Jiří Lukšíček se narodil 16. srpna 1933 v Praze a vyrůstal na Bohdalci (návrší rozkládající se mezi Vršovicemi a Michlí). Jeho otec pracoval jako úředník na dráze a maminka jako kuchařka. Na popud blízkého přítele se přihlásil v roce 1945 do Junáka a stal se členem vršovického 100. oddílu. Od roku 1946 pak žil ve Strašnicích a aktivně se zapojil do činnosti místního skautského 145. oddílu. Vlivem názorů rodiny (otce se hlásil k národním socialistům) a skautských přátel u něho převládalo protikomunistické smýšlení. S kamarády z oddílu se po komunistickém převratu rozhodl nevstoupit do Svazu české mládeže. V roce 1949 následovalo definitivní zrušení skautských oddílů, a proto se Jiří Lukšíček aktivně zapojil do činnosti jedné z ilegálních skautských skupin. Její členové i nadále pokračovali v běžných skautských aktivitách – organizovali výpravy a výlety do okolí Prahy. Vedle toho se mnozí z nich rozhodli zapojit do protikomunistické činnosti – psali například protikomunistická hesla („KSČ vrazi“) a roznášeli letáky s texty v podobném duchu („S komunismem nikdy“, „Lidé, probuďte se“). Později se jim podařilo ilegální cestou získat zbraně. Jako základnu pro svou odbojovou činnost využívali chatku ve vesnici Těptín. Skupina získala částečné napojení na další ilegální organizace (SIO – Spojené ilegální organizace) a v průběhu roku 1952 podnikli „záškodnické akce“ – např. jedna část skupiny vypustila v Jílovém u Prahy pneumatiky autobusů, které měly odvézt milicionáře z výcviku a druhá se pokusila zdržet vlak v Kamenném Přívoze. Právě po této nezdařené akci byl poprvé zadržen i Jiří Lukšíček. V březnu 1953 byl v rámci sedmičlenné skupiny odsouzen za sdružování proti republice a porušování veřejně prospěšných zařízení k jednomu roku vězení. Nejdříve prošel věznicí na Pankráci a poté byl odvezen na Jáchymovsko. Zde byl vězněn v pracovních táborech Bratrství a Svornost, než byl v květnu 1953 na základě amnestie po dvou měsících propuštěn. I po svém propuštění pokračoval Jiří Lukšíček v ilegální skautské činnost. V říjnu 1953 narukoval na vojnu k 61. útvaru PTP do Rumburka (od 1. listopadu 1953 stavebně technický prapor 61). Na jaře roku 1954 byl převelen do Hradce Králové, kde byl také v květnu téhož roku podruhé zatčen. Zatčení přecházelo odhalení člena jiné ilegální skautské skupiny. Následné výslechy probíhaly na Ruzyni. Po nich ho ještě na krátkou dobu propustili, ale v říjnu 1954 byl znovu, už potřetí, zatčen. Díky tomu, že se StB podařilo zajistit větší množství zbraní, zrušil soud předchozí rozsudek a skupinu obviněných (do jejího čela byl postaven skaut Emanuel „Orion“ Racek) soudil za velezradu. Jiří Lukšíček byl nakonec odsouzen k 6 letům odnětí svobody a přes Pankrác se znovu dostal na Jáchymovsko, konkrétně na tábor Nikolaj. Na šachtě Eduard pracoval jako dřevič. Na Nikolaji se setkal i s dalšími vězněnými skauty. Později byl přemístěn na tábor Rovnost, kde strávil delší dobu v korekci za sebemenší přestupky (např. poslal kamarádce přání k narozeninám). Během celé doby trestu neměl povolené návštěvy a s rodinou si mohl pouze dopisovat. Jiří Lukšíček byl propuštěn na amnestii v květnu 1960 – do konce trestu mu zbývaly pouhé 2 měsíce. I poté, co se dostal na svobodu, ho neustále sledovala StB. Od září 1960 dosluhoval zbytek vojenské služby v pracovní rotě v Olomouci. Po vojně pracoval v ČKD Praha v konstrukci železa, přitom studoval průmyslovku. Po jejím úspěšném dokončení vyučoval v učňovském zařízení ČKD. V roce 1970 mu práci s mládeží zakázali a on musel tento post opustit.