Narodil se 13. února 1890 v Záběhlicích u Dobříše jako nejstarší syn rolníka Františka Lomoze a Františky, rozené Chvátalové. Gymnázium navštěvoval v Příbrami, celá studia absolvoval s vyznamenáním. Za gymnazijních let byl literárně činný a zajímal se o historii a filozofii. Na přání matky se však nakonec rozhodl pro studium teologie. Po maturitě vstoupil do kláštera řádu Křížovníků s červenou hvězdou v Praze I, teologická studia absolvoval v letech 1910–1915 na pražské Bohoslovecké fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Během studií se seznámil s pozdějším patriarchou Církve československé (husitské) (dále jen CČS(H)) dr. Františkem Kovářem. Dne 4. července 1915 byl pražským arcibiskupem Lvem Skrbenským vysvěcen na kněze. Až do srpna 1920 působil jako kaplan v Praze u sv. Františka, jako administrátor ve Slivenci u Prahy a kaplan v Unhošti u Kladna. Po dlouhém vnitřním boji se 13. srpna 1920 rozhodl opustit křížovnický klášter a vstoupil do mladé CČS(H). Trvalo však ještě nějaký čas, nežli v něm uzrálo rozhodnutí aktivně se zapojit do praktické služby v nové církvi. Na výzvu tehdejšího generálního vikáře československé konzistoře Antonína Procházky přijal administrativní místo v kanceláři konzistoře a přitom částečně vypomáhal s bohoslužbami v chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě v Praze. V dubnu 1921 byl ustanoven nejprve pomocným duchovním a následně i farářem náboženské obce v Praze na Vinohradech, kde působil až do března 1929. V dubnu 1928 zvolilo diecézní shromáždění Jana Lomoze do Pražské diecézní rady CČS(H), kde vykonával funkce druhého místopředsedy a tiskového a ideového referenta. Po necelém roce přišla další změna a Jan Lomoz byl 16. března 1929 povolán do úřadu tajemníka pražské diecéze. V této funkci byl zároveň generálním vikářem biskupa-patriarchy dr. Gustava Adolfa Procházky, po jehož smrti se stal 21. února 1942 správcem Pražské diecéze CČS(H).[1] Post správce diecéze mu vynesl i členství v ústřední radě, kde byl zvolen zapisovatelem. Během svého působení ve funkci správce největší diecéze musel Jan Lomoz překonávat nejen potíže s okupační mocí, ale i pnutí uvnitř vlastní církve. Zásadní zlom v jeho životě nastal 20. ledna 1944, když stejně jako například synodní senior Českobratrské církve evangelické dr. Josef Křenek obdržel pozvání do nově ustavené aktivistické České ligy proti bolševismu. O dva dny později Jan Lomoz odeslal přípravnému výboru Ligy zamítavý dopis, v němž vysvětlil svůj postoj k této organizaci. Své stanovisko 14. února 1944 oznámil i ústřední radě, a aby nemohlo být jeho rozhodnutí zpochybňováno, současně rozeslal duchovním a některým význačným laikům (i mimo církev) důvěrný oběžník, v němž popsal důvody, které ho k odmítnutí vstupu vedly. O Lomozově zamítavém postoji k Lize byl 5. dubna 1944 informován německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank, kterému byly po dalším prošetření předloženy i kárné návrhy proti jednotlivým „sabotérům“ Ligy. V případě Jana Lomoze bylo rozhodnuto, že mu má být vyjádřena nedůvěra ze strany příslušného ministerstva a že má neprodleně opustit veškeré církevní funkce. Lhůta byla stanovena do 10. července 1944. Jan Lomoz tedy na „přání“ ministra Emanuela Moravce 10. července rezignoval na funkci správce pražské diecéze, zároveň se však rozhodl setrvat v úřednické funkci tajemníka diecézní rady. Jeho „troufalé“ rozhodnutí samozřejmě neuniklo příslušným okupačním orgánům. Dne 20. října 1944 se k Frankovým rukám dostalo oznámení Gestapa, informující o setrvání Jana Lomoze v tajemnickém úřadě. Následně ministr na dotaz, zda se má v Lomozově případu nějak dále zakročit, připsal: Zavřít!, a vyžádal si, aby byl o provedení svého příkazu informován. Jan Lomoz byl zatčen 14. prosince 1944. Časně ráno přišel do jeho pražského bytu vrchní kriminální tajemník církevního oddělení Kurt F. Oberhauser s dalšími dvěma příslušníky Gestapa a po důkladné domovní prohlídce odvedli Jana Lomoze na vedoucí služebnu v Petschkově paláci. Zde byl podroben výslechu a poté odvezen na Pankrác. Během vyšetřování se mu Oberhauser snažil dokázat, že chtěl obejít nařízení ministra Moravce a nadále spravovat pražskou diecézi jako její tajemník. Na Pankráci byl Jan Lomoz vězněn do počátku února 1945. Umístěn byl v malé cele č. 207 s dalšími dvěma vězni. Z Pankráce byl Jan Lomoz 6. února 1945 transportován do Malé pevnosti v Terezíně. V policejní věznici pražského Gestapa byl přidělen do cely č. 6 na I. dvoře. Setkal se