Narodil se 19. června 1921 v obci Vyšný Verecký (dnes Verchni Vorota) na Podkarpatské Rusi. Jeho rodiče museli z výnosu svého drobného hospodářství uživit sebe a pět dětí. Michal Javorčák proto ihned po dokončení obecné školy začal rodičům s hospodařením pomáhat, k tomu si navíc vydělával příležitostnými pracemi, většinou v okolních lesích. Několik měsíců po okupaci Podkarpatské Rusi maďarskými vojsky v březnu 1939 ale musel i on nastoupit do oddílů maďarské polovojenské organizace – tzv. Levente. Jelikož zde byli mladí Rusíni vystaveni nešetrnému zacházení ze strany maďarských velitelů, rozhodl se Michal Javorčák začátkem dubna 1940 ještě se šesti kamarády pro útěk přes nedaleké hranice do Sovětského svazu. Den po útěku se kvůli záchraně svých synů vydaly na sovětské území tři matky, včetně Michalovy matky – Marie Vekličové. I ony ale byly po překročení hranice zatčeny sovětskými pohraničníky a brzy se setkaly se svými syny v provizorní věznici, zřízené nedaleko. Přes sběrný tábor ve Skolje převezli celou devítičlennou skupinu do věznice ve Stryji, kde všichni prodělali během následujícího půlroku řadu výslechů. Samotný soud se pak konal v další věznici ve Vinnici, kde byl Michal Javorčák odsouzen za ilegální přechod hranice ke třem letům nápravně-pracovních táborů. Jeho matka zde ještě před vynesením rozsudku na následky věznění zemřela. Michala Javorčáka vzápětí deportovali přes věznice v Oděse a Dnětropetrovsku do jednoho z pracovních táborů v lágrovém komplexu při řece Pečoře. Během svého věznění zde vystřídal hned několik prací – nejdříve pracoval na lesopovalu, dále jako „polní“ kuchař pro celou pracovní četu či jako lágrový holič. Po několika měsících namáhavé práce však onemocněl silným zápalem plic a byl už dokonce v tak špatném stavu, že jej místo léčení převezli do márnice mezi mrtvé vězně. Před jistou smrtí zachránil Michala Javorčáka jeden z lékařů, který ho odsud nechal vyvézt a tajně mu aplikoval několik vitamínových injekcí. Po vyléčení byl jako „slabosilka“ (vězeň neschopný těžké práce) přeřazen do baráku lágrových strážců, aby se staral o jejich pohodlí. Na této výhodné pozici setrval až do svého propuštění na konci roku 1942, tedy více jak 10 měsíců po vyhlášení amnestie pro československé občany. U československé vojenské jednotky v Buzuluku byl odveden 2. února 1943. Brzy po příjezdu ale onemocněl malárií, a proto nemohl být do přímých bojů zpočátku nasazen. Až po definitivním uzdravení jej v Novochopersku přidělili k protiletadlovému oddílu a nadále se zúčastnil celého tažení 1. československého armádního sboru. I po skončení války zůstal v československé armádě a zúčastnil se např. bojů proti jednotkám UPA (čes. Organizace ukrajinských nacionalistů) na východním Slovensku. Později odešel z armády ke Sboru národní bezpečnosti – sloužil po celém Československu a dokonce byl jmenován náčelníkem dopravního inspektorátu v Litoměřicích. U Sboru národní bezpečnosti zůstal až do odchodu do důchodu.