Jan Rybář se narodil 16. července 1931 v dělnické rodině v Brně. Tatínek byl soustružníkem kovu, maminka pracovala na poště. Mládí prožil v Bílovicích nad Svitavou a v roce 1945 odešel ve svých 14 letech studovat na jezuitské gymnázium na Velehradě. Zde se rozhodl pro kněžské povolání a v roce 1949 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Poté, co došlo v dubnu 1950 k násilné likvidaci klášterů a mužských řeholních řádů v rámci tzv. Akce K, byl novic Jan Rybář spolu s dalšími řeholníky internován v biskupském gymnáziu v Bohosudově, z kterého se mezitím stal internační tábor pro řeholníky. Jelikož bylo zapotřebí oddělit mladé řeholníky od starších, byli v srpnu 1950 neplnoletí řeholníci převezeni do soustřeďovacího tábora ve františkánském klášteře Hájek u Prahy, který fungoval jako přeškolovací středisko. Sem putoval stovka mladých noviců. Přeškolování však nepřineslo valný úspěch, protože mladí řeholníci ve většině případů odmítli vystoupit z řádu nebo vstoupit do generálního semináře ovládaného režimem. Ti, které se nepodařilo „přeškolit“, byli následně přesunuti na stavbu přehrady Klíčava. Zde pracovali až do května 1951, kdy se Jan Rybář mohl vrátit domů k rodičům. Za rok však dostal povolávací rozkaz k PTP. Nejdříve narukoval k 51. útvaru PTP do Mimoně a následně byl přidělen na hlavní štáb 67. útvaru PTP na zámku ve Zdechovicích, kde například stavěl baráky pro důstojníky. Druhý rok vojenské služby byl převelen do Přelouče. Po dvou a půl letech vojenské služby u PTP odešel koncem roku 1954 do civilu a znovu se začal věnovat „nezákonným“ náboženským aktivitám. V té době pracoval jako skladník v Brně. V roce 1959 „uprchl“ před StB do Třince na brigádu do místních železáren, ale 12. května 1960 byl přece jen zatčen. Jan Rybář dostal v soudním procesu dva roky za maření státního dohledu nad církvemi. Nejdříve fáral v uhelném dole v Heřmanicích v Ostravě a po úrazu byl přemístěn do valdické věznice. Zde se setkal s elitou katolického duchovenstva (např. s Ottou Mádrem, Josefem Zvěřinou, Antonínem Mandlem a mnoha dalšími). Věznění duchovní tu pracovali většinou v brusírně skla. V roce 1962 Jana Rybáře ve Valdicích tajně vysvětil na kněze biskup Karel Otčenášek a téhož roku byl propuštěn na amnestii. Následně žil ve středisku Marianum v Janských Lázních, kde vypomáhal v duchovní správě. Během Pražského jara dostudoval na filozofické fakultě v Innsbrucku a šel pracovat do hradecké diecézi – nejdříve působil v Hradci Králové a v roce 1969 byl poslán na Trutnovsko (farnost Poříčí u Trutnova). Někdy v roce 1968 se Jan Rybář setkal s Františkem Líznou, jemuž zprostředkoval práci ošetřovatele nemocných ve Vincentinu na Velehradě. A právě zde byl tento známý český kněz a disident přijat do Tovaryšstva Ježíšova. I během normalizace ho nepřetržitě sledovala StB. Od roku 1990 do roku 2004 působil Jan Rybář (byl děkanem) v Rychnově nad Kněžnou a okolí.  V posledních letech života sloužil mše v kostele sv. Kateřiny Alexandrijské v Mladých Bukách a zůstal aktivní postavou veřejného života nejen na Trutnovsku. Je mimo jiné autorem knihy fejetonů „Musíš výš“. V roce 2011 byl oceněn medailí Václava Bendy za význačný přínos v boji za obnovu svobody a demokracie udělovanou Ústavem pro studium totalitních režimů. V roce 2015 získal pamětní medaili hejtmana Královéhradeckého kraje a v roce 2017 Stříbrnou medailí Senátu Parlamentu České republiky. Zemřel 14. ledna 2021.