Narodil se 28. dubna 1910 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Pocházel z prostých poměrů, jeho otec byl tesařský pomocník, matka dcerou zedníka. Jako mladý chlapec vstoupil do juvenátu františkánského řádu a navštěvoval městské gymnázium v Uherském Hradišti. V roce 1927 vstoupil do noviciátu františkánského řádu v Kadani a následně pokračoval v gymnaziálních studiích v Praze. Roku 1929 byl poslán na řádové studium filosofie do Salzburku a později do Schwazu v Tyrolsku. Maturitu složil v roce 1933 v Praze. Po návratu do Prahy dokončil teologická studia na Karlově univerzitě. Na kněze byl vysvěcen 30. října 1932 biskupem Remigerem. V letech 1935–1936 studoval dále na přírodovědecké fakultě UK a působil jako kaplan u P. Marie Sněžné v Praze, přičemž také vyučoval náboženství na státním gymnáziu Elišky Krásnohorské. Poté působil jako vychovatel na koleji u františkánského kláštera v Kroměříži, kde měl na starosti asi sedmdesát chlapců, a v letech 1937–1938 v Plzni, kde učil náboženství. V roce 1938 byl poslán do Říma na františkánskou univerzitu Antonianum na studia dogmatické teologie. Po třech letech dosáhl doktorátu teologie, a to na základě práce O platnosti a účinku svátostí udělovaných nevhodným vysluhovatelem před reformou Řehoře VII. Po návratu do Prahy v letech 1942–1945 působil jako profesor teologie na bohosloveckém učilišti pražské diecéze v Praze a Dolních Břežanech. Po skončení druhé světové války byl ustanoven představeným kláštera v Hostinném nad Labem a v září 1946 se stal kvardiánem v pražském klášteře při chrámu Panny Marie Sněžné. Po třech letech byl poslán do Turnova. Odsud byl v dubnu 1950 při záboru klášterů převezen do soustřeďovacího kláštera v Hejnicích a následně eskortován do internačního tábora v Želivu. Po odhalení tajných kontaktů s řádovými spolubratry mimo tábor byl spolu s dalšími řeholníky zatčen a předán do vazby v Jihlavě, kde je vyšetřovali příslušníci StB, pověstní svou brutalitou. P. Tobola byl viněn z toho, že prostřednictvím spojky z želivského kláštera – paní Valové – opatřoval od sester z humpolecké nemocnice léky pro nemocné spolubratry v Želivu a napsal tajně několik dopisů spolubratrům na svobodě. Vzhledem k menší intenzitě trestné činnosti nebyl P. Tobola přiřazen k hlavní skupině A. Dvořák a spol., kde byli souzeni hlavně provinciálové, ale do skupiny Zd. Poláček a spol. O průběhu výslechů P. Toboly nemáme žádné zprávy, ale můžeme usuzovat, že i v jeho případě byly uplatněny podobné metody, které popisuje ve svých vzpomínkách spoluobžalovaný salesián P. Antonín Dvořák: dlouhé hodiny chození, několikadenní odpírání spánku, jídla, pití, stále se opakující výslechy, řvaní, vyhrožování vyšetřovatelů. Vyšetřování P. Toboly skončilo 4. února 1953 a 6. února bylo na skupinu řeholníků a laiků zatčených v souvislosti s internačním táborem Želiv podáno u krajské prokuratury v Jihlavě trestní oznámení pro trestné činy velezrady, sdružování proti republice a pobuřování. V důsledku psychického trýznění a fyzického náporu došlo u P  Ambrože Toboly k infarktu a zástavě srdce. Ani lékař, který byl údajně těsně po srdečních potížích P. Toboly přítomen a píchl nemocnému nitrosrdeční injekci, už jeho smrt neodvrátil. Pitva byla provedena v den úmrtí. Pitevní protokol uvádí výše uvedenou příčinu smrti, vylučuje cizí zavinění a vysloveně zdůrazňuje, že běží o smrt nenásilnou, způsobenou nemocí. Řádový spolubratr Donát Žilinský ve své vzpomínce na P. Tobolu píše o jeho smrti zprostředkované svědectví z vyšetřovací vazby v Jihlavě: Otec Inocenc (Kubíček – pozn. autora) mi později vypravoval: Jeden řeholník ležel pozdě večer v cele na pryčně. Tu se rozlétly dveře jeho cely a esenbáci k němu strčili otce Ambrože. Byl zkrvavený a velmi unavený. Chvíli odpočíval a pak řekl: ,Tak mne odsoudili na 25 let.‘ V tom se opět otevřely dveře a esenbáci zařvali: ,Tobola, ven!‘ Popadli ho, že ho dají do jiné cely. Načež se otec Ambrož vyvrátil a v rukou esenbáků zesnul. Otec Tobola mohl stejně jako ostatní internovaní řeholníci jednou měsíčně psát svým rodičům. Poslední dopis jim zaslal v dubnu 1952 a po tomto datu byl pro ně několik měsíců nezvěstný. Rodiče se marně obraceli s žádostí o informaci o synovi na velitelství v Želivu, ale stále dostávali jen neurčité odpovědi. Až v lednu 1953 od syna dostali kratičkou zprávu z věznice z Jihlavy. Když se jim poté více než dva měsíce nehlásil, obrátil se jeho otec Matouš Tobola 21. března 1953 na vedení věznice s dotazem, co je s jeho synem a proč se nehlásí. Až 30. dubna 1953 dostali rodiče naprosto nečekanou a zdrcující odpověď od prokurátora Nývlta, bez razítka, podpisu a dalších náležitostí: Na Váš dotaz ze dne 21. 3. 1953 Vám sdělujeme, že Váš syn Jaroslav Tobola zemřel 14. 4. 1953 a byl dne 17. 4. 1953 zpopelněn v Brně. Nikdo z blízkých tedy nebyl o úmrtí informován a neměl možnost před spálením spatřit jeho tělo či rozhodnout o jeho pohřbení. Otec P. Toboly se poté obrátil na vedení věznice v Jihlavě, aby mu povolilo vydání popela jeho syna. Z útvaru nápravných zařízení z Jihlavy mu však přišla záporná odpověď. V téže věci se obrátil v květnu 1953 i na ministra zdravotnictví P. Josefa Plojhara s žádostí o prošetření okolností úmrtí, neoznámení smrti a zpopelnění ostatků syna bez vědomí rodičů. Rovněž žádal o pomoc při vydání ostatků. Se stejnou žádostí se obrátil i na prezidenta republiky Antonína Zápotockého. Otázkou vydání ostatků zemřelého řeholníka se dále zabývali pracovníci sekretariátu ministra národní bezpečnosti a generální prokuratury a dospěli k závěru, že je možné vydat je rodině. V dopise přednosty oddělení Generální prokuratury z 28. července 1953, směřovaném krajské prokuratuře v Jihlavě, se praví: Generální prokuratura nemá námitek, aby popel zemřelého byl vydán žadateli Matouši Tobolovi. KS-StB budiž však o věci uvědoměno, aby popele zemřelého nebylo eventuálně zneužito k nějakým provokacím. Urna s popelem P. Toboly nemohla být ještě řadu měsíců uložena, jak by se slušelo. Pro rodinu nebylo jednoduché zajistit ochotného kněze, který by provedl u nich doma výkrop a pomodlil se za zemřelého. Nakonec až v roce 1955, když zemřel otec P. Toboly, byla na jeho přání vložena urna s popelem jeho syna do jeho rakve a pohřbena ve společném hrobě na hřbitově v Uherském Ostrohu.