Narodil se 27. srpna 1888 v Plzni v rodině klempíře a pocházel z pěti dětí. Studoval na klasickém gymnáziu v Plzni. Po maturitě vstoupil do semináře a byl poslán na teologická studia do Říma. Na kněze byl vysvěcen 29. února 1912 kardinálem Benedettem Lorenzellim a v červnu téhož roku složil doktorát z teologie. Po návratu do vlasti nastoupil jako kaplan v Počepicích, po dvou letech pak byl přemístěn do Divišova. Od roku 1915 působil osm let u sv. Mikuláše v Praze. Během první světové války působil jako katecheta na dívčím lyceu a reálce v Praze 7. Rovněž se stal zpovědníkem studentů Strakovy akademie a vicerektorem pastorace mládeže na Malé Straně. Po první světové válce vstoupil do Československé strany lidové a stal se členem Orla. Působil také jako zpovědník u Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Od roku 1920 pracoval po celá 20. a 30. léta na apoštolské nunciatuře jako překladatel a nunciův referent. V roce 1923 se stal kaplanem u sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Několik let pak řídil Charitativní sdružení sv. Cyrila a Metoděje, v jehož vývařovně dostávalo denně jídlo šedesát chudých dělníků. Také podporoval ukrajinské uprchlíky a emigranty z Podkarpatské Rusi, čímž ho pověřil nuncius Marmaggi. Na mnoha místech Prahy vedl misie a kázal. V únoru 1929 byl ustaven metropolitním kanovníkem u sv. Víta. Od téhož roku působil také jako examinátor na pražské teologické fakultě a už od 20. let jako advokát na církevním soudu. Za 2. světové války byl 31. května 1942 zatčen pražským gestapem a vyšetřován referentem gestapa pro věci církevní K. Oberhauserem v Petschkově paláci, do poloviny července 1942 vězněn na Pankráci, pak převezen do věznice gestapa v Terezíně. Od 7. září 1942 byl vězněn v Mauthausenu a následně od 1. prosince 1944 v Dachau, kde se dočkal osvobození. Jako důvod zatčení uvádělo gestapo jeho styky s nunciaturou, duchovní správu českých dělníků v Říši, již zařizoval ve spolku sv. Rafaela, a rovněž jeho přátelství s Židy (snažil se pomáhat pokřtěným Židům utéct do ciziny). Po válce se vrátil z koncentračního tábora s podlomeným zdravím. Znovu pak působil jako metropolitní kanovník sv. Víta. 18. července 1947 pak obdržel za své statečné chování za okupace a věznění v koncentračních táborech dvě vyznamenání od prezidenta republiky: Čs. vojenskou medaili za zásluhy I. stupně a Československý válečný kříž 1939. Od roku 1947 stál z pověření arcibiskupa Berana v čele Katolické akce v českých zemích. Po komunistickém převratu byl P. Švec zatčen jako přední spolupracovník arcibiskupa Berana už 13. října 1949 a přes rok držen ve vazbě. Byl přiřazen k ostatním pomocníkům biskupů a souzen v zinscenovaném monstrprocesu s biskupem Zelou a spol. při přelíčení konaném ve dnech 27. 11. – 2. 12. 1950 u Státního soudu v Praze. Pro trestné činy velezrady, vyzvědačství a podvodu byl odsouzen na 20 let. P. Švec byl obviněn, stejně jako za nacistů, že udržoval špionážní kontakty s internunciaturou v Praze, dále že vedl „protistátní“ Katolickou akci, rozmnožoval pastýřské listy a další „ilegální tiskoviny“, udržoval kontakty s P. Tomislavem Kolakovičem a pomohl mu dostat se z Československa. Aby byla jeho trestná činnost umocněna, odsoudil jej soud rovněž za údajný podvod v Kněžské nemocenské pojišťovně. P. Švec byl vězněn ve Valdicích a na Mírově. Už v době jeho vyšetřování ve vazbě se pokoušeli bývalí spoluvězni z koncentračního tábora Mauthausen spolu se sourozenci