Příběh Bernardy Havlíkové začíná v říjnu 1939, v tento den se narodila. Její otec i matka se stali rodiči ve starším věku, přesto měli svou dceru velmi rádi a vedli ji podle starých rodinných tradic k lásce k přírodě a víře v Boha. Matka byla bigotní katoličkou a částečně se i angažovala v katolické straně, otec byl železničář a bohužel zemřel už v roce 1958. Po nástupu komunismu v ČSR se ovzduší doma i ve škole malé Bernardě značně proměnilo. Doma, kde byli oba rodiče proti novému režimu, si četla knížky, které už měli doma nakoupené, a tak se seznámila s autory, o kterých by se ve škole asi nedozvěděla. Na základní škole se její silný charakter dostal do konfliktu s opačným názorem jejích učitelů. Její parta, tzv. „piráti“, se nepřibližují socialistickému ideálu budoucího dělníka, navíc když Bernarda nenavštěvuje pionýr, ale ilegální katolický skaut. Tato neoficiální organizace je pro její matku to správné východisko, kterým může její dcera naplňovat svůj volný čas. Láska k přírodě se v rodině dědí už jejího pradědečka, který byl myslivcem. Už odmala tedy ví, že to, co říká část jejích učitelů, není úplně pravda. Výsledkem jsou snížené známky z chování a záznamy v kádrovém posudku. Jak sama ale říká, ne všichni její kantoři byli „kovaní komunisti“ a měli jistou možnost, jak si přizpůsobovat učební osnovy do nesocialistické podoby. Největším štěstím, které ji potkalo, byla ředitelka její základní školy, kterou navštěvovala. Ta totiž zničila její už tak špatný kádrový posudek, a tak se Bernarda dostala na střední průmyslovou školu. Její chování a přesvědčení však opět neuniklo záznamu do kádrového posudku, k čemuž se připojil také špatný kádrový posudek matky a opět nepříslušnost k žádné oficiální organizaci. Ve svém volném čase totiž poznává krásy české krajiny a vyjíždí na vandry se svými spolužáky. Malému ústupku režimu se však ani ona nevyhne – v roce 1957 jede na zájezd do Maďarska, kde poznává důsledky tvrdě potlačené revoluce. Neváhá a o informace se dělí se svými spolužáky a studenty i na jiných školách. To samozřejmě vyvolává ohlas, a tak na návrh svého kamaráda na půl roku vstupuje do SSM, než se situace uklidní. Tento krok jí dodnes její dcera vyčítá. Po dokončení střední školy dostala umístěnku do Ostravy, na přímluvu jednoho známého však začal pracovat v Praze ve Stavebních izolacích. Zde se dále vzdělávala. Jako svůj obor si vybrala (v Čechách celkem novou) akustiku. Nastoupila i s požehnáním svých zaměstnavatelů na postgraduální studium při Fakultě elektrotechnické. Získává tedy ceněné vzdělání a vzhledem k tomu, že ji její obor baví, dostává se na vysokou úroveň a dokonce na post v představenstvu vědecko-technické společnosti. Vzdělání jí sice zajistí profesní postup, její zaměstnavatelé ve Stavebních izolacích jí kladou různé překážky, které ji velmi ztěžují život. Stane se sice vedoucí ve svém oddělení, ale zároveň musí kromě kontroly práce ostatních stíhat i práci svou. Navíc je v té době rozvedená a musí tedy pracovat i přes rámec pracovních úkolů. Tzv. „,melouchy“ jí zajišťují spolu s platem dostatečný finanční příjem. Se svým manželem Zdeňkem, japanologem, se seznámila na taneční čaji a v roce 1965 přivedla na svět dceru Irenu. Manželství však dlouho nevydrželo. V roce 1967 dostává manžel výhodnou služební nabídku, které je však podmíněna vstupem do KSČ. To však Bernarda nemůže přijmout, východiskem již předchozích neshod se stává rozvod, který odkládala kvůli dceři. „Manžel byl natolik slušný, že nevstoupil do komunistické strany, dokud jsme se nerozvedli.