Jaroslav Zimmermann se narodil 2.9.1923 v Třebíči–Zámostí. Rodiče se posléze přestěhovali do domku poblíž tamní cihelny. Matka tam pracovala a otec se živil kovařinou. V prvním matčině manželství byly 4 děti (2 děvčata a 2 chlapci), v druhém manželství, z něhož vzešel i Jaroslav, se narodilo 5 dětí (1 děvče a 4 chlapci – ten poslední zemřel hned po narození). Jaroslav se v mládí chtěl stát krejčím, ale nakonec skončil u ševcovského řemesla. Za druhé světové války nejprve pracoval v Třebíči, poté odešel do Prostějova. Už v té době u něj začalo klíčit duchovní povolání, což přičítá bídě, kterou viděl kolem sebe. V roce 1942 byl coby mladý řemeslník totálně nasazen pro práci v Německu. Dostal se do Vratislavi (Breslau) v německém Slezsku. Nejdřív mu hrozilo, že skončí v ocelárně, ale nakonec se octl na venkově, kde mohl v malé dílně vesnického ševce dál provozovat řemeslo, kterému rozuměl. Utrpení strádajících lidí, které viděl kolem sebe, jej ještě více přimklo k víře. Když se začátkem roku 1945 blížila fronta, přidal se k uprchlíkům a týden na otevřeném voze putoval západním směrem. Jakmile se kolona vydala směrem k Drážďanům, pan Zimmermann zamířil zpět do protektorátu. Přes Frýdlant se dostal až k Bělé pod Bezdězem, kde ve vesnici Kuřivody nějaký čas působil v ševcovské dílně sudetského Němce. Po jeho vysídlení se ujal státní správy nad provozovnou. Po nějakém čase byl povolán na vojnu do Broumova (1946). Odtud se po nějakém čase dostal a měl ještě možnost absolvovat kurz náboženské pedagogiky v Praze, který ho opravňoval k výuce na venkovských školách. Té se také nějaký čas věnoval. Jeho aktivitu ovšem přerušil příkaz k návratu do armády – prý jej předtím propustili omylem… Jaroslav Zimmermann si tedy odkroutil ještě řádku měsíců v československé armádě. Až poté si mohl vyplnit záměr, o němž mnoho let přemýšlel – vstup do řeholního řádu Kapucínů, kde již dva roky působil jeho rodný bratr Eduard řeholním jménem Štěpán. Jako řádové jméno si Jaroslav vybral Vavřince. Období poklidného života v konventu na pražské Loretě však bylo přerušeno násilným vysídlením mužských klášterů na jaře 1950. Pražští kapucíni byli zajati 25. dubna a téměř všichni směřovali do internačního kláštera v Broumově. Tam také bratr Vavřinec složil dočasné řeholní sliby. Pro běžný náboženský život bylo v internačních klášterech ovšem času a místa pramálo, a tak se Vavřinec začal opět věnovat ševcovině. Materiál a nářadí si kupodivu mohl přivézt z obsazeného kláštera na pražské Loretě. V Broumově kapucíni pobývali několik měsíců společně s dalšími řády do doby, něž je státní bezpečnost přerozdělila. Jaroslav Vavřinec Zimmermann zamířil do severočeských Hejnic. Tam nejen pokračoval v opravách bot, ale byl taktéž zaměstnán v místní keramičce. Práce měli řeholníci hodně a ti starší takový nápor zvládali jen s vypětím sil. Bratr Vavřinec však byl mladý a navíc „ostřílený“ z totálního nasazení v Německu. Nátlak StB na to, aby vystoupil z řádu byl bezvýsledný, a tak Vavřince přesunuli do kláštera v Hájku u Prahy. Jeho rodný bratr Eduard Štěpán Zimmermann se mezitím dostal do izolačního kláštera v Želivě, protože se pokoušel kontaktovat kapucíny žijící na farách. Z Hájku, kde se věnoval převážně zahradničení, byl do Želiva přesunut coby jeden z nejméně poddajných řeholníků taktéž Vavřinec. Želiv byl obzvláště střeženým klášterem třeba už proto, že zde byli umísťováni taktéž představitelé vyšší církevní hierarchie. Všichni bez rozdílu však museli někde namáhavě pracovat a někteří takový režim jen těžko snášeli. Došlo zde k řadě úmrtí starších duchovních, a také se objevila sebevražda. Vavřinec se Štěpánem pracovali na zahradě a občas se snažili propašovat nějakou zeleninu až do kláštera. Při jednom takovém pokusu Vavřince načapali, ale trest byl jen mírný – měsíc zákazu poštovní komunikace s domovem. Během pěti let strávených v Želivě se kapucíni pokoušeli i o vzájemnou řeholní formaci, aby po opadnutí tuhého režimu mohli opět obnovit řádový život. V roce 1968 se o to pokusili v Třebíči, ovšem neúspěšně. Po návratu na svobodu se Vavřinec se Štěpánem usadili v rodné chalupě poblíž třebíčské cihelny a živili se jak se dalo – třeba i jako cestáři. Vavřinec několikrát odjel do věznice ve Valdicích navštívit jednoho z řeholních bratří, ale po dvou návštěvách jej po třetí do bran věznice už nepustili. Od konce padesátých let probíhala tajná „podzemní“ formace řádových bratří. Na to doplatili dva kapucínští hodnostáři – P. Jiří Jan Vícha a P. Metoděj – kteří byli na začátku šesté dekády (!) odsouzeni ku mnohaletým žalářům. Páter Vícha se na svobodu přitom dostal až v roce 1968. Kapucíni pak coby řád i během normalizace působili v ilegalitě a do některých svých klášterů se navrátili až po roce 1989. To byl i případ hradčanského konventu, který jim stát postupně uvolňoval. Dnes kapucíni žijí ve dvou klášterech v Praze (Loreta a Náměstí Republiky), v Brně, v Olomouci a nejnověji v Sušici. Faru v Újezdu u Uničova, kde oba bratři Zimmermannové spolu coby zahradníci řadu let žili, řeholníci uvolnili v roce 2006. Štěpán v té době zemřel a Vavřinec se opět navrátil na Loretu. V kapucínském klášteře na Hradčanech zesnul 4. září 2010. Pohřben je v řádovém hrobě na hřbitově na pražském Břevnově.