Zdeněk Navrátil se narodil 28. února 1932 do rodiny učitele. Jeho otec Adolf Navrátil byl prvorozený syn z osmi dětí a dědeček Adolf Navrátil st. patřil mezi pět největších hospodářů v Ivančicích. Pamětníkův otec nezůstal jako nejstarší syn na rodném statku, jak tehdy bývalo zvykem, ale vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně. Celý život působil jako profesor na zemědělských školách různých stupňů. Posledním působištěm byly rodné Ivančice. Zemřel v roce 1953 na srdeční zástavu. Matka Zdeňka Navrátila se jmenovala Anna, rozená Votavová, a zemřela v roce 1992. Choť pana Navrátila, paní Lidmila, se narodila 24. února 1934 jako třetí dítě Karla Muchy a Růženy Kobylkové. Tatínek byl vyučený zámečník a působil také jako legionář v Rusku. Dědeček byl malý hospodář a vlastnil v Ivančicích vinici. Tatínek pracoval v elektrárně Oslavany. Po únoru 1948 byl na hodinu propuštěn, protože coby člen strany lidové nechtěl vstoupit do Národní fronty. Před začátkem druhé světové války si rodiče Muchovi prozíravě pořídili domácí zvířectvo. Za Protektorátu začaly zemědělské odvody státu a na určitý počet hektarů se odevzdávala i vejce nebo sádlo. Jak vzpomíná paní Lidmila, vysečena byla tehdy každá mez. Pan Navrátil dodává, že německá okupační moc měla zájem, aby zemědělství fungovalo, a tak do něj investovala. Němci věřili ve vítězství ve válce, a proto finančně podporovali i bližší obsazená území s tím, že je jednou zaberou němečtí kolonisté. Jako první dokonce přišli s termínem „boj o zrno“. I z toho důvodu se řadě hospodářů během války dařilo, vybavili se technikou a investovali do výstavby. O to méně se jim po roce 1948 chtělo vstupovat do socialistických JZD. Větších hospodářů bylo v Ivančicích asi pět a sezonní dělníci nebo deputátníci pocházeli z městečka. Říkalo se, že sedlák má na hnojišti suchý záchod a v kravíně kachličky. Jak pan Navrátil s úsměvem vzpomíná, na statek k jeho dědovi chodili rádi i proto, že se tam dobře vařilo. Napětí mezi sociálními vrstvami v Ivančicích bylo minimální. Celkově obyvatelé městečka politicky tíhli spíše k levici. Lze to vysvětlit blízkostí brněnské aglomerace a rozvinutým průmyslem s textilkou, cukrovarem v nedalekých Oslavanech a černouhelnou pánví rosicko-oslavanskou. K osvobození Ivančic došlo za poměrně dramatických okolností. Městečko obsadila Rudá armáda za asistence rumunských vojáků. Rodině Muchových tehdy pomohlo i to, že tatínek zvládal azbuku a z legionářských dob nezapomněl ruštinu. Rudá armáda osvobodila městečko ke konci dubna a pobyla v něm tři týdny. Vojáci obsadili u Muchů část domu a zřídili si v něm základnu. Nic ovšem nerekvírovali, dokonce místním nabídli boršč. Během jejich pobytu pravděpodobně docházelo k znásilňování německých žen, ale o takových věcech dospělí mezi dětmi příliš nemluvili. Ve dnech bezvládí došlo i k vyřizování místních účtů. V Ivančicích byli starousedlí Němci v menšině a s většinovým obyvatelstvem žili ve smíru. Takzvaným partyzánům a členům revolučních gard však k pomstě či pronásledování stačilo málo. Jednoho dne vznikla popravčí četa, která za Ivančicemi postřílela a pohřbila většinu zbylých německých obyvatel. Místní radnici obsadili „samozvanci“; veřejný odpor nebyl žádný. Ve většině případů šlo přitom o nevinné osoby nebo o lidi, kteří věděli o českých kolaborantech z války příliš. Tato událost zůstává pro ivančickou historii dodnes traumatem. Hlavní aktéři teroru revolučních gard byli místní občané, a když se u moci udrželi i po únoru 1948, snažili se vraždění tajit. První poválečná léta provázelo obrovské nadšení, lidé pociťovali větší naději než později v reformním roce 1968. Občané byli ochotni pro osvobozenou republiku udělat mnohé. I když vděčnost patřila všem osvoboditelům, lidé vzhlíželi k východu. V Ivančicích existovala řada spolků a společenský život byl pestrý. Důležitou roli hrál skauting, který měl silnou pozici již před válkou. Existovalo zde několik junáckých skupin, od katolických skautů až po vodácký oddíl. Po válce se však organizace Junák musela začlenit do Svazu české mládeže a KSČ požadovala, aby skauti zrušili členství v mezinárodních organizacích. Komunistických agentů se našlo dost i v Junáku a kromě konzervativně smýšlejících členů se v něm pohybovala také řada levicově zaměřených intelektuálů. Na Moravě se podařilo rozšířit protikomunistický Skautský manifest jako odpověď na levicově zaměřený, tzv. manifest junácký, který sepsali komunisté působící ve skautském