Narodil se 25. července 1899 v maďarské Rákospalotě. Středoškolská studia úspěšně zakončil 31. května 1917 maturitní zkouškou na gymnáziu v Budapešti. Ve městě na Dunaji pokračoval ve studiu na vysoké škole technické. V roce 1920 přestoupil do Brna, kde na České vysoké škole technické získal v listopadu 1926 titul doktora přírodních věd. Po setkání s dr. Karlem Farským[1] se rozhodl pro studia bohosloví. Husovu čs. evangelickou bohosloveckou fakultu navštěvoval v letech 1928–1930. Dne 17. února 1929 byl v Praze-Dejvicích druhým patriarchou Církve československé (husitské) – CČS(H)[2] dr. Gustavem A. Procházkou vysvěcen na kněze. Vzápětí byl jmenován duchovním CČS(H) v Chříči u Kralovic na Plzeňsku. Čtyřměsíční působení naplnil mnoha cestami po okolních vesnicích, kde sloužil bohoslužby nebo vyučoval náboženství. Od 1. července 1929 byl přeložen do Votic. V náboženské obci, která v té době čítala na dva tisíce členů, sloužil přes dva roky. Poznal se zde se svojí budoucí manželkou Annou, roz. Kubíčkovou, se kterou uzavřel 24. dubna 1932 sňatek. Ani ve Voticích se nevyhnul cestám po rozsáhlé diaspoře. Sloužit zajížděl například do Olbramovic, Ratměřic, Vojkova či Smilkova; československé náboženství vyučoval v Jankově, Janovicích, Martinicích nebo Štěpánově. V srpnu 1931 pražská diecézní rada přeložila faráře Evžena Reina do Brandýsa nad Labem. Vyměnil si tak místo se svým nástupcem Pavlem Kaboněm. V letech 1934–1938 působil v Chebu, od listopadu 1938 do března 1939 v Peruci. Bezprostředně po nacistické okupaci českých zemí si vyžádal neplacenou studijní dovolenou, která mu byla diecézní radou poskytnuta. Začal se připravovat na odchod do zahraničí. Přes Jugoslávii se v dubnu 1941 dostal do Istanbulu. V řadách československé zahraniční armády byl od 12. dubna 1941. V té době mu bylo již 42 let. Přesto se s Československým 11. pěším praporem – Východním zúčastnil všech bojů včetně bitvy o Tobrúk. Po onemocnění malárií a vleklých problémech se sluchem byl 31. prosince 1943 superarbitrován v Jeruzalémě. Ani zde nezahálel a v Domově čs. vojenských invalidů začal pracovat jako hospodář, přednášel, kázal, publikoval v čs. zahraničních periodikách. Své články pod pseudonymem Karpatský-Kyjovský psal například do týdeníku Naše osvobození v Jeruzalémě. Do vlasti se vrátil s prvním transportem invalidů z Afriky. Za svoji činnost byl vyznamenán Čs. vojenskou pamětní medailí a Čs. medailí „Za zásluhy“ II. stupně. V srpnu 1946 nastoupil jako farář do své bývalé náboženské obce v Chebu, kde působil přes tři roky. V říjnu 1949 ve věku 50 let na farářskou službu v CČS(H) rezignoval a odešel na odpočinek. Evžen Rein-Rokos[3] zemřel 25. března 1974 v Chebu.