Biografický medailon – Jiří Sedmík (1893-1942)

legionář, diplomat, politik, svobodný zednář a účastník protinacistického odboje

Jiří Sedmík se narodil 9. dubna 1893 v Praze. Absolvoval gymnázium, abiturientský kurs při Československé obchodní akademii v Praze a osm semestrů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. 14. července 1914 narukoval do rakousko-uherské armády. Byl odvelen na ruskou frontu, kde padl do zajetí a v květnu 1916 se zapojil do formování československých legií (jejich aktivním členem od 20. 5. 1916 do 30. 11. 1920). Též se účastnil v srbské armádě bojů na Dobrudži. V roce 1917 působil v roli důstojnického delegáta na kyjevském sjezdu a za Masarykova pobytu v Kyjevě jako jeho sekretář. S ním pak koncem září 1917 odjel do Petrohradu a byl přidělen jako zástupce našich jednotek v Rusku k misi, která usilovala o převoz československých legionářů na francouzskou frontu. Zastával také post československého attaché u štábu polských vojsk v Novonikolajevsku. Přes sibiřskou magistrálu a Japonsko se dostal do Ameriky, kde do roku 1920 pracoval v pozici vojenského attaché (současně byl v roce 1918 delegován jako šéf politické mise ruských legií na mírovou konferenci do Paříže).

Jak vyplývá z pravidelných popisů způsobilosti, během let se neustále zlepšoval a vlastní pílí a houževnatostí se vypracoval ve vynikajícího člena československého diplomatického sboru. Sedmík disponoval znalostmi několika cizích jazyků.

Po návratu do Československa však ve vojenské kariéře nepokračoval. Vstoupil do služeb nově ustaveného československého ministerstva zahraničí (od 1. 5. 1921 ve funkci smluvního úředníka) a stal se tajemníkem Edvarda Beneše, k němuž měl politicky i lidsky blízko. Vyznával Masarykovu a Benešovu politickou linii a obou prezidentů si hluboce vážil. Beneše dokonce přivedl do společenství svobodných zednářů (do lóže Komenský byl Beneš přijat 19. února 1927). Sám bývá považován za hlavního reformátora československého svobodného zednářství v časech první republiky. Rovněž byl činný v českobratrské církvi evangelické. V meziválečném období postupoval v kariérním žebříčku vzhůru: od smluvního a smluvně koncepčního úředníka s titulem vicekonsula, přes nejprve ministerského a posléze vrchního ministerského komisaře, až k odborovému radovi. Po skončení druhé světové války (26. 6. 1946) byl in memoriam jmenován vrchním odborovým radou a ministerským radou.

Jak vyplývá z pravidelných popisů způsobilosti, během let se neustále zlepšoval a vlastní pílí a houževnatostí se vypracoval ve vynikajícího člena československého diplomatického sboru. Sedmík disponoval znalostmi několika cizích jazyků. Ovládal francouzštinu, angličtinu, němčinu, ruštinu, polštinu a srbštinu. Sedmíkovi nadřízení nešetřili na jeho adresu superlativy: „velmi nadaný, bystrý, inteligentní a iniciativní“, „velmi pilný, svědomitý a spolehlivý“ , „velmi korektní“, „naprostá spolehlivost a povaha vysoce charakterní“, psali v průběžných hodnoceních. Oceňovali Sedmíkův smysl pro kulturní otázky, vyzdvihovali na tomto poli jak jeho spolupráci s anglosaským světem, dokonalou znalost anglického jazyka a znalost mentality jiných národů (zejména Ameriky, Polska a Ruska), tak jemný politický cit a zběhlost v poměrech československého politického života a otázkách sociálních. Své praktické zkušenosti výborně uplatnil během úřadování ve zpravodajském odboru jako přednosta novinářského (III/3) a později literárního (III/5) oddělení. Sedmík ostatně vyvíjel intenzivní činnost publicistickou a přednáškovou. Napsal a v roce 1932 vydal „Úvod do politického myšlení“. V témže roce se autorsky podílel (spolu s Josefem Mackem a Lvem Wintrem) na publikaci „Současná světová krise hospodářská, politická a sociální: její příčiny, účinky a řešení“, dotýkající se aktuálního světového dění. Obě knihy vydala Pražská odbočka Dělnické akademie. Spadala pod sociálně demokratickou stranu, jejímž byl Sedmík členem a za niž v roce 1935 kandidoval i do parlamentu.

Stál u zrodu organizace Politického ústředí, jež udržovala těsné spojení s Edvardem Benešem. Formovala se již od konce roku 1938 v okruhu prezidentových blízkých spolupracovníků.

