Vladimír Drábek se narodil 23. října 1927 do nemajetné venkovské rodiny žijící v Kudlovicích na moravském Slovácku. Pamětníkův otec František si vydělával coby zedník, matka Marie (rozená Turečková) se starala o malé hospodářství. Rodina žila několik let v jedné domácnosti s dědečkem, a to až do jeho smrti. Když byly malému Vladimírovi tři roky, zemřel mu mladší bratr. Po dalších třech letech se však narodil další sourozenec. V době hospodářské krize ve 30. letech dokázalo malé hospodářství rodinu alespoň minimálně zabezpečit. Řada lidí z Kudlovic a okolí navíc dojížděla za prací do nedaleké zlínské průmyslové aglomerace. Jak pan Drábek vzpomíná, v dětství se chtěl stát kladařem – chlapíkem svážejícím dřevo z blízkých hor. Jak pamětník podotýká, sympatický mu byl především vztah těchto mužů ke koním, s nimiž pracovali. Osud tomu chtěl jinak. Chlapec v jedenácti letech nastoupil na uherskohradišťské gymnázium. To však bylo na příkaz nacistů spolu s dalšími středními školami v roce 1942 uzavřeno. Mladému Vladimírovi nezbývalo nic jiného než se obrátit k řemeslu, a tak začal pracovat u protektorátních drah. Tam jako učeň strávil dobu až do konce druhé světové války. Z května 1945 mu ve vzpomínkách nejvíc utkvěla událost spjatá s kudlovickou Revoluční gardou. Několik místních mužů 14. či 15. května dopravilo ze Zlína na obecní úřad v Kudlovicích muže, který byl na základě domněnek obviněn z kolaborace s nacisty. Jistý pan Mansfeld, nájemce místních honiteb, toho času zaměstnaný u firmy Baťa, byl členy Revoluční gardy (z nichž někteří byli údajně místními pytláky) zbit tak, že pro něj musel přijet autobus a přepravit ho do zlínské nemocnice. Tato událost šokovala řadu kudlovických občanů, ovšem nikdo nenašel odvahu protestovat. Pro pana Drábka představovala tato záležitost zlom v osobním uvažování. Po ní se začal zaobírat směřováním české společnosti. Pamětník byl vychován v křesťanském a skautském duchu, přičemž měl cit pro důstojnost chudších lidí a sociální otázky. Oživený zájem o politiku jej po únoru 1948 přiměl k podpoře aktivit, které byly namířeny proti sílící komunistické diktatuře. Když se Vladimírovi na podzim roku 1948 do rukou dostal leták s demokratickým poselstvím již zesnulého prezidenta Edvarda Beneše, odhodlal se k jeho šíření. Jelikož byly v textu kritizovány praktiky KSČ, bylo šíření letáků získaných od kamaráda Luboše Abraháma rizikové. Pamětník byl tehdy zaměstnán na pracovním úřadě v Uherském Hradišti a také díky tomu mohl ilegálně použít tamní cyklostyl. Takto se podařilo dát v září roku 1948 do oběhu na sto letáků. Přestože na nich žádná výzva ke vzpouře či odboji nebyla uvedena, tajná policie považovala letáky za nebezpečné a začala pátrat po jejich šiřiteli. Vladimír Drábek byl brzy odhalen a zatčen. Proběhla domovní prohlídka a první výslechy. Panu Drábkovi se naštěstí podařilo zatajit spolupráci kamaráda Luboše, a tak byl postaven před soud sám. Rozsudek dva a půl roku nepodmíněně za zločin spočívající v údajné přípravě úkladů o republiku byl pronesen před uherskohradišťským soudním tribunálem. Vazbu mladý pan Drábek strávil v uherskohradišťské věznici. Mezitím byl také vyslýchán ve vyšetřovnách státní bezpečnosti ve vile v Kunovské ulici. Při té příležitosti viděl na vlastní oči i tzv. elektrické boty. Vyšetřovatelé vyhrožovali jejich použitím, ale nakonec k tomuto