Miroslav Janda se narodil 27. listopadu 1929 v Praze. Za války absolvoval občanskou školu, poté nastoupil na praxi u Zbraslavských lesů. Teprve od roku 1947 pokračoval ve studiu na vyšší střední lesnické škole v Písku. Tam také začal se svou celoživotní sportovní láskou – volejbalem. V Písku Janda v roce 1951 úspěšně odmaturoval a téhož roku na podzim narukoval na vojnu do Milovic. Tehdy ještě netušil, jak se mu budou znalosti tohoto vojenského prostoru hodit. Nástup komunistického režimu pocítila Jandova rodina přímo. Otec Vavřinec byl v březnu 1949 zatčen a vyslýchán kvůli svému bratru Vilémovi, který v červnu 1948 uprchl do Rakouska. Výslechy trvaly sedm měsíců a otec přišel o dva zuby. Janda neměl důvod komunismus milovat. Miroslav Janda uměl dobře německy, a když jej bratr Jiří, který pracoval v polesí na šumavské Přimdě, kde měl na starost myslivost a doprovody zahraničních lovců, seznámil s jistým Wolfgangem Fankim z Německa, Jandův osud se nenávratně změnil. I když to zpočátku netušil, měl tu čest s důstojníkem Spolkové zpravodajské služby (BND – Bundesnachrichtendienst). Vzhledem k bratrovu doporučení Janda Fankimu důvěřoval, a když se mu podařilo v roce 1971 získat povolení vyjet do Jugoslávie, rozhodl se ho zkontaktovat. Fanki mu v Záhřebu nabídl zpravodajskou spolupráci a Janda se rozhodl přijmout. Na cestu domů dostal bonboniéru, na jejímž dně byly ukryty šifrovací tabulky. Jakožto zaměstnanec Hydrometeorologického ústavu měl Janda od 60. let jedinečnou příležitost volně se pohybovat po celých Čechách, a nepozorovaně tak mohl sbírat informace především o sovětské armádě. Během prvních dvou let napsal celkem osm šifrovaných dopisů. Jak ovšem mnohem později zjistil, StB dokázala všechny jeho dopisy zachytit, i když je zatím nedokázala rozluštit. Nejdůležitější věci, například jména, Janda do dopisů nikdy neuváděl a předával je výhradně ústně při osobních setkáních na Západě. Jako volejbalový činovník, který doprovázel sportovní zájezdy, k tomu měl ideální příležitost. Když zpravodajci nabízeli Jandovi vyspělou techniku, vždycky odmítal s tím, že ji nepotřebuje. Po návratu domů posílal pohlednici, že přejezd hranic proběhl v pořádku. Schůzky během sportovních zájezdů se odehrávaly celých sedm let. Od svého zverbování v Záhřebu se Janda s důstojníky BND postupně setkal šestkrát: v roce 1972 v Rakousku, v roce 1973 ve Švýcarsku a v NSR, v roce 1974 v Itálii a v Rakousku, a v roce 1976 v ještě jednou v Rakousku. Po prvních dvou letech Janda své řídící důstojníky požádal, zda by nebylo možné psát zprávy jiným, efektivnějším způsobem. Na sportovním výjezdu do Mnichova v roce 1973 tedy obdržel neviditelnou tuhu a šifrovací tabulky spálil. Jak se později ukázalo, jednalo se o osudnou změnu. StB totiž znala chemický rozbor neviditelného písma a dokázala přečíst obsah dopisů. Estébáci tak od roku 1973 mohli začít sbírat informace, ze kterých postupně sestavovali profil agenta. Nakonec jim trvalo celých sedm let, než Jandu dokázali najít. Zkontrolovali při tom 11 450 dopisů, z nichž vyčlenili asi 420, ze kterých se jim podařilo odesílatele identifikovat. Pomohla i KGB, která doporučila znalce písma, jenž určil věk pisatele. Klec spadla v pátek 17. února 1978. Při cestě na tramvaj byl Janda zatčen. Po sedmi letech pátrání se estébáci konečně dočkali. Vyšetřování na Ruzyni trvalo až do podzimu 1978. Janda prošel i výslechem na detektoru lži. Na cele se u něho postupně vystřídali tři další spoluvězni – agenti StB, kteří na něj byli nasazeni. V říjnu 1978 byl Janda na základě §105 odsouzen na 10 let a po zamítnutí odvolání putoval v únoru 1979 do Valdic, kde byl zařazen na výrobu bižuterie. Na svobodu se dostal přesně po deseti letech, 17. února 1988, již coby vyučený klenotník. Nejprve pracoval jako uklízeč a v září 1988 nastoupil jako umývač nádobí v bufetu na Václavském náměstí. Po revoluci si mohl konečně zajet do Mnichova, aby si tam v bance vyzvedl zaslouženou odměnu za svůj protikomunistický odboj. V důchodu psal Miroslav Janda knihy o svých zkušenostech agenta. Zemřel v roce 2009.