P. Švece vymoci pro něj u nejvyšších představitelů komunistického režimu, z nichž mnozí také prošli nacistickými tábory, propuštění a omilostnění. Od února 1950 až do odsouzení intervenovali postupně opakovaně u ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky, ministra zdravotnictví Josefa Plojhara, náměstka předsedy vlády Zdeňka Fierlingera, generálního tajemníka Rudolfa Slánského. Znovu intervenovali ve prospěch P. Švece od počátku roku 1952, poté co se dověděli, že u něj propukla TBC páteře a je v ohrožení života. Ve svém dopise prezidentu republiky Gottwaldovi píší: Každý nepředpojatý politický vězeň z Mauthausenu, který tam přišel do styku s Dr. Švecem, potvrdí podle pravdy mimořádné zásluhy tohoto spoluvězně. Byl jediným z cca 3  kněží vězněných v konc. táboře Mauthausen, který přes hrozbu nejpřísnějších trestů našich věznitelů vnikal i do infekčních baráků na ,Russenlágru‘ na zavolání těžce trpících a umírajících, aby je duchovně posílil a podaroval. Jeho charitativní činnost neznala rozdílu národnostního, politického neb rasového, pomáhal vždy těm nejubožejším. Dával hladovým ze svého nepatrného přídělu chleba i polévky a téměř pravidelně rozdal obsah balíčků, které dostal z domova. Nepočítal při tom s odplatou. Byl nebojácný, charakterní a přímý, a proto velmi oblíben. Jest znám případ, kdy Dr. Švec se neohroženě postavil v komandu Weberei proti kápovi – obávanému vrahu z povolání – Heinrichu Hackenbrachtovi, když tento utloukal spoluvězně – ruského zajatce, invalidu… Dr. Švec zachránil před jistým zaplynováním tuberkulózou postiženého Ing. Františka Klomínka, otce popraveného studenta Klomínka, aktivního člena odboje KSČ. I přes další žádosti a intervence byla žádost o amnestii pro Dr. Švece 20. června 1952 usnesením Státního soudu v Praze zamítnuta. Přesto se sourozenci a bývalí spoluvězni nevzdali a znovu intervenovali, tentokráte u nového prezidenta A. Zápotockého, bývalého vězně koncentračních táborů. Po dalších zamítnutích žádosti o milost krajskou prokuraturou i ministerstvem spravedlnosti, přičemž dosavadní žádosti nebyly prezidentovi vůbec doručeny, se rodina a bývalí spoluvězni znovu obraceli na prezidenta Zápotockého a jeho ženu. Žádali alespoň přerušení trestu z důvodu potřeby akutní odborné léčby na klinice a speciálních léků, aby v nejbližší době P  Švec nezemřel ve věznici. Spoluvězni z koncentračního tábora napsali desítky dopisů, vykonali několik osobních návštěv na ministerstvech a využili své kontakty i mezi komunisty, aby za každou cenu P. Švece zachránili. Dne 7. srpna 1954 amnestií odpustil P. Švecovi dvě třetiny trestu. Přesto si měl ještě těžce nemocný vězeň odpykat zbývajících 18 měsíců. V té době ho na Mírově stihla navíc mrtvice, takže ochrnul i na pravou ruku a velmi špatně mluvil. Usnesením Generální prokuratury v Praze byl P. Švecovi 3. 11. 1954 prominut zbytek trestu a 12. listopadu byl podmínečně propuštěn. Z vězení byl propuštěn těžce nemocen, bezmocný a trvale upoutaný na lůžko. Nejprve byl předán příbuzným, ale vzhledem k závažnosti jeho zdravotního stavu záhy převezen na ortopedickou kliniku v Praze 2 a poté léčen ve fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, kde už v roce 1951 během výkonu trestu podstoupil operaci páteře. Koncem roku 1955 byl přemístěn do Ústavu pro choroby stáří v Mělníce-Podolí. Dne 29. 5. 1958 zemřel na infarkt v mělnické nemocnici a 2. června 1958 byl pohřben do rodinného hrobu na Ústředním hřbitově v Plzni.