Jakeš Václav (1924-2014)

Václav Jakeš se narodil v Branišovicích na Písecku. Po válce vystudoval hospodářskou školu a začal pracovat na rodinném statku. Jako „kulak“ a předseda místní organizace katolické mládeže nesouhlasil s vývojem po únoru 1948. Od dětství se přátelil s Jiřím Řezáčem, Jaroslavem Sirotkem a Bohumilem Šímou, pozdějšími členy odbojové organizace Černý lev 777, která působila na území tehdejšího Sedlčanského a Milevského okresu. O činnosti svých přátel a sousedů věděl, nepochybně s nimi sympatizoval, a stejně jako většina mladých mužů z okolí byl ozbrojen. Účast na jakýchkoliv aktivitách zmíněné skupiny popírá, přesto byl na základě svědectví později zadržených osob a příslušníků Státní bezpečnosti obviněn z rozvracení republiky a pokusu o vraždu.

Při pokusu o překročení hranice na Západ padl v roce 1949 do rukou Státní bezpečnosti bratr Václava Jakeše – Alois. Ten při výslechu mimo jiné uvedl, že se bratr Václav stýká s lidmi napojenými na agenty ze zahraničí. Zanedlouho byl Václav Jakeš zadržen a nucen ke spolupráci. Několikrát se sešel příslušníky Státní bezpečnosti v lesích za Branišovicemi, kde byl úkolován. Stále více si uvědomoval, že pokud bude i nadále pokračovat ve spolupráci, bude si jen „vyrábět důkazy sám na sebe.“ Dne 15. července 1951 odešel do ilegality. Otec mu na cestu věnoval pistoli ráže 6.35 mm, „kdyby si potřeboval něco zastřelit“, a Jaroslav Sirotek pušku. Skrýval se v lese, spal pod přístřeškem z větví, příležitostně u přátel, kteří mu spolu s rodinou zajišťovali přísun potravy. V lese se stýkal i s Jiřím Řezáčem, Jaroslavem Sirotkem a Bohumilem Šímou z odbojové skupiny Černý lev 777, kteří jej po útěku přijali do své organizace. K žádné další spolupráci mezi nim však již nedošlo.

Dne 9. října 1951 podnikla Státní bezpečnost na Jakeše zátah u Porešína. S velikým štěstím a díky znalosti terénu se mu podařilo pod palbou samopalů utéci z obklíčení. Korytem potoka, lesy a poli se nepozorovaně dostal do Kovářova, kde vyhledal pomoc u kamaráda Kořánka. Ten Jakešovi našel úkryt u rodiny Pecků, obývající hospodářství na okraji obce Zadní Chlum, kde měl přečkat ve stodole „než to praskne.“ Nikdo z nich netušil, že zde zůstane přes patnáct let. Běžný den trávil Václav Jakeš v neustálém strachu, stodolu opouštěl jen za tmy. Postupně přivykl novému světu, sevřenému zdmi statku a začal svým hostitelům pomáhat: skládal seno, pletl košíky, vařil pivo. Pouze jedenkrát za rok opouštěl stavení Pecků – o Velikonocích tajně docházel k páteru Hejlovi do Lašovic ke zpovědi. Jeho naděje na změnu poměrů či odchod do zahraničí se však postupně rozplynuly. U Pecků zůstal až do roku 1966, kdy jej vypátrala sestra a přesvědčila ho k tomu, aby se přihlásil na úřadech. Odešel k sestře do Písku, kde byl zatčen a převezen do vazební věznice v Českých Budějovicích. Po pěti měsících byl zproštěn všech obvinění a propuštěn na svobodu. Nějaký čas žil u sestry v Plzni a živil se jako topič, později nastoupil do pražského podniku Železniční stavitelství. Tam zůstal až do penze. Rehabilitace se dočkal v roce 1994. Václav Jakeš zemřel v roce 2014.