hnutí. Autor Skautského manifestu, mladý medik Ervín Lobpreis, musel v létě 1948 emigrovat do USA. Poté mimo jiné působil u amerického námořnictva a od roku 1990 pomáhal nejen českému skautingu, ale i zdravotnictví a studentům. Zdeněk Navrátil vystudoval stavební fakultu VUT Brno ve vodohospodářském směru a v této oblasti působil dlouhá léta. Příznačné pro tehdejší dobu však bylo, že v roce 1958 neprošel tzv. třídně-politickými prověrkami. Čekal ho vyhazov ze státní správy a investiční hospodářské kanceláře a byl poslán na manuální práci. Jediné pozitivum této změny spočívalo v tom, že „tam dole“ se ocitli lidé podobného ražení, a pracovní kolektiv byl tudíž bezvadný. Důležitou poúnorovou zkušenost pro Zdeňka Navrátila představovala také účast na slavné orelské pouti na svatý Hostýn, která proběhla v srpnu 1948. Na možnost projevit svůj protikomunistický postoj následně spousta lidí doplatila. Jistý aktivista strany lidové po této pouti emigroval do Jižní Ameriky. Na období kolektivizace vzpomíná paní Lidmila Navrátilová i díky tomu, že její maminka se jako členka strany lidové účastnila sjezdu zemědělců v Praze. Ten se konal ve dnech únorového komunistického puče a zemědělce nalákaly sliby komunistického ministra Júlia Ďuriše. Strýc pana Navrátila, druhý největší sedlák v obci, se kolektivizaci dlouho bránil. Když mu vyváděli koně, plakal. Přestože atmosféra v obci byla napjatá, k excesům v Ivančicích nedocházelo. Tak drsné jako na Vysočině to nebylo. Společnost se však podařilo rozeštvat a komunisté postupovali dále salámovou metodou, kousek po kousku. Nakonec zlikvidovali všechny živnostníky a řemeslníky. Do roku 1948 malým dávali, ale pak začali brát i jim. Podle pamětníka se nastolený systém zakládal na závisti a komunisté byli pro jeho zavádění dobře proškoleni z Moskvy. Na otce pana Navrátila komunisté stále naléhali kvůli agitaci, protože učitelé byli v tomto ohledu žádaní. V souvislosti se vztahem k tehdejším mocným a k fungování zemědělství pan Navrátil uvádí, že začátkem 50. let tatínka přizvali do zemědělské komise. Hodlali založit drůbežárnu, ale vybrali si pro ni místo bez vody. Přestože je otec na tento základní nedostatek upozorňoval, mocipáni jeho varování odbyli. Po několika letech družstevní provoz z toho důvodu zkrachoval. Přesto bylo ve zmíněných prověrkách v roce 1958 panu Navrátilovi ml. vytýkáno, že už jako student na tento nedostatek neupozornil, a ve výsledku mu to přitížilo. Ránu pod pás obyvatelstvu představovala i peněžní reforma v roce 1953, kvůli níž musela řada lidí začít od nuly. Začala se projevovat společenská skepse z vývoje událostí a lidé upadali do apatie. To samé se opakovalo i za normalizace. Pan Navrátil za tím vidí nedostatek mravního povědomí národa a důsledek chybějící křesťanské morálky. Počátky kolektivizace zemědělství byly sice obtížné, ale když se systém stabilizoval a JZD se začalo dařit, většina lidí se s ním rychle sžila. Měli se prostě materiálně lépe. Existovala pevná pracovní doba, což lidem vyhovovalo. V Ivančicích fungovala také zemědělská škola s přidruženým statkem. Pěstování chřestu, kterým byl kraj dříve vyhlášený, však takřka zaniklo. Po roce 1989 měli Navrátilovi potíže s restitucí. Vedení JZD se při jednáních zdráhalo, nakonec se však podařilo uzavřít dohodu. Navrátilovi dostali větší část transformačních podílů a restituovali také zdevastovaný obytný dům, který jim v rozporu s tehdy platnými zákony zabrali v 60. letech. Statky, které dříve v kraji fungovaly, se však neobnovily, a to ani statek rodu Navrátilů, jenž před kolektivizací spravoval Boleslav Navrátil, mladší bratr pamětníkova otce. Jak dodává paní Navrátilová, ani na Vysočině se dnes nic nepěstuje a tamní pozemky leží ladem, v lepším případě je spásají krávy a koně. Pan Navrátil dodává, že selský stav měl dříve vztah k půdě a vzešla z něj řada významných osobností, že zemědělství je sice dřina, ale dříve národ přežíval především díky venkovu. Panu Navrátilovi není jedno, jak budou žít jeho potomci (Pavel, Tomáš, Martina) a vnoučata. Má pocit, že dříve byli lidé víc soběstační a nespoléhali se tolik na stát. Dnešní stav nazývá „zlundračením“ národa. Dříve chtěl národ v krizových situacích republiku bránit. Jak by tomu asi bylo dnes? Národ v několika emigračních a likvidačních vlnách ztratil svou intelektuální elitu. Pan Navrátil přitom podotýká, že i prostí lidé dříve žili kulturně a společnost byla vzdělaná. Dnes je všechno jaksi zglajchšaltováno. Chybí morálka.