Antonín Bořek-Dohalský z Dohalic (1889-1942)

Narodil se 23. října 1889 na rodovém zámku v Přívozci nedaleko Domažlic jako druhorozený ze čtyř synů Františka Karla Bořka-Dohalského a belgické šlechtičny Ludoviky, rozené d’Hoop. Společně se sourozenci Františkem, Ludvíkem a Zdeňkem vyrůstali ve velice prostém prostředí a v blízkém sepjetí s lidmi v okolí. Po ukončení přívozecké obecné školy studoval jako chovanec Strakovy akademie (zde mu byli vychovateli budoucí biskup Antonín Podlaha a kardinál Karel Kašpar), která poskytovala stipendia dětem z chudých rodin české šlechty, pražské Malostranské gymnázium a poté bohosloví na papežské univerzitě De Propaganda Fide v Římě, kde po pěti letech dosáhl laureátu (titulu ThDr.) a společně s pozdějšími metropolitními kanovníky Jaroslavem Kulačem a Otakarem Švecem byl 28. února 1912 vysvěcen kardinálem Benedettem Lorenzellim – prvním rektorem České koleje. Ze začátečnického místa druhého kaplana v Boru u Tachova a poté v Příbrami se postupně vypracoval na faráře v Hluboši u Svaté Hory. Avšak zlomový okamžik jeho církevní dráhy nadešel 10. října 1924, kdy jej povolal pražský arcibiskup František Kordač a ustanovil svým sekretářem a ceremoniářem. V roce 1928 se stal čestným tajným komořím papeže Pia XI., o rok později pak skutečným arcibiskupským radou a kancléřem. Po smrti Dr. Jana Nepomuka Sedláka, kapitulního děkana, je svatým otcem Piem XI. jmenován metropolitním kanovníkem u sv. Víta na Pražském hradě. Jako kněz a zároveň prelát rytířského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského se věnoval pastorační a charitativní činnosti. Stal se ordinariátním komisařem sester františkánek v Břevnově a duchovním rádcem Svazu československých katolických žen a dívek. V průběhu konání celostátního katolického sjezdu v Praze v roce 1935 měl na starost ženské spolky a vedl všechna italská a francouzská jednání. Bořkové-Dohalští nepatřili k příliš majetným rodům. V průběhu druhé poloviny 19. století se jejich životní styl přizpůsoboval občanským vrstvám, jež ideově zásadním způsobem usměrňovaly českou společnost a oslabovaly stále ještě privilegované postavení aristokracie. Ztotožnili se s demokratizačním vývojem a již před první světovou válkou stáli v názorové opozici proti politice habsburské Vídně. Přivítali vznik Československa a přijali jeho republikánskou státní ideu. To vše je značně odlišovalo od ostatní šlechty žijící v českých zemích. Plně se zapojili do občanského, v případě Antonína duchovního života a spoluvytvářeli elitu meziválečného Československa, o čemž svědčí jejich veřejná aktivita. Prvorozený František vstoupil do diplomacie. Dráha nejmladšího Zdeňka byla spojena s redakcí prohradních Lidových novin. Rovněž Antonín byl přesvědčeným stoupencem demokratických hodnot a svobodného uspořádání společnosti. Politicky se jednoznačně přikláněl k prezidentu Masarykovi a tzv. hradnímu křídlu. Při prezidentské volbě v roce 1935 podporoval Edvarda Beneše a tudíž kontinuitu Masarykova prezidentství, což později neuniklo pozornosti nacistů. Se změněnými poměry, které s sebou přinesla německá okupace a válka, se Antonín Bořek-Dohalský nedokázal vnitřně vyrovnat. Od léta 1939 proto vážně uvažoval o rezignaci na post arcibiskupského kancléře. Kardinál Kašpar dlouho váhal, zda Dohalského demisi přijme. Nakonec po roce jeho žádosti vyhověl a na uvolněné místo jmenoval 1. září 1940 metropolitního kanovníka Jaroslava Kulače. O česky smýšlející šlechtě i církvi se vědělo, že nepatří k vyznavačům německého nacionálního socialismu. Příslušnost k těmto oběma sociálním skupinám, jež se za okupace přimkly k národu a též významným způsobem promluvily do odbojového hnutí, předurčovala Antonína Bořka-Dohalského k zájmu o jeho osobu ze strany německých úřadů a zvláště bezpečnostních orgánů. Ostatně se značným zájmem monitorovala německá tajná služba i svatbu JUDr. Jiřího Bořka-Dohalského s princeznou Josefou Thurn Taxis, jež se konala 30. března 1940 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě a kterou vedl právě ženichův strýc Antonín Bořek-Dohalský. Antonínův starší bratr František navíc podepsal v září 1939 tzv. národnostní prohlášení české šlechty, kterým část zemské šlechty vyjádřila svoji sounáležitost s českou společností v odporu proti nacistické okupaci. Mladší bratr Zdeněk pak jako přímý Benešův pověřenec sehrál důležitou roli ve spojení mezi domácím podzemím a protektorátní vládou na straně jedné a londýnským exilem na straně druhé, což ho v konečném důsledku stálo život. 7. února 1945 byl popraven v Malé pevnosti v Terezíně. Po smrti kardinála Kašpara v dubnu 1941 se započalo hledání vhodného nástupce na uvolněný úřad pražského arcibiskupa. Mezi možnými kandidáty se skloňovalo také jméno Antonína Bořka-Dohalského. Úvahy o tom, že Dohalský by se měl stát novým arcibiskupem pražským, dovedly Josefa Grünera, jednoho ze čtyř německých metropolitních kanovníků, jenž velmi úzce spolupracoval s nacisty, až k výstupu na konzistoři, kde protestoval se slovy, že Dohalský arcibiskupem nikdy nebude, protože jím bude on sám. Dohalský mu odpověděl prostě: Nu ovšem, můžete se jím stát, ale napřed to musí Německo vyhrát! Tato odpověď pochopitelně nemohla zůstat bez odezvy. Podle svědectví Jaromíra Machuly, prefekta papežské koleje Nepomucenum a po osvobození Říma v roce 1944 tajemníka tamního Československého národního výboru, se koncem listopadu 1942 objevil v Římě prior maltézského řádu prelát Franz Werner Bobe a nechal si zhotovit kleriky, plášť a celé oblečení pro hodnost biskupa. Vzhledem ke snaze německé vlády dosadit na místo pražského arcibiskupa svého člověka se Jaromír Machula domnívá, že Německé úřady prelátu Bobemu slíbily, že ho budou protěžovat jako kandidáta na arcibiskupský stolec. Není vyloučeno, že také v této souvislosti měli být odstraněni dva vážní hodnostáři, metropolitní kanovníci Antonín Bořek Dohalský a Otto L. Stanovský. Čas Dohalského zatčení se tak neúprosně přibližoval. Došlo k němu ráno 5. června 1942, sotva dosloužil mši v ústavu slepých dívek řádu Františkánek na Kampě. Téhož dne byl zatčen také Antonínův starší bratr František. V tento okamžik chybělo 13 dnů do odhalení úkrytu a likvidace dvou atentátníků na Heydricha a pěti dalších parašutistů v pražském pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, o kterém vedle preláta Otto Stanovského věděl též Antonín Bořek-Dohalský. Asi po 14 dnech strávených na Pankráci byli společně s bratrem Františkem převezeni do Terezína. V Malé pevnosti se Antonín setkal s pozdějším litoměřickým biskupem Štěpánem Trochtou, který později na tuto chvíli zavzpomínal: Protože měl ovázanou celou hlavu, ptal jsem se ho, co s ním prováděli a vyslovil jsem mu své politování. Odpověděl: ,Haec est vera imitatio Christi‘ – ,To je pravé následování Krista‘. Byl to šlechtic a jemný člověk. Proto na mě tento jeho výrok hluboce zapůsobil. Před odsunem do Oswiečimi mě požádal o sv. zpověď. Přibližně v polovině června 1942 se cesty Františka a Antonína Bořek-Dohalských definitivně rozdělily. František byl deportován do koncentračního tábora Dachau, kde se jako jediný z bratrů Dohalských dočkal porážky nacistického Německa. Antonínova cesta směřovala do Osvětimi. Zde nevydržel nelidské zacházení a krátce po svém příchodu, 3. září 1942, umírá. Dle jediného svědectví, jež se nám zachovalo, byl ubit při pochodu na práci. Ohlášené urny s popelem se nikdo nedočkal. Život Antonína Bořka-Dohalského, šlechtice, kněze a vlastence v jedné osobě se tak tragicky uzavřel ve věku nedožitých 53 let.

