Narodil se 8. února 1896 v obci Saražinki (dnes Ukrajina) v Kyjevské oblasti v rodině Vladimíra Kolomackého a jeho ženy Serafiny, rozené Bohorodické. Navštěvoval Kyjevo-podolské církevní učiliště, v letech 1911–1914 studoval na Kyjevském duchovním semináři, který však vzhledem k vypuknutí 1. světové války nedokončil. Velké války se účastnil jako dobrovolník československých legií v Rusku a v bojích byl opakovaně raněn. Obdržel řadu ruských i československých vyznamenání. Během občanské války bojoval v jednotkách generála Děnikina na straně bělogvardějců a po jejich porážce podstoupil náročnou cestu z Ruska až na Podkarpatskou Rus. Jako bývalý legionář získal československé občanství. Byl přijat do tvořící se československé armády a přidělen k 19. pěšímu pluku, působícímu v Mukačevu. Dne 31. května 1923 uzavřel ve Velikých Lučkách sňatek s Jelisavetou Jakovlevnou Vlasenkovou. V roce 1924 opustil na vlastní žádost zajištěné místo v armádě a rozhodl se vydat cestou kněžství. V lednu 1924 obdržel v Čerleněvu z rukou biskupa Venjamina (Fedčenka) jáhenské a posléze i kněžské svěcení a byl ustanoven duchovním správcem do obce Russkoje. Zde postavil svůj první, dřevěný pravoslavný chrám. Životní bolesti, zapříčiněné zejména roztržkami s řeckokatolíky a rodinnou tragédií, kdy mu v roce 1927 nejprve zemřela dcera Klavdija a nedlouho po ní i manželka Jelisaveta,[1] zaháněl s o to větším pracovním nasazením. Na Podkarpatské Rusi vybudoval několik dalších chrámů včetně katedrálního chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Užhorodu, který byl zároveň prohlášen památníkem ruských vojáků padlých v bojích 1. světové války. Neutěšenou rodinnou situaci – sám vychovával syna Daniela – se rozhodl vyřešit uzavřením nového sňatku s Magdalenou Vajmerovou. Oddáni byli 4. prosince 1929 v Moravské Třebové. V manželství se narodily další dvě děti: Igor (*1930 v Užhorodu) a Taťána (*1934 v Praze). V roce 1933 o. Kolomacký přišel na žádost biskupa Gorazda do České pravoslavné eparchie, aby zde navázal na své předchozí stavitelské dílo. Víceméně formálně byl v červnu 1933 ustanoven vojenským kaplanem pro obvod Zemského vojenského velitelství Brno. Ve skutečnosti přijel 22. dubna 1933 do Řimic a po zlomení počátečního strachu místních věřících, kteří neskrývali obavy z velkého zadlužení církevní obce, se pustil do stavby chrámu sv. Ludmily. Po jejím dokončení a slavnostním vysvěcení v roce 1934 se pustil do budování dalších chrámů.[2] Svůj kostel tak postupně získali věřící v Chudobíně, Střemeníčku u Bouzova, Olomouci, Třebíči a v Čelechovicích na Hané u Prostějova.[3] Po realizaci vojenské operace Anthropoid a následné smrti Reinharda Heydricha patřil mezi perzekvované duchovní České pravoslavné eparchie. Poprvé byl krátce zatčen a vyšetřován 12. září 1942 v Olomouci. Když 26. září 1942 spustilo Gestapo celorepublikovou zatýkací akci namířenou proti pravoslavným duchovním a činovníkům sborů starších, byl zatčen podruhé. Vězněn byl Olomouci a v brněnské věznici Pod Kaštany, odkud ho pracovní úřad 19. listopadu 1942 odeslal na nucené práce do Vratislavi (Breslau). Po absolvování vstupní lékařské prohlídky byl vzhledem ke své zrakové vadě propuštěn zpět do protektorátu. Uplatnění našel v Ateliéru Filmových triků (AFIT) v pražské Štěpánské ulici. I přes zákaz konal od Vánoc roku 1942 v pražském bytě manželů Josefa a Melanie Šemberových tajné pravoslavné bohoslužby. Bezprostředně po osvobození Československa byl na vlastní žádost společně s Aloisem Václavem Červínem dne 18. května 1945 ministerstvem školství a osvěty přechodně pověřen vedením České pravoslavné eparchie. Tato iniciativa vedla k dočasnému dvojvládí ve správě církve, které naštěstí nemělo dlouhého trvání. Od června 1945 pomáhal na Moravě s obnovou činnosti jednotlivých církevních obcí,[4] podílel se na pořizování bohoslužebných rouch a předmětů, pracoval na opravách poškozených pravoslavných chrámů. V listopadu 1945 byl okolnostmi donucen vyřešit i své rodinné poměry. Rozhodl se odejít z nekanonického manželství a přijmout mnišství. Jako igumen Andrej byl nakrátko ustanoven představeným chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na pražských Olšanech. Po zřízení Pravoslavného duchovního semináře v Karlových Varech se stal jeho duchovníkem (spirituálem). V této funkci setrval také po přesunutí semináře do Prahy i při následném vzniku Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově. Na východním Slovensku organizoval pravoslavné církevní obce, budoval chrámy a později byl jmenován vedoucím tajemníkem exarchátní rady s pověřením právě pro východní Slovensko. Věnoval se i pastýřským přípravným kurzům pro duchovní. Kolomackého návrat do českých zemí byl spojen s jeho jmenováním duchovním správcem v České Lípě[5] a později v odlehlém Rumburku. V roce 1973 byl vyznamenán Řádem sv. Cyrila a Metoděje II. stupně. O čtyři roky později, již téměř zcela slepý, postavil svůj poslední chrám. Skonal 13. února 1980 v Rumburku. Pohřeb vykonal metropolita Dorotej (Filip) za účasti mnohých duchovních. Pochován byl na městském hřbitově.