zde s několika jezuity, se kterými ho pojily bratrské vztahy. Dne 2. března 1945 mu na cele č. 6 přibyl další milý společník, československý farář z Ledče nad Sázavou Josef Kracík. Až do svého přestěhování na celu č. 35 tak Jan Lomoz trávil nejvíce chvil právě s ním. Když byli oba na konci března 1945 přesunuti na několik dní na tzv. celu smrti – celu č. 42 na IV. Dvoře, mohli vedle sebe dokonce i spát. Již během věznění na Pankráci se u Jana Lomoze začaly projevovat zdravotní obtíže, které naplno propukly právě v Malé pevnosti. Díky doc. MUDr. Jiřímu Syllabovi, který do Terezína přijel stejným transportem jako Jan Lomoz, a spoluvězni dr. Karlu Novákovi, který byl rovněž příslušníkem CČS(H), byl s vysokými horečkami a těžkou bronchitidou umístěn na marodku. Když Jan Lomoz po válce vzpomínal na osobnosti, které ho během věznění nejvíce ovlivnily, zaznělo vedle jména docenta Syllaby i jméno spisovatele Bedřicha Čurdy-Lipovského, se kterým se spřátelil právě během pobytu na této marodce. Koncem dubna 1945 v Malé pevnosti naplno propukla epidemie skvrnitého tyfu. Nemocných rychle přibývalo a nebylo je kam umístit, neboť pevnost byla značně přeplněna. Dr. Syllaba přišel s návrhem, aby byli propuštěni tuberkulózní vězni, čímž by se získalo místo pro vězně nakažené tyfem. S tímto řešením nakonec, nemaje jiné východisko, souhlasil i velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel. Doktor Syllaba okamžitě začal pořizovat seznam osob navržených k propuštění, který čítal na 230 vězňů. Propouštěcí rozkaz byl nakonec schválen a oznámen 30. dubna s tím, že tuberkulózní vězni budou druhý den ráno propuštěni. Byli mezi nimi i Jan Lomoz a Bedřich Čurda-Lipovský. Po odbavení se 1. května 1945 za propuštěnými vězni definitivně zavřela brána Malé pevnosti. Hned následujícího dne informoval Jan Lomoz v dopise diecézní radu o svém propuštění a zároveň požádal z důvodů nemoci o dvouměsíční zdravotní dovolenou, po které se chtěl opět vrátit do úřadu diecézního tajemníka. V CČS(H) se však z pověření ministerstva školství a osvěty bezprostředně po osvobození ujala vedení prokomunisticky orientovaná Ústřední národní správa CČS (ÚNS CČS). Tímto téměř bezprecedentním rozhodnutím došlo k odvolání doposud státem schválených členů ústřední rady a všech diecézních rad včetně Jana Lomoze, který se však s průběhem událostí nehodlal smířit. Poté, co namísto požadované několikaměsíční zdravotní dovolené obdržel od ÚNS CČS oznámení, že se mu uděluje dovolená s okamžitou platností, která se v podstatě rovnala suspenzi, opakovaně se obracel na zástupce ÚNS CČS s žádostí, aby se mohl po vyléčení vrátit do své funkce. Stále však platilo, že mu byla udělena tzv. dovolená až na další, takže nemohl do úřadu nastoupit sám o své vůli. Celá poválečná kauza Jana Lomoze byla nakonec ukončena 2. listopadu 1946 jeho vynuceným odchodem do výslužby. K tomuto datu byl Jan Lomoz ve svém osobním výkazu stále veden jako diecézní tajemník, přestože fakticky tuto funkci nemohl vykonávat. Jan Lomoz se přesto snažil pomoci své církvi. Zapojil se do vzniku Sdružení duchovních-účastníků druhého odboje (SDUDO) v CČS(H), které se poprvé sešlo 11. a 12. října 1947 na slavnostech v Havlíčkově Brodě a Humpolci. Stal se předsedou přípravného výboru SDUDO, který se sešel ještě před zmiňovanými dvěma slavnostmi v pražském vinohradském sboru. Po zahajovacím sjezdu pak dále působil ve výboru SDUDO. Ani na sklonku života nebylo Janu Lomozovi dopřáno klidu. K jeho zdravotním obtížím se přidala i vážná choroba manželky. V roce 1953 navíc někdo udáním upozornil na skutečnost, že manželé Lomozovi obývají ve Farského ulici v Praze VII příliš velký byt, čímž se postaral o jejich brzké vystěhování. Tím de facto Jan Lomoz ztratil bezprostřední kontakt se společenstvím své církve. Z nového bytu v Jankovcově ulici nemohl totiž pro velkou vzdálenost navštěvovat sbor. V užším spojení zůstal pouze s nejbližšími přáteli z církve, kteří za ním přicházeli. Válečný správce Pražské diecéze CČS(H) ukončil svou pozemskou pouť po krátké hospitalizaci 26. března 1957 ve věku 67 let. Pohřeb se konal o tři dny později ve strašnickém krematoriu. Dle přání zesnulého jej měl na poslední cestě doprovodit přítel dr. Otto Rutrle. Nakonec však za pražskou diecézi promluvil tehdejší biskup dr. Miroslav Novák, za celou církev se pak loučil patriarcha dr. František Kovář. Na smutečním oznámení byla právem tato slova: Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, nebo ty se mnou jsi. (Žalm 23,4)