje kompletní nahrazení elity. Kromě jejich pochybné hodnotové orientace nejsou dovednosti, které byly ceněny, a vlastnosti, které byly charakteristické pro tuto elitu, jako disciplína, loajalita, submitivita, poslušnost, prostě ty, kterých je potřeba nyní….

Aktivita:
  1. Proč by měl podle autora stát v otázkách vyrovnání se s minulostí přikročit nejprve k právním změnám?
  2. Jaké nároky kladou tyto změny na politickou reprezentaci země?
  3. Jakými zásadami by se při tomto procesu měla řídit vláda?
  4. Jak se tyto zásady odlišují od minulého režimu?
  5. Které aspekty transformačního procesu jsou v textu popisovány?
  6. Odkud podle autora pocházejí pravidla lidského chování a jak tato pravidla souvisí z „transformací hlav a srdcí“?

3. Max Weber, Etika a politika

Mezioborové přesahy: ZSV – D
Zdroj: Max Weber: Politika jako povolání, in: David, R.: Politologie, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2005, str. 55-56.
Společenské souvislosti: Max Weber (1864 – 1920) je považován za zakladatele politické sociologie a moderní sociologie vůbec. Jeho záběr byl však mnohem širší, věnoval se historii, právu, ekonomii. Na poli společenskovědních disciplín vstoupil ve všeobecnější známost jako autor koncepce sociologie náboženství a problematiky pojetí autority v politickém životě. V sociologii náboženství se pokoušel o vysvětlení vzniku kapitalismu z protestantské etiky, kde se staví do určité opozice ke K. Marxovi a jeho pojetí náboženství jako „opiu lidstva“. Následující ukázka se zabývá problematikou možného uplatnění etiky v politice.

Text č. 4:

Jaký je tedy skutečný vztah mezi etikou a politikou? V absolutní etice evangelia platí všechno, anebo vůbec nic. Právě v tom spočívá její smysl, když z ní má vzejít něco jiného než triviálnosti. Například bohatý mládenec „odešel zarmoucen, protože měl hodně majetku“. Přikázání evangelia je bezpodmínečné a jednoznačné: rozdej vše, co máš, úplně všechno. Politik řekne, že je to sociálně nesmyslný požadavek, když se neprosadí u všech. Tedy: zdanění, odčerpávání prostřednictvím daní, konfiskace – jedním slovem donucení a pořádek proti všem. Etické přikázání se však vůbec neptá, v tom je jeho postata. Jiný příklad: „Nastav druhou líc!“ Bezpodmínečně, bez otázky, jakým právem může ten druhý uhodit. Je to etika nedůstojnosti, pravda, s výjimkou světce. Jenže člověk musí být světcem ve všem, nebo se o to alespoň snažit, musí žít jako Ježíš, jako apoštolové, jako svatý František a jemu podobní, potom je to etika smysluplná a je projevem důstojnosti. Jinak ne. Když z hlediska nadsvětové univerzální etiky platí: „Neodporuj zlu násilím“, pak pro politika naopak platí věta: „Musíš zlu odporovat násilím, jinak jsi zodpovědný za to, že zlo nabyde převahy.“ Jenže absolutní etika se na následky neptá. To je rozhodující. Musíme si ozřejmit, že každé eticky zaměřené jednání může určovat dvě navzájem principiálně odlišné, neslučitelné protikladné maximy – „etické přesvědčené“ nebo „etická zodpovědnost“. Ne ve smyslu, že by etika přesvědčení byla totožná s nezodpovědností a etika zodpovědnosti s bezzásadovostí. Jde však o hluboký a zásadní protiklad, zda člověk jedná v duchu maximy etického přesvědčení – vyjádřené slovy náboženství: „Křesťan jedná správně a úspěch přenechává vůli boha“ -, nebo v duchu maximy etické zodpovědnosti, podle které člověk má převzít zodpovědnost za (předvídatelné) následky svého jednání. Jestliže jsou následky jednání vyplývajícího z čistého přesvědčení špatné, pak pro takového člověka není za to zodpovědna jednající osoba, ale svět, hloupost ostatních lidí, případně vůle boha, který svět stvořil. Člověk vyznávající etiku zodpovědnosti naproti tomu počítá právě s těmito přiměřenými nedostatky lidí a nemá žádný důvod předpokládat jejich dobrotu a dokonalost…Eticky přesvědčený člověk se cítí „zodpovědný“ jen za to, aby plamen čistého přesvědčení, například plamen protestu proti nespravedlivému sociálnímu zřízení, nevyhasl. Stále a znovu ho rozdmýchávat je cílem jeho úplně iracionálních činů, když je posuzuje z hlediska možného úspěchu… Žádná etika na světě nemůže obejít skutečnost, že dosahování „dobrých“ cílů v mnohých případech součastně počítá s mravně pochybnými nebo alespoň nebezpečnými prostředky a s možností či pravděpodobností špatných vedlejších účinků, a žádná etika na světě nemůže zaručit, kdy a v jakém rozsahu eticky dobrý cíl „posvěcuje“ eticky nebezpečné prostředky a vedlejší účinky.

Aktivita:
  1. Co představuje podle M. Webera tzv. absolutní (univerzální) etiku a v čem je toto pojetí problematické?
  2. Jak je možno definovat etické přesvědčení a etickou zodpovědnost?
  3. Jak se můžeme reálně dívat na etické cíle v politice, proč může být stanovování těchto cílů nesmírně nebezpečné?
  4. Proč je často politika popisována jako „umění možného“ a jak tento pojem souvisí s etikou?