Členka řádu Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské Anežka, řádovým jménem Antonie, Witková (někdy uváděna i jako Wittková čí Vítková) se ocitla v nebezpečí trestního stíhání již před únorem 1948. Avšak teprve komunistické policejní a justiční orgány počátkem 50. let minulého století ji v rámci celostátní kampaně proti ženským řádům odsoudily k dlouholetému věznění. Sdílela tak osud mnoha svých spolusester. Anežka Witková se narodila 2. března 1894 v Hrabyni ve Slezsku. Do řádu vstoupila jako mladé děvče a věnovala se především práci s dívčí školní mládeží, což patřilo mezi hlavní činnosti řádu spolu s péčí o nemocné, postižené a jinak potřebné. Po složení řádových slibů působila jako učitelka na základní škole v Opavě. Po obsazení republiky v r. 1939 byla okupanty pedagogická činnost náboženských řádů zakázána. Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské (dále jen Milosrdné sestry) však směly pracovat jako ošetřovatelky ve své bývalé, později Zemské nemocnici v Opavě. Poválečná doba přinesla místo obnovy a rozvoje řádového života další obtíže. Milosrdné sestry patřily do širšího společenství Řádu bratří a sester německého Domu Panny Marie v Jeruzalémě. Laické veřejnosti je z tohoto společenství nejvíce známa jeho rytířská větev, tzv. Němečtí rytíři (pro zjednodušení dále Řád). Na ně bylo po válce pohlíženo jako na germanizátory. A to navzdory skutečnosti, že řádový majetek, nacházející se především v pohraničí a sloužící k financování humanitárních aktivit, byl za okupace konfiskován. Po osvobození se Řád domáhal na Československé republice restituování svých majetkových práv. Soudní spor se táhl do února 1948, kdy byl uzavřen ve prospěch řádu. Avšak po únoru 1948 nastala doba právními akty předúnorové republiky pohrdající. S výše uvedenými majetkovými spory souviselo podezření, které padlo na Anežku Witkovou a její spolusestry již v roce 1947. Pro policejní orgány (ministerstvo vnitra bylo řízeno komunistou Václavem Noskem) představovala viditelný terč, neboť v témže roce byla zvolena za představenou opavské provincie Milosrdných sester. Útok na představenou a její nejbližší spolupracovnice včetně řádového kaplana Jindřicha Stuchlíka se vedl pod průhlednou záminkou. Měl navodit dojem, že jde o majetkovou kriminalitu, konkrétně o údajnou snahu řeholnic „zašantročit“ monstranci z inventáře kaple opavského kláštera Milosrdných sester. Na odbor politického zpravodajství ministerstva vnitra putovala s datem 19. února 1947 zpráva o činu a spolupachatelkách, resp. sestrách, které údajně o činu věděly a neoznámily jej. Spoluzodpovědnost měli nést i jejich nadřízení: provinční představená Anežka Antonie Witková, správcová opavského kláštera Ludmila Moravcová a kaplan Stuchlík. Opavská kriminální úřadovna si dala s odůvodněním „závad u Řádu německých rytířů“ pro ministerstvo vnitra dosti práce. Nešlo však o práci důkazní, ale ryze účelovou až propagandistickou. Mezi argumentací na podporu tvrzení, že Milosrdné sestry jsou zcela ve vleku republice nepřátelského vedení Německých rytířů, prosvítá pravý důvod kriminalizace Anežky Witkové a dalších sester ‒ nenahlásily bezpečnostním orgánům obsah korespondence se členy Řádu v Německu a tím projevily odmítavý postoj ke světské vrchnosti československé. Šlo o formulaci záminky pro podání trestního oznámení, což bylo po schválení z ministerstva provedeno