Narodil se 7. května 1921 v obci Volové u Chustu. Tatínek byl válečný invalida z 1. světové války, matka zůstala v domácnosti. Kvůli lepšímu výdělku se proto rodina brzy přestěhovala do Chustu. Ivan Mohorita byl od mládí aktivním členem Sokola, kde se naučil velice slušně česky. Po úspěšném složení maturity na státním reálném gymnáziu v červnu 1938 však nemohl řadu měsíců najít odpovídající zaměstnání, a proto se přihlásil do důstojnické školy jezdectva v Pardubicích. Jeho působení u pardubického jezdeckého pluku ale nemělo dlouhého trvání. V březnu 1939 nacisté obsadili Čechy a Moravu a Ivan Mohorita se musel vrátit na Podkarpatskou Rus, kterou pro změnu okupovalo Maďarsko. S novou realitou se však stejně jako řada dalších Rusínů nehodlal smířit. Jakožto bývalý československý voják měl navíc povinnost hlásit se každé dva týdny na maďarské policejní stanici v Chustu. V říjnu 1939 se proto společně s dalšími deseti kamarády – většinou spolužáky z gymnázia – rozhodl uprchnout do Sovětského svazu, který krátce předtím obsadil východní část Polska. Sovětské hranice překročila skupina uprchlíků 17. října 1939, místo vysněného studia je však čekalo zatčení, deportace do věznice ve Stanislavově a výslechy. Vyšetřovatele mimo jiné zajímal jejich názor na mezinárodní situaci, zejména na nedávno uzavřený pakt Molotov – Ribbentrop. Až v červnu 1940 byl Ivan Mohorita odsouzen za ilegální překročení hranice na tři roky nucených prací. Přes další věznice byli vězni deportováni do Archandělsku, odkud pokračovali lodí přes Bílé moře a povodím řeky Pečory. Jejich cílem se měly stát pracovní lágry ve Vorkutě. Kvůli zamrzlé Pečoře se však cesta protáhla na několik měsíců. Zhruba v její polovině vězni dokonce vystavěli provizorní tábor u břehu řeky, kde setrvali až do léta. Když dorazili na Vorkutu, museli znovu vybudovat téměř celý tábor. Ivan Mohorita měl štěstí – nejdříve stavěl nemocniční budovy v okolních lagpunktech, po jejich dokončení pracoval jako asistent ruského lékaře v lágrové nemocnici. Zde měl přístup nejen k lékům, ale i k zajímavým lékařským knihám, ze kterých se snažil získat potřebné vědomosti. Propuštění se dočkal až v lednu 1943 – tedy tři a půl roku po svém zatčení. Cesta k československé vojenské jednotce do Buzuluku pak trvala ještě více než dva týdny. Díky tomu, že měl na rozdíl od většiny ostatních vojáků maturitu, byl okamžitě přijat do důstojnické školy. Po jejím absolvování ho přidělili k motostřelecké divizi, s níž se účastnil bojů u Kyjeva a Bílé Cerkve. Zde byl raněn do hlavy, ale po pár dnech strávených v polním lazaretu se vrátil na bojiště. Přestože byl v Dukelském průsmyku raněn podruhé a málem přišel o ruku, účastnil se i osvobozování Slovenska a Moravy. Po konci války ještě několik měsíců zprostředkovával distribuci humanitární pomoci tzv. UNRRA a následně se natrvalo usadil v Praze. V dalších letech vystudoval tělovýchovu na Karlově univerzitě a profesně se věnoval tělovýchovné přípravě vojáků v československé armádě.