Narodil se 6. září 1911 v severočeském Valtířově u Velkého Března v rodině Františka Víta a jeho manželky Karly, rozené Hrabákové. Po absolvování českého státního reálného gymnázia v Ústí nad Labem se v roce 1930 přihlásil na Husovu čs. evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Studia dokončil v roce 1937. Na kněze byl dr. Gustavem A. Procházkou vysvěcen 18. září 1932. Krátce nato byl ustanoven duchovním Církve československé (husitské) – CČS(H)[1] ve Slaném. V roce 1934 byl přeložen do Vinoře u Prahy. Vojenskou kariéru zahájil v červenci 1938, kdy složil zkoušku na důstojníka duchovní služby v záloze. Zářijovou mobilizaci roku 1938 prožil u polní zdravotní roty. Po březnové okupaci českých zemí v CČS(H) požádal o roční „zdravotní“ dovolenou a připravoval se na odchod z okleštěného Československa. Do zahraničí, kde hodlal bojovat v řadách naší zahraniční armády, se vydal společně s manželkou Inger, která byla v té době ve třetím měsíci těhotenství. Okupovanou vlast opustil na konci roku 1939. Hranice přešel 22. prosince 1939 u Podmokel na Děčínsku a ještě téhož dne se mu podařilo dostat se až do Warnemünde u Rostocku. Dále pokračoval do dánského Gedsenu, odkud pocházela jeho manželka Inger. Vítovým cílem však byla Francie, kam dorazil v lednu 1940. Ve Francii působil nejprve jako duchovní pod vojenskou správou Československého národního výboru v Paříži. Úzkou spolupráci navázal především s Československou evangelickou misií, která pečovala o duchovní potřeby evangelické krajanské komunity. Vedle společné práce s Československou evangelickou misií se Karel V. Vít podílel na ustavení a státním schválení CČS(H) ve Francii. Vydatné podpory se mu v této snaze dostávalo z Velké Británie od bývalého tajemníka Ústřední rady CČS(H) pověřeného zahraničními styky, toho času profesora Manchester College v Oxfordu dr. Františka M. Hníka. Vůbec první bohoslužby na francouzské půdě sloužil Karel V. Vít 7. března 1940 v Tours. Skupina osmdesáti československých letců si zde připomněla 90. výročí narození prezidenta T. G. Masaryka. O tři dny později CČS(H) konala při stejné příležitosti bohoslužby přímo v Paříži. Duchovní Karel V. Vít rovněž zastupoval CČS(H) při bohoslužbách konaných k významným výročím, událostem a památným dnům. Dne 5. června 1940 byl Karel V. Vít povýšen na ppor. duchovní služby v záloze s účinností od 1. května 1940. Do té doby byl veden jako svobodník, přestože by mu důstojnická hodnost náležela. Dne 24. května 1940 Československá vojenská správa rozhodla o jeho přidělení k náhradnímu tělesu 1. čs. divize, kde bylo pro duchovní službu CČS(H) v rámci nového uspořádání vyhrazeno jedno místo. Přesto Karel V. Vít nadále částečně působil v Paříži, kde se věnoval pastoraci mezi věřícími CČS(H). Německý útok na západní frontě zahájený 10. května 1940 vedl k nečekané a rychlé porážce Francie, která byla nucena 22. června 1940 kapitulovat. V reakci na pád Francie prohlásil britský premiér Winston Churchill: „Budeme bojovat dál, dokud hitlerovská kletba nebude z lidstva sňata.“ Před československými vojáky, Karla V. Víta nevyjímaje, stál nelehký úkol: evakuovat se ve zdraví do Velké Británie. V Bordeaux se 20. června 1940 nalodil na francouzskou nákladní loď Forbin, která směřovala nejprve do Gibraltaru, kde se připojila k evakuačnímu konvoji směřujícímu do anglického přístavu Liverpool. Dne 7. července 1940 připlul Forbin do Liverpoolu. Po přistání v Liverpoolu odjel Karel V. Vít do shromažďovacího tábora v Cholmondeley. Po vzniku 1. československé smíšené brigády byl v září 1940 dočasně umístěn jako osvětový důstojník k brigádní ambulanci. Velitel 1. československé smíšené brigády gen. Bedřich Neumann vědom si Vítových profesních kvalit i procentuálního zastoupení příslušníků československého vyznání v brigádě, od října 1940 zvažoval navýšení jednoho místa vojenského duchovního pro CČS(H). Nakonec