Narodil se 31. ledna 1883 v Žalkovicích na Kroměřížsku v rodině Josefa Lochmana a Josefy, rozené Červíkové. Po studiích na českém státním gymnáziu v Kroměříži (1895–1903) se přihlásil na katolickou bohosloveckou fakultu v Olomouci. Po ukončení studií byl olomouckým arcibiskupem Františkem Saleským Bauerem 5. července 1907 vysvěcen na kněze. Jako kooperátor, katecheta a farář působil od srpna 1907 do září 1936 na různých místech v olomoucké arcidiecézi (např. 1917–1924 v Kojetíně, 1924–1934 v Pivíně, 1934–1935 v Újezdci u Luhačovic). Jeho další život významně ovlivnilo především deset let prožitých v Pivíně, kde po příchodu narážel na chladné přijetí místních věřících. Přesto dokázal pro farnost mnohé vykonat. I díky jeho pastorační horlivosti odešli v roce 1930 tři alumni do semináře, zdařilých a četných oprav a úprav doznala fara i kostel. S Pivínem se však loučil s bolestí, neboť z farnosti musel odejít kvůli žalobě, kterou na něho podali místní pro údajnou přílišnou přísnost na děti ve škole. Rozčarování bylo natolik silné, že začal uvažovat o vystoupení z římskokatolické církve. Oženil se a v září 1936 našel nový duchovní domov v pravoslavné církvi, kde byl ustanoven tajemníkem eparchiální rady.[1] Z pověření biskupa Gorazda vedle této funkce ještě administroval církevní obec v Řimicích (od dubna 1937), k níž administrativně patřilo i Střemeníčko.[2] Ve svěřené obci setrval do počátku roku 1941, kdy na její správu rezignoval a novým administrátorem byl jmenován otec Bohumír Axman. Zbožný, i když někdy poněkud prchlivý kněz nadále obětavě vykonával svoji tajemnickou funkci. Opravdovost služby osvědčil i po zatčení biskupa Gorazda, kdy se nebál požádat protektorátní úřady o vyplacení státní dotace pro potřeby eparchie na rok 1942. V reakci na popravu činovníků pražské církevní obce v čele s vladykou Gorazdem odsloužil 8. září 1942 v řimickém chrámu za pravoslavné mučedníky vzpomínkovou liturgii. Dne 25. září začalo Gestapo v sídle eparchiální rady v Řimicích provádět vyšetřování a evidenci majetku. O den později byl otec Lochman s dalšími duchovními a eparchiálním manipulantem Josefem Smékalem zatčen a odvezen do olomoucké věznice, kde byl umístěn na společnou celu č. 31. I zde dokázal projevit hloubku své víry, když navzdory bachařům setrvával v přímluvných modlitbách za svého popraveného biskupa. Po ukončení vyšetřování byl přikázán na nucené práce do německých oceláren, kde částečně ohluchl. Z nuceného pracovního nasazení se vrátil s podlomeným zdravím 15. května 1943. Bezprostředně po osvobození Československa se opět ujal své tajemnické funkce. V sídle eparchiální rady v Řimicích úřadoval od 9. května 1945. V součinnosti s členem eparchiální rady a církevního odboru Jaroslavem Deutschem pracoval na obnově církevního života v rozpuštěných pravoslavných obcích.[3] Revoluční rozháranost při správě obnovující se eparchie i stupňující se zdravotní obtíže uspíšily jeho rozhodnutí nechat se penzionovat. S manželkou se přestěhoval do Prostějova, kde v říjnu 1946 na vlastní žádost vystoupil z pravoslavné církve a vrátil se k církvi římskokatolické, v níž sloužil jako kanovník u sv. Mořice v Olomouci i jeho bratr Jan. Zesnul náhle 14. října 1955 ve věku 72 let. V oficiálním pravoslavném tisku se v této souvislosti objevila kratičká zpráva vystihující jeho mnohaletou službu: Byl to dobrák od kosti, trochu nerudný, ale říkal o sobě: „To jen ústa mluví, ale srdce o tom neví.“ Mnoho pracoval ve svém životě, byl přesný, obětavý, dobrý kazatel, zbožný, mnozí ho nechápali, jak už tomu bývá v životě mezi lidmi.[4]