Narodil se 24. června 1919 v obci Nižní Seliště nedaleko Chustu na Podkarpatské Rusi. Otec se živil jako tesař a společně s matkou obhospodařovali i malou usedlost. Již po ukončení pěti tříd obecné školy si Vasil Hajdur začal přivydělávat na opravě místních silnic a nadále samozřejmě vypomáhal rodičům s jejich hospodařením. Tímto způsobem se živil až do roku 1940, kdy měl být odveden do maďarské armády. Branná povinnost se totiž po maďarské okupaci zbývající části Podkarpatské Rusi v březnu 1939 postupně vztahovala na všechny zletilé Rusíny. Se čtyřmi kamarády z rodné vsi, kterým rovněž hrozil odvod, se proto v létě roku 1940 raději rozhodl pro útěk do Sovětského svazu. Maďarsko-sovětské hranice překročili ilegálně dne 15. července 1940, ihned za hranicemi ale byli zadrženi sovětskou pohraniční hlídkou. Vězněni byli nejdříve ve věznici v Nadvirné, kde je také čekaly první výslechy. Po třech měsících v Nadvirné byl Vasil Hajdur přemístěn do větší věznice v Poltavě, kde jej v říjnu 1940 odsoudili ke tříletému pobytu v nápravně-pracovních táborech. Kvůli zdravotním problémům ale nemohl být hned odtransportován – vyhnul se tak i transportu na vzdálenou Kolymu. Až po vyléčení jej přesunuli do vězení v Charkově a odsud byl v prosinci roku 1940 deportován do pracovního lágru Talica (součást Ivděllagu) poblíž Sverdlovska (dnes Jekatěrinburg) na středním Uralu. Vězni zde pracovali převážně v lesích, kde těžili a zpracovávali dřevo, či v místní cihelně. V tomto lágru pak strávil Vasil Hajdur téměř dva roky. Propuštění se dočkal až koncem roku 1942, tedy téměř rok poté, co se sovětská vláda zavázala k amnestii pro ty československé občany, kteří vstoupí do formující se 1. československé vojenské jednotky v Buzuluku. Vasil Hajdur byl odveden 10. ledna 1943 a byl přidělen k posílení 3. čety 2. pěší roty. Již v březnu 1943 se zúčastnil prvního bojového vystoupení československého praporu – bitvy u Sokolova. V dalších válečných letech bojoval i u Kyjeva, Bílé Cerkve a na dalších bojištích – v září 1944 byl během dukelské operace dvakrát raněn. Po vyléčení byl zařazen ke 2. dělostřeleckému pluku a podílel se i na osvobozování Slovenska a Moravy. V hodnosti četaře dorazil v květnu 1945 se svou jednotkou do Kroměříže. Po válce si doplnil vzdělání v jednoročním kurzu na reálném gymnáziu v Praze a v roce 1946 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. V československé armádě poté sloužil až do důchodu. V roce 2011 vydal své vzpomínky knižně pod názvem: Z gulagu přes Buzuluk do Prahy.