se však jako schůdnější ukázala varianta zařadit Karla V. Víta u letectva s úkolem, aby občas dojížděl i k brigádě. Tento záměr byl realizován 21. ledna 1941, kdy byl Karel V. Vít přemístěn jako vojenský duchovní k československému letectvu. Vzhledem ke značnému časovému vytížení se Karel V. Vít věnoval pouze duchovní službě u Royal Air Force (RAF), kde poskytoval duchovní péči i evangelíkům a bezvěrcům, kteří v personální evidenci uvedli do povinné kolonky vyznání „Church of Czechoslovakia“. Vice versa evangelický duchovní u pozemních jednotek po vzájemné dohodě obstarával duchovní službu i pro příslušníky CČS(H). Kromě zabezpečení duchovních potřeb československých letců u RAF farář Vít v součinnosti s dr. Františkem M. Hníkem, jenž působil na ministerstvu zahraničních věcí londýnské exilové vlády, příležitostně konal bohoslužby při významných výročích a událostech spojených s dějinnou minulostí Československa i aktuálním děním v protektorátu Čechy a Morava.[2] V roce 1944 se díky svým rodinným kontaktům v Dánsku podílel na založení Výboru československo-dánské kulturní spolupráce, což kvitovalo zejména ministerstvo zahraničních věcí. To už působil na Inspektorátu československého letectva, kam byl odvelen 20. března 1941. Zde sloužil až do počátku května 1945, kdy byl přidělen k Likvidační komisi československého letectva v Londýně. Když se na počátku roku 1945 připravovala obnova Československé evangelické misie ve Francii, projevil Karel V. Vít zájem navázat na svoji službu v této organizaci v roce 1940. V Likvidační komisi na něj však čekal jiný nelehký úkol. Byl pověřen symbolickou exhumací padlých a zahynulých příslušníků československého letectva ve Velké Británii a převozem jejich „ostatků“ do Československa. Prozatímní urny obsahující prsť z hrobů padlých letců byly shromažďovány v budově Inspektorátu československého letectva v Londýně. O jejich převozu do Československa mělo rozhodnout MNO. Termín byl nakonec stanoven na 18. června 1946. Karel V. Vít, který byl od 1. ledna 1946 povýšen na štábního kapitána, se převozu do Památníku Národního osvobození na Vítkově přímo účastnil. Do Československa na MNO, kde byl pověřen vedením sekce vojenských duchovních CČS(H), byl Karel V. Vít odvelen v dubnu 1946. Od května 1946 spolupracoval s redakcí Českého zápasu, v roce 1947 zastával post šéfredaktora tohoto listu CČS(H). Činnou vojenskou službu opustil na vlastní žádost v září 1947. V polovině června 1948 Karel V. Vít s manželkou a synem přicestoval do USA, aby zde z pověření CČS(H) působil v duchovní službě pro její náboženské obce. Jeho domovským sídlem se stala obec sv. Cyrila a Metoděje v Newarku. V únoru 1951 se farář Vít podílel v USA na konání slavnostní vzpomínkové bohoslužby na T. G. Masaryka. Obřad se uskutečnil v brooklynském unitářském chrámu Spasitele a z úst prezidenta Světového svazu pro svobodné křesťanství a náboženskou svobodu Johna Lathropa a Karla V. Víta zde zazněla i Farského liturgie. Krátce poté mu byla z iniciativy Ústřední osobní komise úřadu patriarchy duchovní správa náboženských obcí v USA odňata. Jako záminka posloužil Vítův projev v rozhlasovém vysílání Hlasu Ameriky. Odešel tedy do Kalifornie, kde se věnoval výuce českého jazyka na Defense Language Institute (tehdy Army Language School) v Monterey. Po roce 1989 se Karel V. Vít pokusil opět navázat kontakt s ústředím CČS(H) v Praze. Zůstalo však jen u korespondenčního styku. Jako reprezentant církve tak naposledy veřejně vystoupil při ekumenických bohoslužbách konaných v roce 1990 v rámci oslav padesátého výročí bitvy o Británii a vzniku československých perutí. V taláru s husitským páliem se tehdy v kostele Královského letectva St. Clement Danes v centru Londýna opět setkal i s pilotem Otakarem Hrubým a jeho manželkou Marií, které v listopadu 1947 oddával v Husově sboru v Nové Pace. Karel Vítězslav Vít zemřel 11. srpna 1993.