Zdeněk Hazdra

Prameny:

  • Národní archiv, f. Archiv pražského arcibiskupství (Ordinariát, „Pozůstalost Beran“).
  • Národní archiv, f. Kurt Ziemke, sign. 102-3/1.
  • Archiv Pražského hradu, f. Archiv metropolitní kapituly, sign. 18-46-1, nezpracováno.
  • Památník Terezín, vzpomínka č. 1253 (Štěpán Trochta).
  • Soukromý archiv rodin Antonína a Marie Bořek-Dohalských (Lysá nad Labem, Praha).

Literatura:

  • Catalogus Cleri 1936, s. 26.
  • Catalogus Cleri 1942, s. 15, 19, 21, 22.
  • BENEŠ, Josef: Kaine, kde je Tvůj bratr? Praha 1971.
  • DOLEJŠÍ, Josef: Duch smaragdového kříže. Praha 2003.
  • MACHULA, Jaromír: Vatikán a Československo (1938–1948). Praha 1998.
  • STAŇKOVSKÝ, Bohuslav Kümpel: Z osudů rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Plzeň 1948.

Pamětní desky:

  • Olšanský hřbitov v Praze (společně s bratrem Zdeňkem)
  • Gymnázium Jana Nerudy v Praze (též Zdeněk Bořek-Dohalský, věnováno učitelům a žákům školy – obětem nacismu)
  • Náměstí Míru v Domažlicích (vztahuje se na bratry Dohalské)
  • Jedna z ulic v Praze-Vysočanech nese název Bratří Dohalských