Ústav pro studium totalitních režimů pošestnácté uděloval své Ceny Václava Bendy bojovníkům proti totalitním režimům. Za rok 2024 tuto prestižní cenu získalo 16 československých osobností, kteří si ji osobně či v zastoupení převzali v úterý 28. ledna 2025 v rámci slavnostního ceremoniálu na půdě Senátu Parlamentu ČR. Záštitu nad akcí převzali už tradičně – 1. místopředseda Senátu Parlamentu ČR Jiřího Drahoše a místopředseda Senátu Parlamentu ČR Jiřího Oberfalzera. Za hudebního doprovodu smyčcového kvarteta Eve Quartet se sólistkou Michaelou Rózsa Růžičkovou dvouhodinový ceremoniál uváděl moderátor Marek Eben. Přítomna události byla opět i manželka Václava Bendy – paní Kamila. Poprvé v historii získali laureáti nejen pamětní medaili, ale také trofej z křišťálového skla ve tvaru srdce, kterou speciálně pro tuto příležitost vytvořil renomovaný český sklář Jiří Pačinek. A stejně jako v předešlém roce bylo možné slavnostní podvečer sledovat prostřednictvím on-line streamu na kanálu YouTube ÚSTR.

BOHUMIL DOLEŽAL ( ⃰ 1940)

Vystudoval filozofii, pracoval v Československém spisovateli nebo časopise Tvář. Po sovětské okupaci mohl Bohumil Doležal vykonávat jen dělnické profese, později pracoval jako počítačový programátor. V roce 1977 podepsal Chartu 77, později k ní byl ale kritický. Byl aktivní v samizdatu, v roce 1987 spoluzakládal Demokratickou iniciativu, která se 11. listopadu 1989 prohlásila za politickou stranu. Státní bezpečnost ho sledovala jako nepřátelskou osobu I. kategorie, mnohokrát byl zatčen, naposledy ještě 19. listopadu 1989. Po sametové revoluci působil jako poslanec ve Federálním shromáždění, patřil ale ke kritikům postkomunistů a z parlamentního klubu Občanského fóra (OF) byl vyloučen. Poté byl v letech 1992–1994 členem Občanské demokratické strany (ODS), pracoval jako šéf poradců premiéra Václava Klause, ale pro nesouhlas s jeho politikou z ODS vystoupil. Mezi roky 1993–2002 přednášel na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy o dějinách a problémech politického myšlení, působil jako nezávislý publicista a politický komentátor v několika českých denících. Jeho komentáře a eseje, v nichž hájí hodnoty liberální demokracie, vyšly souborně v několika knihách.

Bohumil Doležal získal Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

FEDOR GÁL ( ⃰ 1945)

Narodil v ghettu Terezín, kde byla v té době vězněna jeho matka a starší bratr. Svého otce ale Fedor Gál nikdy nepoznal, ten byl vězněn v Sachsenhausenu a byl zavražděn na konci války při pochodu smrti. V čase válečné Slovenské republiky byl rodině arizován majetek a v roce 1948 jim komunisté v rodné Partizánské (dříve Německé) Ľupči znárodnili statek, na kterém hospodařili. Po maturitě na chemické průmyslovce pracoval jako dělník v chemických továrnách a dálkově vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Poté se věnoval sociologii a prognostice, pracoval v několika výzkumných ústavech. V listopadu 1989 se stal jednou z tváří sametové revoluce. V Bratislavě spoluzakládal politickou platformu Verejnosť proti násiliu a v čase prvních svobodných voleb v roce 1990 byl jejím předsedou. Krátce byl činný ve slovenské politice. Po rozpadu Československa se přestěhoval do Prahy a přednášel na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V současné době vydává především knihy věnované tématům menšin, jinakosti, prožitku holocaustu a věnuje se rovněž publicistice a filmové dokumentaristice.

