Josef Kordík se narodil 1. srpna 1948 v Nové Vsi nad Popelkou. Pochází ze silně katolické rodiny. Vystudoval textilní průmyslovou školu a po vojně se přihlásil do Liberce na textilní fakultu. Již po prvním roce studia v roce 1969 se však během léta rozhodl stát se knězem a v září 1970 nastoupil do semináře v Litoměřicích. Po dokončení studií a vysvěcení nastoupil v roce 1975 jako kaplan v Bílině, kde působil téměř dva roky. Následně mu byla přidělena fara v Libčevsi, ve vykořeněném kraji s osídlenci. Samotná fara a přilehající budovy se nacházely v dezolátním stavu. Kordík dlouhá léta sám budovy opravoval, včetně toho, že bez pomoci jiných pokryl šindelem střechu na věži kostela. Na starosti měl i další kostely, např. v Kozlech. Protože byl přesvědčen, že kompromisy se státní mocí by mohly poškodit i jeho kněžské poslání, odmítl vstoupit do Pacem in Terris a později se rozhodl podepsat Chartu 77, což učinil na jaře roku 1978. Tehdy již věděl, že postihy budou následovat. Jeho podpis byl uveřejněn v říjnu téhož roku. Kordík se aktivně zapojil do činnosti disentu. Rozšiřoval samizdat, přepisoval vysílání Svobodné Evropy a přepisy vozil do Prahy. Snažil se rovněž objíždět soudní procesy s ostatními disidenty. Kvůli svým názorům, které projevoval otevřeně i při kázáních, měl brzy problémy s vládnoucím režimem. Čas od času skončil u výslechu. Vše vyústilo v odebrání státního souhlasu k vykonávání kněžského povolání v roce 1981. Protože však ještě pět týdnů sloužil mše, byl zároveň obžalován z maření státního dozoru nad církvemi. Vyšetřovali jej na svobodě a nakonec byl odsouzen k podmíněnému trestu jednoho roku odnětí svobody, který mu byl po odvolání snížen na 6 měsíců. Aby nebyl Josef Kordík obviněn s příživnictví, našel si nejprve brigádu u místního zámečníka a poté nastoupil v Bytové tvorbě. Práce byla velice náročná, takže měl jen málo příležitostí opouštět bydliště a účastnit se akcí undergroundu ve velkých městech. Na pracovišti měl svého osobního agenta. Občas se pokusil získat zpět státní souhlas, ale neúspěšně. O emigraci neuvažoval. S návratem ke kněžské službě si musel počkat až na pád komunismu. Po vrácení státního souhlasu mu na konci roku 1989 přidělili faru v Železnici, kde působí dodnes. Navíc pravidelně dojíždí do nedaleké věznice Valdice, kde se věnuje duchovní službě. S oblibou chodí pěšky; ušel například 3000 kilometrů do poutního místa Santiago de Compostela ve Španělsku nebo přes 1000 kilometrů do Říma. O svém osudu z doby komunismu napsal knihu „Kniha, která nemusela být“, jež je volně ke stažení na internetu.