v březnu 1947. Iniciativě opavské kriminálky předcházela již v říjnu roku 1946 horlivost jednoho z lékařů chirurgického oddělení Zemské nemocnice v Opavě, kde sestry působily. Jistý Dr. Rudolf Horák informoval příslušná místa, že řádové sestry „pašují klášterní majetek přes hranice, neboť tu [na Opavsku] mají mezi vlivnými lidmi dosti přátel, kteří za úplatky toto trpí a tím ochuzují náš národní majetek“. Šlo o to dostat sestry z nemocnice, což si nemohli dovolit ani nacisté. Pro pochyby justice o reálnosti skutkové podstaty činnosti sester tentokrát doktor Horák ani opavská kriminální služba neuspěli. Vylepšená trestněprávní věc z r. 1947 byla znovu použita o necelé tři roky později, když se komunisté cítili dosti silní k frontálnímu útoku na řádová společenství. Poté, co v noci na 2. dubna 1951 vtrhla StB do opavského kláštera Milosrdných sester, musela sestra Anežka Witková jako představená procházet s nezvanými návštěvníky všemi prostorami kláštera. Ve sklepení byla při této prohlídce „náhodou nalezena“ vysílačka. Sestru Anežku s vysílačkou vyfotografovali a ve vazbě v Ostravě ji přinutili k přiznání, že tímto způsobem podávala zprávy vysídleným německým sestrám. Ještě horší provokaci byla před odvlečením vystavena v klášterní zahradě. Zde jí předvedli právě „vykopané zbraně“, kterými sestry údajně střílely v roce 1938 na československé vojáky. Tyto zbraně měly mít připravené k dalšímu použití v případě protikomunistického zvratu. Ke zlomení sestry Witkové bylo používáno metody „cukru a biče“. Denní i noční výslechy střídaly kázeňské tresty v mrazivé temnici. Pak byla přemístěna do „lepších podmínek“, kde ji vyšetřovatelé „zpracovávali“ psychologicky. Za podepsání protokolu s výše uvedenými přiznáními jí slibovali návrat do Opavy, kde údajně mělo společenství sester opět fungovat. Ve skutečnosti byly sestry rozprášeny. Některé z nich vyšetřovali, stejně jako jejich představenou, v Ostravě a později po celé léto 1951 v pražské pankrácké věznici. Ostatní byly internovány v Hradci u Opavy. Proces se sestrami Anežkou Antonií Witkovou, Marií Helenou Knajblovou, Ludmilou Klotildou Moravcovou, Anastázií Giselou Vaňkovou, Margaretou Reinerou Podmanickou, Marií Koletou Beňovou, Annou Remigií Axmanovou, Marií Inocencií Dittmerovou, Hedvikou Virgilií Moravcovou a s kaplanem Jindřichem Stuchlíkem probíhal ve dnech 25.–26. února 1952 v Opavě za přítomnosti pečlivě vybrané veřejnosti. Anežka Witková byla obviněna z velezrady a z vyzvědačství. Ve spolčení s ostatními měla udržovat nedovolené spojení s odsunovanými německými sestrami a s velmistrem Řádu, ukrývat řádový majetek a tím se připravovat k ilegálnímu způsobu života, též měla převzít „velmistrovské fakulty“, spolčit se s církevní hierarchií uchováváním majetku Řádu a machinacemi s ním, měla též pomáhat převádět zrádné osoby ilegální cestou za hranice. Nejvyššími tresty postihl Státní soud Anežku Witkovou (15 let vězení) a Jindřicha Stuchlíka (12 let). Ostatní sestry byly odsouzeny k trestům v rozmezí od 10 do jednoho roku. Přímou odpovědnost za přísné tresty nesli předsedající soudce JUDr. Podčepický, JUDr. Parkan a prokurátor Karel Čížek. Anežka Witková strávila ve výkonu trestu osm let. V roce 1960 byla za dobré chování propuštěna. Znovu se zařadila do společenství sester nejprve v Jiřetíně pod Jedlovou a poté v Chrastavě u Liberce, kde 9. dubna 1976 zemřela.