Fedor Gál získal Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

VÁCLAV HAVEL (1936–2011)

Světově známý dramatik, esejista, disident, politik a český i československý prezident. Těchto několik atributů zdaleka nevystihuje ani šíři, ani hloubku všech veřejných rolí Václava Havla, tváře československého odporu komunistického režimu i sametové revoluce. Vyrůstal ve významné podnikatelsko-intelektuální rodině, a tak mu komunisté zabránili ve studiu humanitních oborů. Začal se tedy věnovat divadlu, od 60. let byl spojen zejména s Divadlem Na Zábradlí. Psal také do časopisu Tvář. Po okupaci Československa v roce 1968 se stal čelným představitelem disentu a propagátorem autentického života v pravdě. Nepřítelem číslo 1 se pro režim stal po zveřejnění Charty 77, jejímž byl spoluautorem. Již po okupaci mu bylo zakázáno publikovat, přesto jeho díla vycházela v samizdatu a exilových nakladatelstvích a dosahovala ohlasu i za hranicemi východního bloku. Kvůli svým statečným občanským postojům byl třikrát vězněn, v komunistických vězeních pro své občanské postoje strávil celkem pět let. V roce 1989 se stal spoluautorem petice Několik vět, kterou podepsaly desetitisíce občanů. V listopadu téhož roku se postavil do čela Občanského fóra, které během sametové revoluce vyjednalo radikální změnu politické situace v Československu. Ještě v prosinci 1989 se stal posledním československým prezidentem a v nejvyšší ústavní funkci působil i po rozpadu státu, a to až do roku 2003. Ve funkci usiloval nejen o západní směřování země, známý byl také důrazem na etické hodnoty. Zemřel v roce 2011.

Václav Havel získal Cenu Václava Bendy (in memoriam) za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

IVO KLEMPÍŘ ( ⃰ 1933)

Když v únoru 1948 v Československu převzali moc komunisté, nechtěl se s tím tehdy patnáctiletý Ivo Klempíř smířit a aktivně se nedemokratickému režimu postavil. V září 1948 se ve škole v jedné třídě, dokonce v jedné lavici, potkal s později popraveným Vladivojem Tomkem. Na tajných schůzkách společně s ním a dalšími plánovali sabotážní akce. V prosinci 1952 část skupiny přepadla vojenskou hlídku s cílem získat zbraně. Došlo k přestřelce, po které zůstal jeden voják mrtvý a jeden zraněný. Samotné akce se sice nezúčastnil, ale když byla skupina po sedmi letech odhalena, byl i on mezi souzenými a odsouzenými. Za trestný čin velezrady měl ztratit svobodu na 12 let. Postupně prošel věznicemi v Praze-Ruzyně, Borech a Leopoldově, propuštění se dočkal po amnestii v roce 1964. O padesát let později v roce 2014 obdržel od ministra obrany dekret a odznak za účast v protikomunistickém odboji.

i

Ivo Klempíř získal Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

EDA KRISEOVÁ ( ⃰ 1940)

Narodila se v protektorátní Praze do rodiny sochařky a architekta. V šedesátých letech vystudovala žurnalistiku, ale po okupaci Československa v roce 1968 jí režim znemožnil publikovat. Její poslední reportáž byla o Janu Zajícovi, který se v roce 1969 upálil na protest proti okupaci Československa. Kvůli zákazu publikování za normalizace střídala povolání, pracovala mimo jiné i v psychiatrické léčebně. Začala se věnovat literární tvorbě, své prózy a překlady ale mohla publikovat pouze v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Minimálně od poloviny sedmdesátých let patřila k okruhu pražského disentu, a proto byla bedlivě sledována komunistickou tajnou policií. Během sametové revoluce se stala součástí tzv. koordinačního centra Občanského fóra a brzy na to i mluvčí Václava Havla. Po jeho zvolení československým prezidentem pracovala jako jeho poradkyně, poté byla v prezidentské Kanceláři ředitelkou Oddělení stížností a milostí. Od roku 1992 se ale opět věnuje především literární tvorbě. Po revoluci vyšly tiskem její samizdatové texty i nové prózy. Celkem během své literární kariéry napsala dvě desítky knih, včetně románu z prostředí volyňských Čechů, nebo životopisu Václava Havla.

