Narodil se 2. července 1897 v Porubě, okres Bílovec v Ostravském kraji. Středoškolská studia absolvoval na českém státním gymnáziu v Moravské Ostravě a poté se přihlásil na bohosloveckou fakultu do Olomouce, kterou ukončil v roce 1919. Nevydal se však cestou kněžství, ale krátce působil jako učitel v Ostravě-Radvanicích. Po založení Církve československé (husitské)[1] začal na Olomoucku vyučovat a přednášet o československém náboženství a nově se formujícím reformním hnutí. V dubnu 1921 přijal v Chudobíně od nišského biskupa Dositeje jáhenské a následně i kněžské svěcení. Ještě před tím se oženil se Soňou Kameníčkovou z Olomouce.[2] Po vysvěcení sloužil v letech 1921–1924 v Lošticích, Doubravě a Drahotuších. Počátkem roku 1924 službu v CČS(H) opustil a dva roky spravoval pravoslavnou obec v Táboře. V důsledku vleklých jurisdikčních sporů se v únoru 1926 vrátil zpět do CČS(H) a působil v Ledči nad Sázavou (1926–1929) a v Jílovém u Prahy (1929–1931). V dubnu 1931 se definitivně rozhodl konat kněžskou službu v České pravoslavné církvi. Dalších sedmnáct let spravoval církevní obec ve Vilémově. Koncem září 1942 byl ve Vilémově společně s funkcionáři sboru starších zatčen a odvezen do olomoucké věznice na „garňáku“.[3] V polovině října 1942 byl nuceně nasazen k železničnímu stavebnímu komandu v Braniborsku, se kterým projel celé Německo. Do Vilémova se vrátil až 11. června 1945 jako vůbec poslední z nuceně nasazených pravoslavných duchovních a znovu se ujal správy církevní obce. Vedle kněžské služby dokončil studia práv (1947). Ve Vilémově působil do roku 1948, kdy byl přeložen do Ostravy. Zde byl roku 1950 jmenován okružním protopresbyterem pro Ostravský kraj, zvolen členem eparchiální rady, získal kněžský protojerejský titul i řadu dalších vyznamenání. Zemřel 25. srpna 1952 během rekonvalescence v lázních Teplice. Poslední rozloučení s Václavem Zdražilou se konalo na ostravském hřbitově.