13. PROSINCE

● 1981: V Polsku vyhlášen válečný stav

Generál Wojciech Jaruzelski vyhlásil v Polsku válečný stav, vůdčí osobnosti opozice byly zatčeny a byla přerušena činnost společenských organizací.

Fungováním komunistického režimu v Polsku se zabývají např. historici

Petr Blažek, email: petr.blazek@ustrcr.cz
Libor Svoboda, email: libor.svoboda@ustrcr.cz

Související:

Studie Josefa Mlejnka Solidarita jako sociální a politické hnutí – pokus o kvadraturu kruhu? v časopise ÚSTR Securitas Imperii 20 (1/2012)
Studie Grzegorze Majchrzaka Bezpečnostní služba proti Solidaritě 1980–1981 v časopise ÚSTR Securitas Imperii 20 (1/2012)
Studie Petra Blažka Československo a polská krize 1980-1981 v časopise ÚSTR Securitas Imperii 20 (1/2012)
Studie Sławomira Cenckiewicze Gdaňsk 1970 – nepotrestaný zločin a boj o paměť v časopise ÚSTR Securitas Imperii 24 (1/2014)
Seminář k polskému filmu Soudruh generál zachycujícímu kariéru Wojciecha Jaruzelského, který pořádal ÚSTR 2. května 2013

● 1958: ⃰ Alena Šimánková

archivářka se specializací na justiční fondy

foto Kancelář Senátu ČR

Nenávist až za hrob. Tak nazývá chování komunistického režimu vůči politickým odpůrcům v 50. letech 20. století dlouholetá pracovnice Národního archivu Alena Šimánková. Díky jejímu neúnavnému bádání i vstřícné spolupráci s dalšími historiky se podařilo odhalit mnohá tajemství, která měla podle představ totalitního režimu zůstat navždy skryta. A to zejména v oblasti nakládání s ostatky politických vězňů na pohřebištích v Motole, pankrácké věznici či nejnověji na Ďáblickém hřbitově. Její práce má mimořádný význam také pro rodiny politických vězňů, které se po desítkách let dozvídají nejen to, kde jejich příbuzní našli místo posledního odpočinku, ale také se jim dostávají do rukou informace o posledních dnech jejich životů včetně dopisů na rozloučenou, které před svojí smrtí napsali a represivní aparát nikdy nedoručila. Svojí prací tak neobyčejně přispívá k vyrovnání se s temnou minulostí Československa. Alena Šimánková se narodila 13. prosince 1958 v Jihlavě. V Národním archivu pečuje v rámci 3. oddělení archivních fondů z let 1918–1992 o fondy justice a zabývá se justicí v 50. letech 20. století. V roce 2025 získala od Ústavu pro studium totalitních režimů Cenu Václava Bendy za hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv a výrazný přínos historické vědě při poznávání soudobých dějin.

Související:

Ceny Václava Bendy za rok 2024 na webu ÚSTR

● 1943: † Václav Kropáček

voják, účastník domácího protinacistického odboje, plukovník GŠ, popraven nacisty

foto Wikimedia Commons – volné dílo

Václav Kropáček se narodil 22. června 1898 v obci Soběkury na Plzeňsku a podobně jako v případě dalších vrstevníků, i jeho život ovlivnila první světová válka. Ještě před maturitou byl odveden do rakousko-uherské armády. Po absolvování opavské školy pro důstojníky pěchoty byl jako velitel odeslán na frontu. Bojoval na ruské a později i na italské frontě, kde v srpnu 1917 padl do zajetí. V zajateckém táboře vstoupil do formujících se československých legií, v jejichž řadách bojoval jako velitel výzvědné čety. V prosinci 1918, v hodnosti nadporučíka, se vrátil do nově vzniklého Československa. Zde se téměř okamžitě zapojil do osvobozování Slovenska od maďarského vpádu a v Košicích pak řadu let sloužil. Také se zde v roce 1924 oženil s Boženou Opělovou. V letech 1927-1930 absolvoval Válečnou školu v Praze. Zajímal se o sociální a národohospodářské teorie z hlediska armády a přednášel na Svobodné vysoké škole politické v Praze. Pro své znalosti a schopnosti se stal přednostou vojenského kabinetu ministra národní obrany, a to až do likvidace československé armády v roce 1939. Po německé okupaci pracoval jako úředník na Ministerstvu zemědělství a zároveň se zapojil do domácího odboje. Jako zástupce náčelníka štábu Ústředního vedení Obrany národa se věnoval sledování a evidenci kolaborantů. Byl blízkým spolupracovníkem generála Eliáše. Zároveň se zabýval získáváním finančních prostředků na pomoc rodinám zatčených a na odchody vojenských specialistů do zahraničí. V polovině prosince 1939 byl zatčen gestapem a vězněn nejprve v samovazbě v Petschkově paláci a poté dva roky na Pankráci. Zde jako chodbař organizoval síť předávání zpráv, která zachránila mnoho odbojářů venku a mařila vyšetřování gestapa. Významně se po jeho zatčení zapojila do odbojové činnosti také jeho manželka Božena. V létě 1943 byl Kropáček převezen do Budyšína a odtud do Drážďan. Zde ho koncem října odsoudil Lidový soud za velezradu a zemězradu k trestu smrti. Kropáčkovým obhájcem byl německý antifašista JUDr. Egon Kubuschock, jenž byl po jeho statečné obhajobě dokonce vyloučen ze svazu německých právníků. Dne 13. prosince 1943 byl podplukovník Václav Kropáček v drážďanské věznici ve věku pouhých 45 let popraven stětím. Díky Kubuschockovi a vězeňskému kaplanovi nebyly Kropáčkovy ostatky pohřbeny v hromadném hrobě, ale uloženy samostatně na drážďanském hřbitově. Zde byly v roce 1967 exhumovány, zpopelněny a urna uložena do rodinného hrobu v Soběkurách. Osvobozená vlast ocenila válečnou statečnost Václava Kropáčka udělením Čs. válečného kříže 1939 a v roce 1947 povýšením do hodnosti plukovníka generálního štábu in memoriam.