Eda Kriseová získala Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

DANIEL KROUPA ( ⃰ 1949)

Komunisté jeho otci znárodnili prosperující firmu, takže to pro svůj „buržoazní původ“ neměl Daniel Kroupa v dětství a mládí lehké. V polovině šedesátých let začal docházet na přednášky do Městské knihovny v Praze, kde poznal překladatele a básníka Jana Vladislava a slyšel mluvit Jana Patočku. Díky své konverzi ke křesťanství se seznámil s okruhem mladých lidí z katolického kroužku Vigilie, kteří ho inspirovali a formovali v názorech. Externí studium na filozofické fakultě nedokončil, protože neudělal zkoušku z marxismu-leninismu. Podepsal Chartu 77, čímž si přivodil pravidelné výslechy na Státní bezpečnosti a preventivní zatýkání při různých výročích. V rámci disentu pořádal vlastní filozofický seminář s cílem udržet u mladých lidí myšlení nezávislé na komunistické oficiální doktríně. V roce 1989 působil ve vedení Občanského fóra a spoluzaložil Občanskou demokratickou alianci. Jako poslanec se podílel na přípravě Ústavy České republiky, působil jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu ČR. Přednášel filozofii na Univerzitě Karlově a Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Daniel Kroupa získal Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

CYRIL MICHALICA ( ⃰ 1933)

Odvaha mu nikdy nechyběla. Když se ještě v letech 2. světové války muži z obce, kde vyrůstal, scházeli u nich doma k poslechu zahraničního rozhlasu, hlídal okolí. Když komunisté po únoru 1948 zakázali katolickou sportovní organizaci Orel, spolu s dalšími členy se podílel na drobných sabotážích na protest proti kolektivizace vesnice, mimo jiné zapálili i družstevní stoh. Dvěma členům skupiny zařídil přechod přes státní hranice, poté ale došlo k prozrazení jeho činnosti. Soud s ním měl zastrašit i ostatní, proto byl jako mladistvý odsouzen k tříletému trestu, který si musel téměř celý odpykat. Věznili ho v tvrdých podmínkách nechvalně proslulého nápravného zařízení pro mladistvé v Zámrsku. Po propuštění musel hned na vojnu, kde ho zařadili k „pétépákům“. Obtížně pak v dalších letech hledal práci, nakonec pracoval v ostravských dolech. Po roce 1989 nemohl být rehabilitován, protože nebyl k dispozici jeho rozsudek. Nakonec se našel a v říjnu 2014 obdržel od ministra obrany Pamětní odznak a Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.

i

Cyril Michalica získal Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

MARTIN PALOUŠ ( ⃰ 1950)

O svém celoživotním nastavení říká: „Vždycky jsem byl v jakési opozici vůči režimu, to jsem měl z domova.“ Martin Palouš se narodil v Praze do intelektuální rodiny, ale rodiče pro své názory mohli vykonávat jen dělnické profese. Jemu se sice podařilo vystudovat Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a stihl si udělat ještě rigorózní zkoušku, ale ze zaměstnání učitele programování ve státním podniku byl po podpisu Charty 77 okamžitě vyhozen a skončil jako topič v kotelně. V disentu se věnoval samizdatovým překladům, psal filozofické eseje a v roce 1986 plnil i roli mluvčího Charty a zajišťoval zahraniční vztahy. V listopadu 1989 se Martin Palouš stal jedním ze zakládajících členů Občanského fóra, v roce 1990 byl i poslancem za OF ve Federálním shromáždění. Poté se již věnoval práci na ministerstvu zahraničí, vykonával funkci náměstka ministra, pět let byl velvyslancem v USA a šest let stálým zástupcem ČR při OSN. V minulosti zastával také post předsedy Českého helsinského výboru a působil i jako ředitel Knihovny Václava Havla. V současné době mj. vyučuje na Floridské mezinárodní univerzitě v americkém Miami.

Martin Palouš získal Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

BOŽENA PIŠTĚLÁKOVÁ (1925-2025)

Narodila se do rodiny Novákových, která žila na statku v obci Boršov u Kyjova. Jako mladá žena se seznámila s Josefem Cichrou, který se po převratu v roce 1948 podílel na odboji proti komunistickému režimu. Na začátku padesátých let „Jožkovi“ opakovaně pomohla s ukrýváním osob, které hledala Státní bezpečnost. Na rodinném statku v Boršově našel bezpečný azyl například Jan Hochman, člen katolické protirežimní organizace Zvon, nebo legendární kurýr a politický vězeň Štěpán Gavenda, který se k Novákovým uchýlil mimo jiné po svém útěku z komunistické věznice v Leopoldově. V roce 1952 byl Gavenda za dramatických okolností znovu dopaden a během výpovědí prozradil i svůj úkryt u Novákových, což po nátlaku vyšetřovatelů potvrdila i Cichrova sestra Marie. V březnu 1954 tak byla Božena Pištěláková odsouzena za velezradu k osmiletému trestu. Prošla věznicemi v Uherském Hradišti a slovenských Želiezovcích. Po amnestii v roce 1959 se vrátila do rodného Boršova, z kádrových důvodů ale nenašla kvalifikovanou práci – nejdříve sázela stromy v lese, poté až do důchodu pracovala jako dělnice v nábytkářské firmě. Na důchod se s manželem odstěhovali do Brna.