“[1] Hlavní tíha výchovy dcery spočívá tedy od té doby na Bernardě, které je podporována občasnými návštěvami její matky. Dne 15.ledna jsem zazvonila u dveří bytu paní Havlíkové. Bernarda Havlíková je známá mojí pratety, a proto se mi dostalo vřelého uvítání nejenom od samotné paní Bernardy, ale i od jejího věrného hlídače Rama. Během rozhovoru, který probíhal ve velmi milé a vstřícné atmosféře, jsem si postupně uvědomovala, že vše, co jsem doposud věděla o tolikrát omílaném roce 1968, jsou pouze „věty z učebnice“, neosobní a nemající žádný dopad. Paní Havlíková na mě působila velice svérázným a kurážným dojmem, měla pochopení, tam, kde to bylo třeba, a vyjadřovalo opovržení tam, kde to sama upřímně cítila. Moje první otázka směřovala na bezprostřední dojmy po vyřknutí slov srpen ´68. „No ta největší hrůza, kterou jsem zažila. Protože jsme byli svým způsobem nadšení, že se uvolnil režim a že začínáme žít jako lidi. Pak přišla okupace, povraždění lidé a konec svobody.“[2] Dne 20. srpna se celkem pozdě vracela z oslavy svého svátku a už po cestě domů slyšela letadla, v danou chvíli tomu nepřikládala žádný význam, myslela si, že je to jen jedno z dalších vojenských cvičení . Kdyby to býval nebyla noc z 20. na 21. srpna 1968, nebyla by ani daleko od pravdy. Vojenská cvičení na našem území probíhala celkem často. Záměry SSSR sahaly totiž mnohem dál než jen na zdokonalení výcviku ČSLA. V poválečném období totiž z neznámých důvodů upustilo sovětské vedení od ponechání sovětských vojsk na území Československa. Tuto výhodu mělo Československo jako jeden z mála států paktu Varšavské smlouvy, na druhou stanu však tato „výhoda“ zatěžovala státní ekonomiku naddimenzováním početního stavu. Částečná náhrada plynula ze zbrojního průmyslu, nemohla však tak značnou zátěž vynahradit. Vojenské záměry sovětské garnitury šedesátých let však předpokládaly jiné využití území Československa. „Do první poloviny šedesátých let bylo ochotno (Československo) za svoji výlučnost platit jakoukoli cenu v podobě neúměrných nákladů na zbrojení, jen aby vyhovělo sovětským požadavkům a nedalo žádnou záminku k rozmístění vlastních vojenských sil na československém území.“[3] Vojenský Plán použití ČSLA v době války totiž počítal s územím Československa jako s jednou ze základen při možném útoku na Západ, počítalo se i rozmístěním nukleárních zbraní. Operace Dunaj(plán okupace Československa) byla schválena už v dubnu, sovětské politbyro dávalo zatím přednost politickému nátlaku a zvýšenému počtu vojenských cvičení, přičemž kalkulovali s možností ponechání části sovětských vojsk na území ČSSR. „Přípravy na agresi byly vcelku dovedně zakrývány vlnou nepřetržitých vojenských cvičení, která svým rozsahem ruinovala ekonomiky zúčastněných států.“[4] V období duben až červenec se počet politických návštěv z různých zemí paktu Varšavské smlouvy neustále zvyšoval. Zástupci jednotlivých zemí měli za úkol přesvědčit naše čelní představitele o nutnosti přítomnosti sovětských vojsk na našem území, hlavní a oficiální náplní však byly hospodářské otázky. Jednotlivá politická jednání sledovala i Bernarda Havlíková. Středa 21.srpna 1968 je v jejím diáři zachycena jen jedním několikrát obtaženým slovem: OKUPACE . Ihned se vydává na Národní třídu (dceru hlídá matka), kde stojí centrála Stavebních izolací. S aktivitou a nebojácností sobě vlastní se podílí na organizaci zaměstnanců. Budovu před obsazením nakonec uchrání. „Kádrovák tam měl zbraně a zdravotnický materiál(…).zamčené v jedné místnosti, dal nám od toho klíč a se slovy: Kdyby jste to potřebovali, odešel.