Josef Slanina se narodil 6. října 1921 v Žiželicích u Chlumce nad Cidlinou, kde Slaninovi vlastnili drobné hospodářství. Po ukončení základní školní docházky se vyučil strojním zámečníkem, poté navštěvoval Vyšší strojní průmyslovou školu v Pardubicích, kterou dokončil v roce 1943. V následujících letech pracoval jako technický asistent v několika pražských podnicích a továrnách. V březnu 1947 pak nastoupil jako učitel na Základní odbornou školu v Semilech. Po roce 1945 se sice stal členem Československé strany národně sociální, sám ale v té době žádnou hlubší politickou činnost nevyvíjel. Zároveň byl i dlouholetým členem Sokola. Již z těchto jeho předúnorových aktivit lze usuzovat, proč se nestal příznivcem „nově nastolených pořádků“ v poúnorovém Československu. Slaninův otec byl brzy odvolán z pozice kulturního referenta Místního národního výboru Žiželice a on sám byl v květnu 1948 vyloučen ze zdejšího mysliveckého spolku, protože odmítl podepsat prohlášení na podporu předsedy vlády Klementa Gottwalda. Začátkem října 1948 se Slanina při služební návštěvě Prahy náhodně setkal se svým přítelem Miroslavem Tichým, který ho seznámil s pplk. Josefem Hruškou (v té době již spolupracovníkem 5. Oddělení Hlavního štábu – dříve Vojenské obranné zpravodajství). Ten Josefa Slaninu na schůzce přesvědčil, aby se zapojil do činnosti údajné ilegální odbojové skupiny „Pravda zvítězí“. Skupina byla ve skutečnosti volavčí sítí Vojenského obranného zpravodajství a jejím hlavním cílem měl být ozbrojený převrat. Slanina se na odbojové činnosti podílel tiskem protirežimních časopisů, k čemuž měl užívat cyklostyl ve svém zaměstnání. V říjnu a listopadu 1948 vytisknul dvě čísla ilegálního časopisu „V nový život“ (sám ho takto pojmenoval) a další tiskoviny, které předal Josefu Hruškovi a Karlu Bacílkovi. I když měl tisknout především Hruškovy texty, s řadou z nich kvůli přílišné radikálnosti nesouhlasil. Proto je často upravoval, což mu při dalším setkání v Praze koncem listopadu 1948 Hruška vytknul, načež ukončili vzájemnou spolupráci. Mezitím se Slanina ještě stačil napojit na některé členy Sokola ze Semilska a Ostravska, kteří chtěli kolportovat jím vytisknuté protirežimní letáky. Přestože již od listopadu 1948 pro Hruškovu ilegální organizaci nepracoval, byl i on po jejím „odhalení“ bezpečnostními orgány 22. prosince 1948 zatčen. Vyšetřován byl nejdříve v hlavním sídle StB v Bartolomějské ulici a pak až do května 1949 pobýval ve vazební věznici na Pankráci. V květnovém monstrprocesu s údajným třináctičlenným velitelským štábem ilegální organizace „Pravda zvítězí“, do jejíhož čela byl dosazen generál Karel Kutlvašr, vynesl senát Státního soudu v Praze velmi tvrdé tresty, včetně tří rozsudků smrti (i pro agenta–provokatéra Josefa Hrušku). Josef Slanina byl odsouzen pro trestný čin velezrady k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Ve výkonu trestu byl pouze v kamenných věznicích – na Pankráci, na Borech, na Ilavě, v Leopoldově a nakonec znovu na Pankráci. Odtud byl také v roce 1957 podmínečně propuštěn. Zprvu se živil jako topenář, poté jako projektant ústředního vytápění. Začátkem 90. let pracoval jistý čas na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů StB (později Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu – ÚDV) a v roce 1993 vydal společně s historikem Zdeňkem Vališem knihu o generálovi Karlu Kutlvašrovi.