Božena Pištěláková získala Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

PETR PITHART ( ⃰ 1941)

Ještě za studií vstoupil do Komunistické strany Československa, což pro něj bylo přirozené rozhodnutí, protože jeho otec patřil ještě k předválečným členům strany a po nástupu komunistů udělal politickou kariéru. Zlom v Pithartově životě přišel s okupací Československa v roce 1968. Se svými studenty z Právnické fakulty UK v Praze, kde působil jako odborný asistent, se účastnil okupační stávky. Následně odevzdal stranickou legitimaci a s rodinou přesídlil do Oxfordu, kde získal stipendium. Před znovuuzavřením československých hranic ale uposlechl výzvy komunistické vlády a vrátil se. V roce 1971 ho vyhodili z univerzity, v dalších letech pak pracoval v dělnických profesích. Řadu let úspěšně organizoval pašování exilové literatury ze zahraničí. V roce 1977 byl jedním ze signatářů Charty 77, v samizdatu publikoval řadu svých knih, mnohdy raději pod pseudonymem. Po revoluci 1989 se aktivně účastnil obnovy demokratického státu, bývá označován za otce zakladatele české politiky a ústavnosti. Tři roky byl předsedou vlády, v dalších letech dlouholetým předsedou Senátu Parlamentu ČR. Působil i jako vedoucí Katedry politologie a sociologie Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Petr Pithart získal Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

PETR PLACÁK ( ⃰ 1964)

Jeho otec podepsal Chartu 77 a to se samozřejmě odrazilo i do jeho života. Třeba tím, že nemohl studovat střední, respektive vysokou školu. V 80. letech patřil mezi výrazné postavy mladší disidentské generace, publikoval v samizdatu, hrál také v kapele Plastic People of the Universe. Veřejně prosazoval aktivnější přístup k opoziční činnosti, právě z jeho popudu proto vznikla iniciativa České děti, jejichž manifest proklamoval obnovu českého království s tím, že „král je aspoň odpovědný Bohu, zatímco komunisté nejsou odpovědni nikomu a za nic“. Byl jedním z hlavních organizátorů opozičních demonstrací v letech 1988 a 1989, třeba i známé manifestace v Praze na Škroupově náměstí v prosinci 1988 a poté Palachova týdne. Za své protirežimní postoje byl v roce 1989 surově zbit čtveřicí estébáků, kteří byli potrestáni až po dlouhých soudních průtazích v roce 2012. Z vlekoucího se boje za spravedlnost se vypsal v knize Fízl, za níž dostal v roce 2008 cenu Magnesia Litera. Kromě badatelské práce v Ústavu pro studium totalitních režimů působí i jako šéfredaktor Babylon.

i

Petr Placák získal Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

JAN POTMĚŠIL ( ⃰ 1966)

Přestože se narodil do ryze sportovní rodiny, sudičky mu předurčily jinou životní cestu. Od osmi let se pravidelně objevoval v dětských rolích v televizních inscenacích, seriálech i filmech. Už během studia na DAMU účinkoval v mnoha profesionálních divadelních představeních a filmech. V roce 1989 se intenzivně účastnil společenského dění, chodil na demonstrace během Palachova týdne, rozšiřoval manifest Několik vět a v listopadových dnech se zapojil do herecké stávky. Účastnil se také výjezdů mimo hlavní město ve snaze šířit na venkov informace o událostech na Národní třídě. Jedna z těchto cest bohužel skončila dopravní nehodou. Po dlouhém léčení a rehabilitaci se ale vrátil ke své profesi herce, kterou dál dělá nadmíru dobře. Již dvacet let účinkuje například ve hře Růže pro Algernon, která má za sebou na 900 repríz, za roli v Shakespearově hře Richard III. získal Cenu Alfréda Radoka. V současnosti je členem Divadelního spolku Kašpar, angažuje se v otázkách lidských práv, moderuje charitativní akce a je tváří řady dobročinných iniciativ a akcí. A je také autorem krásné věty: „Je lepší být na vozíku než s komunisty.“