“[5] Druhý den 22.srpna šla darovat krev na pomoc raněným. Další tři dny chodila po Praze nebo seděla u svého stolečku na Národní třídě a sbírala podpisy proti okupaci. Pocity zklamání, zlosti a znechucení se vyvíjejí v tvrdý osobní odpor. Již před okupací nebyla příznivcem režimu, ale období Pražského jara jí poskytlo určitou naději na lepší budoucnost, která byla okupací zničena. Když pokřikuje: „Idite domoj, zachvatčiki!“ hrozí pěstmi a nosí trikoloru, vzdouvá se v ní stejný pocit jako v tisících dalších. Podpisové akce však nejsou jediným projevem odporu. Tisk a ulice jsou plné článků a nápisů brojících proti okupaci, které svou jízlivostí vytvoří úsměv na tváři mnoha dnešním čtenářům. Zastání je slyšet i ze zahraničí – Švédsko, Rakousko Jugoslávie, Norsko, Francie, Itálie, Austrálie, Velká Británie, Rumunsko a další vyjadřují svůj nesouhlas. Na půdě OSN mají ale svázané ruce. Rada bezpečnosti totiž nemůže přijímat rezoluce, protože ruský zástupce Malik uplatňuje své právo veta. Na druhou stranu ne všichni, kdo nás okupovali, byli „špatní“ – předvoj sovětských vojsk by byl obětován, pokud by se československá armáda vzmohla na nějaký odpor. V tom jí však díky rychlé a přesné operaci bylo zabráněno. Sama paní Bernarda litovala tyto „kluky, které by bylo škoda zabíjet“[6], protože ti „trpěli hladem.“[7] Přesto s nimi nemá dobré zkušenosti – ve frontě před obchodem jí a její dceři střílejí pod nohy, aby se dostali aspoň k nějakému jídlu. Za to vůči ostatním vojákům a vůbec ostatním komunistům je její slovník poněkud tvrdší – „když chcípnul Gottwald“, „ty elitní jednotky neměly, co žrát“ aj.[8] Podle mě se ani není čemu divit… Informovanost o dění v době okupace a posléze i díky znovuzavedení cenzury velmi klesá („Dočkej času jako četka TASSu“[9]), proto Bernarda poskytuje informace při služebních cestách i jiným občanům Československa. V listopadu ´68, kdy navštěvuje továrnu v Brně, na základě jejích informací vstupuje do stávky vyvolané studenty i tato továrna. S určitým odstupem však říká: „ Po pěti šesti letech mi došlo, že kdyby to vydrželo, tak by tu nikdy nebyla doopravdická svoboda(…).bylo by to sice podstatně lepší, než to bylo za normalizace, ale demokratický stát bychom nebyli nikdy.“[10] Poté dodává, že jediným přínosem okupace byl zisk právě tak tuhého odporu vůči komunismu. Co se týče symbolů Pražského jara a následné okupace v rámci KSČ, zdůrazňuje paní Bernarda hlavně Františka Kriegla, předsedu Národní fronty, a staví ho do kontrastu s generálním tajemníkem KSČ Alexandrem Dubčekem. Alexander Dubček byl zvolen 5. ledna 1968 do své funkce (v ten den má svátek Dalimil – později často užívaný pseudonym novinářů) a stal se symbolem reformního proudu, který v rámci Pražské jara probíhal. Na tomto procesu uvolňování, které částečně probíhalo už od neúspěšné pětiletky z počátku šedesátých let, se podílel spolu s dalšími členy politbyra KSČ. On se však jakýmsi živoucím symbolem : „ (…)Dubček svým ideálům věřil. Byl věřícím vládcem v době, kdy se celý národ plně oddával potřebě víry. Lidé neomylně vycítili, že Dubček věří – a on právě tak cítil, že lid věří. Proto věřil lidem a myslím, že hluboce a upřímně.“[11] Tato víra vedla Alexandra Dubčeka v úctě celého národa. Proto i v prvních dnech okupace se svého národa držel a projevoval mu velkou dávku důvěry. Po nucené izolaci v SSSR a podepsání moskevských protokolů ještě chvíli Dubčekova hvězda svítila: „ Tak rychle jsme si to v mozečku nepřebrali a strašně jsme ho litovali, když ho odvolali“[12] S odstupem však Bernarda říká: „No nebyl tak dobrej, jak jsme si mysleli(…)po návratu ze Sojuzu už Rusákům lezl někam…“[13] Jména jako Biĺak, Kolder, Švestka či Rigo se nacházejí u paní Bernardy na černé listině. Ona kontrarevoluce, která byla záminkou k zásahu sovětských vojsk, se právě stala zástěrkou k udržení vlastního pohodlí a privilegií (Kolder, Švestka) nebo k projevení nesouhlasu se stávajícím reformním komunismem. Představitelé tohoto proudu byli násilím odvlečeni do SSSR – „Cítili jsme se zaskočeni, že sovětské politbyro jedná jako banda gangsterů. Ale je to i naše vina. Kádár se přece právem ptal Dubčeka: „Cožpak opravdu nevíte, s kým máte tu čest?