Marie Ježková (roz. Cmolová) se narodila 1. února 1936 v Dolním Němčí jako jedna z deseti dětí Josefu a Marii Cmolovým. Otec Josef se během První republiky živil coby malíř pokojů a v této činnosti pokračoval i po druhé světové válce. Paní Ježková vzpomíná, že hospodářská krize 30. let těžce doléhala i na obyvatele venkova a většina mnohačetných rodin musela žít velmi skromně. Pro otce živnostníka nastala změna po únoru 1948. Svého podnikání musel zanechat a začít pracovat pro stát. Na přelomu 40. a 50. let ze vsi odešlo několik desítek lidí na Západ, z čehož bylo několik bohoslovců. Řada rodin se přitom pokoušela najít štěstí v oblastech jihomoravského pohraničí. Jak ovšem pamětnice dodává, mnoho z nich se také brzy do rodné vsi vrátilo. Ve vsi na začátku 50. let založili malorolníci JZD, ale jeho úroveň byla slabá. A to i přesto, že nucenou výměnou získalo tu nejlepší půdu. Z počátku lidé do družstva chodili pracovat více méně bez nároku na plat, pročež docházelo k rozkrádání majetku a společných výpěstků. I z toho důvodu se dlouho nedařilo získávat pro družstevní myšlenku další zemědělce. Rodina Cmolova do družstva vstoupila s malou výměrou půdy až během druhé vlny kolektivizace, kdy se podvolili také místní a ne příliš početní sedláci. Jak pamětnice dodává, vztahy mezi menšími a většími rolníky nebyly ideální a stavovské rozdíly přetrvávaly po dlouhou dobu po založení družstva. Marie Ježková se stala jeho zaměstnankyní v druhé polovině 50. let a později coby nejmladší členka kolektivu působila jako vedoucí jedné z Brigád socialistické práce. Po určité době výpomoci na polích nastoupila coby dojička do družstevního kravína. Při své práci se pamětnice živě zajímala o lidovou kulturu a svou aktivitou přispěla k její obecní obrodě v 60. letech. K lepšícímu se, byť stále slabému výdělku, si přivydělávala přípravou a vyšíváním krojových součástí. S folklorem ji pojila také činnost v národopisném kroužku, kde tancovala a podílela se na přípravě akcí jakými byly například dožínky či hody. Zatímco úroveň JZD byla v 50. letech bídná, během let šedesátých se situace začala zlepšovat. Zvyšovaly se platy, přibývalo družstevních rekreací a zemědělskou práci usnadňovala stále početnější technika. Důležitým faktem bylo také to, že do JZD přicházeli vzdělaní lidé ze zemědělských fakult, pročež způsob hospodaření se radikálně proměnil. Místnímu družstvu prospělo také pěstování výnosných plodin, jakými byly cukrovka nebo česnek. Právě on se stal fenoménem dolněmčanského družstva, ba celé vsi. Díky česneku, který měl v okolí Dolního Němčí pro pěstování ideální podmínky, začalo JZD velmi prosperovat a mohlo si dovolit další investice. Velké finanční výnosy z jeho pěstování podnítily také rozvoj záhumenkového hospodaření. Obyvatelé vsi tak získávali finanční zdroje, díky nimž prošla poměrně nenápadná a nepříliš bohatá obec v 60. až 80. letech radikální přestavbou a modernizací. Ruku v ruce s tímto procesem však docházelo i k poměštění způsobu života obyvatel a odklonu od zemědělské práce. V okolí byly postaveny menší průmyslové závody, a i práce na poli už nebylo tolik třeba. Místní JZD bylo v 70. a 80. letech jedním z nejprogresivnějších v kraji, modernizovalo provozy a rozšiřovalo přidruženou výrobu. Pod svá křídla zahrnulo i další dvě družstva z okolí – JZD ze Slavkova a Horního Němčí. Součástí dolněmčanského družstva nebyly jen kravíny a polnosti, ale také specializovaná opravna vysokozdvižných plošin, stavební skupina, úspěšná koňská stáj či tzv. činčilárna, ve které se pro vývoz kůží do západního Německa chovala tato exotická zvířata. S postupem modernizace docházelo i k úbytku pracovních míst navázaných na tradiční zemědělskou výrobu a k oslabování vztahu lidí k půdě a krajině. Jak pamětnice podotýká, právě toto „změštění“ považuje za největší negativum kolektivizace venkova. K určitému návratu místních lidí k malozemědělství došlo v 90. letech, kdy se opět rozmohl fenomén hospodaření na rodinných záhumencích. Vzhledem ke změněné ekonomické situaci státu však výnosy z takovéto práce neodpovídaly vynaložené energii, a proto se naprostá většina lidí těchto aktivit vzdávala. JZD Javořina Dolní Němčí se během 90. let postupně transformovalo do podoby akciové společnosti Agro Okluky. V nynějším zemědělském podniku pracuje oproti původnímu stavu jen hrstka lidí a celkový stav hospodářství spíše stagnuje. K návratu k soukromému zemědělskému podnikání se v 90. letech v obci odhodlal pouze jeden člověk. Po jeho úmrtí zde ovšem rolníka nenajdete. Zbyla jen řada rodin kultivujících menší záhumenky.