nepřikročili. Pamětník jinak na tehdejší hradišťskou věznici vzpomíná poměrně příznivě, a to hlavně kvůli její relativní čistotě a kvůli přetrvávající přítomnosti prvorepublikových „bachařů s lidskou tváří a jednáním“. Kontrastem mu byla věznice na brněnském Cejlu, kam byl posléze převezen. Zima, špína, přeplněné cely, nevybíravé chování. Pamětník vzpomíná i na situaci, kdy musel spát pod jednou dekou s odsouzeným vrahem. Bylo prostě málo místa a málo pokrývek. Převoz na plzeňské Bory představoval pro Vladimíra Drábka určitou úlevu. Na rozdíl od Uherského Hradiště či Brna měli v plzeňské věznici kriminální vězni od těch politických jistý odstup, což bylo dáno propagandou bachařů. Do korekce se pamětník nedostal. Naopak rád vzpomíná na tzv. vězeňskou univerzitu spočívající v přednáškách řady vzdělaných spoluvězňů (někdejších politiků, lékařů, duchovních apod.). Z Plzně byl vězeň Vladimír Drábek přesunut do pracovního tábora v Třemošné u Plzně, kde se nacházela továrna na keramiku. Jak pamětník vzpomíná, tehdy tam pracovala spousta Němců odsouzených v retribučních procesech. Vztahy všech vězněných byly ovšem korektní. V březnu roku 1951 byl Vladimír Drábek propuštěn, a to rovnou na Velikonoce. Vrátil se do rodné obce a snažil se navázat na předešlý život. S visačkou politicky nespolehlivého to neměl lehké především při shánění práce. Pan Drábek nějakou dobu pracoval u soustruhu v podniku v nedalekých Babicích, ale na nátlak předsedy místní KSČ byl propuštěn. Lidé ve vsi byli rozděleni na několik skupin. Většina obyvatel ale s nastoleným režimem vnitřně nesouhlasila. K vnějšímu vzdoru se však dokázal odhodlat málokdo. Dalšího odsouzeného z politických důvodů v Kudlovicích údajně už neměli, v okolních vsích pár takových jedinců bylo. Pan Drábek si nakonec našel práci na Ostravsku, ale brzy byl odveden na vojnu a přidělen k Pomocným technickým praporům (PTP). S nimi se přesunul do Prahy, kde pomáhal budovat činžáky. I na základě předchozích zážitků a psychického vyčerpání onemocněl tuberkulózou. Tato nemoc, léčená převážně ještě zastaralými způsoby, pamětníka velmi oslabila a výrazně snížila jeho fyzické schopnosti. Po předčasném návratu z vojny se tak pan Drábek mohl ucházet pouze o fyzicky nenáročná zaměstnání. Kvůli tomu a negativnímu kádrovému posudku mu byla přisouzena málo placená práce. Osobní život pamětníka byl šťastnější. V roce 1955 se oženil s kudlovickou dívkou Zdenkou (rozenou Žákovou), s níž později měl dceru Marii (provdanou Jeřábkovou). Ve volném čase pamětník vystupoval s místním folklorním souborem. I díky tomu se v 60. letech panu Drábkovi podařilo vycestovat na zahraniční festivaly (Jugoslávie, Finsko). Když se v roce 1968 rozvíjelo hnutí bývalých politických vězňů K231, pan Drábek se taktéž připojil. Jeho žádost o rehabilitaci však byla v roce 1969 zamítnuta, na další pokus musel Vladimír Drábek čekat dalších dvacet let. Závěrečné týdny roku 1989 zažil pan Drábek v Praze na návštěvě u dcery. Díky tomuto zážitku ihned po návratu do Kudlovic založil místní Občanské fórum. Díky úspěchu ve svobodných volbách se stal na čtyři roky předsedou obce. Na základě organizačních zkušeností byl později zvolen i předsedou uherskohradišťské pobočky Konfederace politických vězňů. I díky této organizaci se podařilo před věznicí v Uherském Hradišti postavit pomníček obětem tamního násilí.