Zlom v Sedmíkově životě – jakožto v životě celého národa – nastal po mnichovských událostech roku 1938, následné okupaci zbytku Česko-Slovenska německými vojsky a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava. V rámci likvidace ministerstva zahraničí byl Jiří Sedmík dán k 31. květnu 1939 na dovolenou s čekatelným a dnem 31. března 1941 přeložen do trvalé výslužby. Své síly se rozhodl vložit do protinacistického odbojového hnutí. Stál u zrodu organizace Politického ústředí, jež udržovala těsné spojení s Edvardem Benešem. Formovala se již od konce roku 1938 v okruhu prezidentových blízkých spolupracovníků. Jedním z iniciátorů byl bývalý Benešův zaměstnanec z hradní kanceláře Prokop Drtina a kroužek přátel, který vznikl v průběhu 30. let na půdě debatního klubu Přítomnost. Kromě Drtiny a Jiřího Sedmíka do něho náleželi vyslanec Jan Jína, advokát Jaroslav Drábek a poslanec za národní demokracii Ladislav Rašín, jenž se přihlásil navzdory směru své strany k Benešovi. Řady jmenovaných postupně rozšířili docent Vladimír Krajina, profesor Vladimír Klecanda, dr. Bohuslav Kratochvíl a redaktor Antonín Pešl. Na Benešův pokyn v létě 1939 zahájili užší spolupráci se skupinou kolem někdejšího hradního kancléře Přemysla Šámala, čímž se základy Politického ústředí de facto dotvořily.

Jiří Sedmík se zapojil rovněž do odbojové skupiny vedené policejním radou Karlem Jarošem, jež byla napojena na podzemní vojenskou organizaci Obranu národa, složenou převážně z příslušníků československé armády. S ní Jarošovi lidé spolupracovali prostřednictvím štábního kapitána Václava Morávka a podplukovníka Josefa Balabána, kteří v rámci Obrany národa založili diverzní a zpravodajskou skupinu. Opatřovali pro ně informace z prostředí nacistických bezpečnostních složek, seznamy zadržených osob, důvěrníků a úředníků gestapa a další cenné informace. Profesor Václav Černý také nazývá Jarošovu skupinu „Sedmíkovci“. Kromě výše jmenovaných do ní patřili například MUDr. Hlaváč, skrze Jaroše ředitel nemocenské pojišťovny Truhlář a především primátor Prahy dr. Otakar Klapka (popravený 4. 10. 1941), jenž pomáhal společně s pražským finančním referentem Kinkalem získávat pro odboj z pražského dispozičního fondu důležité prostředky. Hlavním cílem kruhu okolo Karla Jaroše, v němž figuroval i Jiří Sedmík, bylo přispět k porážce nacistického Německa a tím k obnovení samostatného československého státu, z čehož je později obvinila i obžaloba před lidovým soudním dvorem v Berlíně. Německé bezpečnostní orgány v souvislosti s odhalováním a likvidací českých odbojových organizací pozatýkaly během jara 1940 i deset členů Jarošovy skupiny. Obvinily je z velezrady a vyzrazení státního tajemství.

Postupně prošel věznicemi na Pankráci, v Drážďanech, v Gollnowě a v Berlíně – Moabitu. 12. června 1942 ho německý lidový soud v Berlíně odsoudil k trestu smrti a zbavil ho čestných práv občanských.

Jiří Sedmík byl zajištěn 8. dubna 1940. Postupně prošel věznicemi na Pankráci (do 28. 9. 1940), v Drážďanech (do konce května 1941), v Gollnowě (do května 1942) a v Berlíně – Moabitu. 12. června 1942 ho německý lidový soud v Berlíně odsoudil k trestu smrti a zbavil ho čestných práv občanských. Dnem právoplatnosti rozsudku ztratil navíc nárok na odpočivný plat a pensijní zaopatření pro pozůstalé. Avšak manželka Růžena a jejich dvě dcery – Jiřina (nar. 1921) a Alena (nar. 1930) – utrpěly největší ztrátu popravením Jiřího Sedmíka 18. prosince 1942 v Berlíně-Plötzensee.

Významnou, byť veřejnosti dnes málo známou osobnost Jiřího Sedmíka, připomíná pamětní deska umístěná v Praze, v ulici Na Valech 10, na domě, kde žil až do svého zatčení gestapem roku 1940. Je na ní znázorněn Sedmíkův portrét a vepsáno motto „Skrze Věčného Ducha Pravdy“, jež odráží jeho přístup k životu. Slavnostní odhalení se konalo 9. dubna 2006, v den, kdy se Jiří Sedmík v Praze roku 1893 narodil.

Zdroje

Archivní prameny:

Archiv ministerstva zahraničních věcí. Osobní spis Jiřího Sedmíka.
Archiv bezpečnostních složek. Fond 141: Německé soudy v říši, sign. 141-325-2 (obžalovací spis odbojové skupiny Karla Jaroše).

Literatura:

ČECHUROVÁ, Jana: Čeští svobodní zednáři ve 20. století, Praha 2002.
ČERNÝ, Václav: Paměti II (1938 – 1945), 3. vyd., Brno 1992.
ŽMOLÍKOVÁ, Jana: Památka na Jiřího Sedmíka v Tróji, č. 99/2007, s. 11.

Internetové stránky:

Ottova encyklopedie, zdroj: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/433420-sedmik-jiri, staženo 9.6.2008.
Šestka, Noviny městské části Praha 6, květen 2006, zdroj: http://www.sestka.cz/index.php?clanek=1459, staženo 9.6.2008.