“ Pokládal za nemožné, že by to Dubček nevěděl. Jsme vlastně blbci, ale naše blbost má podobu ideologie reformního komunismu.“[14] Zástupci se nakonec, právě až na oceňovaného Kriegla, dohodli na podpisu moskevských protokolů, které byly po okupaci další předzvěstí tzv. normalizace. Tomu ale českoslovenští zástupci nevěřili a domnívali se, že se v SSSR dohodli na kompromisu, který jim stále zaručuje určitou míru podílu na moci, a že přeci nyní : „(…) i já mám politickou odpovědnost za všechno, co se stalo, a nepokusit se nyní najít východisko znamená vyhnout se své odpovědnosti.“[15] Jejich „východiska“ jsou však jen složité politické konstrukce s nejasnou a nejistou budoucností. V období normalizace paní Bernarda změnila zaměstnání – v roce 1973 začala pracovat v Projektovém ústavu hlavního města Prahy, kam se opět dostala jen díky svým známostem. V roce 1970 jí nebyl prodloužen pas, a tak když byla posléze delegována Akustickou společností na konferenci do Budapešti, jí byl vystaven služební pas, který pak používala i na jiné cesty. Co se týče Charty 77, mluví paní Bernarda poněkud sklesle: „ Bohužel jsem ji nepodepsala(…)byla jsem tehdy mladá a neměla jsem tolik kontaktů“[16] Nakonec se přece jenom k jejich materiálům dostala – její dcera a dcera Marie Rút Křížkové spolu chodily do katolického skautu, a tak získala další zdroj informací (kromě tohoto zdroje využívala i zahraniční rozhlas). Samozřejmě je rozšiřovala i dál. Na podobnou otázku jako na začátku, ale jen s jiným datem – totiž ´89, odpovídá: „Radovala jsem se jak malé dítě!(…)ale už jsem se přece jenom bála“[17] Přesto se znovu účastní různých akcí a manifestací, nosí a rozdává trikolory. Dnes už je politicky neaktivní (v roce 1999 vystoupila z KDS, která se připojila k ODS) a pouze pravidelně navštěvuje vzpomínkové akce. Jan Palach, Jan Zajíc jsou pro ni stále silnými symboly. Jak už jsem se snažila popsat, její vztah ke komunismu je naprosto odmítavý : „KSČ by se měla zakázat!“[18] Přesto uznává, že existovali dobří komunisti, i když jich bylo málo, a že některé Leninovy myšlenky nejsou špatné. „Jsme degenerovaný národ(…).nejdříve tu byl nacismus, pak čtyřicet let komunismus(…)i Mojžíš vodil Židy čtyřicet let po poušti, aby si odvykli otroctví, proto máme ještě čas.“[19] Na závěr našeho povídání říká, že věří v lepší budoucnost. Zároveň dodává: „Mladí lidé by měli vědět, co se tu stalo, aby získali odpor.“[20] Když jsem odcházela šedivým sídlištěm, pozůstatkem komunistické éry, měla jsem radost. Radost z toho, že stále existují lidé, kteří chtějí své vzpomínky a ponaučení předávat dalším generacím, kteří se nebojí otevřeně mluvit. Tito lidé jsou totiž nesmírně silní a vidí smysl v tom, co dělají. Síla, kterou v sobě mají po celý svůj život a která jim pomohla všechno překonat, je totiž to jediné, co z jejich vyprávění dělá zajímavý a poutavý příběh. Někdy jsou to slova nesmírně silná a oni je přesto dokáží znovu a znovu opakovat. Nechci říct, že bych po rozhovoru s paní Havlíkovou získala takový odpor ke komunismu jako ona, ale část té síly, která z ní sálá, ve mně zůstala. A to je myslím nejdůležitější věc, jakou nám tito lidé mohou dát.