Jan Potměšil získal Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

ALEXANDRA SOUČKOVÁ ( ⃰ 1935)

Pochází z demokraticky smýšlející pražské rodiny, která před válkou udržovala styky s rodinou Masarykových. Ona sama chodila na reálné gymnázium a po komunistickém převratu se nejpozději od roku 1954 aktivně podílela na odboji vůči totalitnímu režimu v rámci skupiny, kterou vedla její matka Marie Božena. Společně s dalšími odbojáři shromažďovali informace o hospodářské situaci v Československu, které předávali redaktorovi Rádia Svobodná Evropa. V květnu 1955 byla komunistickou tajnou policí s jednou ze zpráv odhalena francouzská spojka skupiny Yvonne Gossart, a brzy poté byli pozatýkáni všichni členové této protirežimní organizace. Podle rozsudku Nejvyššího soudu byla v květnu 1955 Alexandra Součková ve věku pouhých dvaceti let odsouzena za velezradu ke čtyřletému trestu odnětí svobody, propadnutí majetku a ztrátě čestných práv občanských. Celý trest vykonala v pardubické věznici, odkud byla propuštěna až v roce 1959. Po propuštění nějaký čas pracovala jako dělnice u pásu či ve skladu, později se dostala na stavební nástavbu a začala v tomto oboru pracovat jako projektantka. Po revoluci se angažovala v pražské pobočce Konfederace politických vězňů.

Alexandra Součková získala Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

ALENA ŠIMÁNKOVÁ ( ⃰ 1958)

Nenávist až za hrob. Tak nazývá chování komunistického režimu vůči politickým odpůrcům v 50. letech 20. století dlouholetá pracovnice Národního archivu Alena Šimánková. Díky jejímu neúnavnému bádání i vstřícné spolupráci s dalšími historiky se podařilo odhalit mnohá tajemství, která měla podle představ totalitního režimu zůstat navždy skryta. A to zejména v oblasti nakládání s ostatky politických vězňů na pohřebištích v Motole, pankrácké věznici či nejnověji na Ďáblickém hřbitově. Její práce má mimořádný význam také pro rodiny politických vězňů, které se po desítkách let dozvídají nejen to, kde jejich příbuzní našli místo posledního odpočinku, ale také se jim dostávají do rukou informace o posledních dnech jejich životů včetně dopisů na rozloučenou, které před svojí smrtí napsali a represivní aparát nikdy nedoručila. Svojí prací tak neobyčejně přispívá k vyrovnání se s temnou minulostí Československa.

i

Alena Šimánková získala Cenu Václava Bendy za hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv a výrazný přínos historické vědě při poznávání soudobých dějin.

VÁCLAV VEBER (1931–2016)

Odborně se zabýval dějinami 20. století se zaměřením na dějiny východní Evropy a Ruska a dějinami „sjednocené Evropy“. Během svého pedagogického působení se mu podařilo vychovat nejednu generaci českých historiků. On sám absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a poté na ní působil jako odborný asistent, než do stejné pozice nastoupil na Filozofické fakultě UK. V roce 1967 získal titul docenta. V roce 1970 musel ale z politických důvodů z univerzity odejít a komunistický režim mu znemožnil působit ve školství, a tak se živil manuálními profesemi a mimo jiné působil také jako fotbalový trenér. Pedagogem se opět stal až v roce 1990, kdy se vrátil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V dalších letech působil na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové a vyučoval také na Metropolitní univerzitě Praha. V roce 2008 založil v Ústavu pro studium totalitních režimů skupinu pro výzkum třetího odboje, kterou několik let vedl. Je autorem mnoha odborných publikací, které požívají zaslouženého uznání jak v historické obci, tak mezi laickou veřejností.

Václav Veber získal Cenu Václava Bendy (in memoriam) za hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv a výrazný přínos historické vědě při poznávání soudobých dějin.

Foto Kancelář Senátu (Michal Pavlík) a rodinné archivy oceněných