Narodil se 16. října 1922 v obci Ruské na východním Slovensku, kde jeho rodiče vlastnili malý kus pole, a proto i jejich syn začal pracovat v rodinném hospodářství. Víceméně poklidný život zdejších obyvatel narušila až maďarská okupace Podkarpatské Rusi v březnu 1939. Podobně jako většina mladých Rusínů musel i on v říjnu 1942 narukovat do maďarské armády. Nejdříve absolvoval základní vojenský výcvik ve městě Veszprém a v dubnu 1943 byl odvelen na východní frontu ke Stanislavi (dnešní Ivano–Frankovsk). Maďarští důstojníci se však chovali k Rusínům arogantně, a proto se svým přítelem dezertovali koncem března 1943 k Rudé armádě. Místo toho, aby byli nasazeni do boje proti německé armádě, okamžitě putovali do zajateckého tábora maďarských vojáků na okraji Stanislavi. Vzhledem k přeplněnosti tábora však byli přemístění do většího zajateckého lágru č. 22 přímo ve městě, kde bylo internováno několik tisíc válečných zajatců různých národností, včetně Čechoslováků. I když měli zajatci vcelku volný režim, nechodili ani do práce, životní podmínky v lágru byly neutěšené. Spali pod širým nebem, k jídlu dostávali pouze vařený obilný šrot a celý táborový komplex byl obehnán ostnatým drátem a přísně střežen vojáky. V sovětském zajetí zůstal Bindzar až do konce léta 1944, kdy mu českoslovenští důstojníci nabídli možnost bojovat v 1. československém armádním sboru v SSSR. 17. září byl odveden k 1. československému náhradnímu pluku v SSSR; po krátkém výcviku byl přidělen k průzkumu u 2. pěšího praporu 1. československé brigády v SSSR. Zúčastnil se tak bojů o Dukelský průsmyk, kde utrpěl lehčí zranění pravé ruky. Později byl zraněn do levé nohy u Liptovského Svätého Mikuláše. Po vyléčení působil jako spojka velitelské roty na trase Liptovský Mikuláš – Ostrava – Kolín. Po válce ještě musel dosloužit rok základní vojenské služby v Nitře. Po přeložení do zálohy na počátku ledna 1946 se vrátil do rodné obce Ruské. Nenašel ale práci, a proto se zanedlouho přestěhoval do Čech, kde vystudoval lesnickou školu v Táboře. V následujících letech pracoval jako lesník Státních lesů v Lázních Kynžvart. V padesátých letech odmítl vstoupit do KSČ, takže se musel nějakou dobu živit jako závozník, později mohl opět vykovávat povolání lesníka u Lesního závodu v Plané u Mariánských Lázních. Lesníkem zůstal až do svého odchodu do důchodu.