Srovnání životních podmínek v nacistických a komunistických věznicích

Životy politických vězeňkyň v nacistických, komunistických věznicích a pracovních táborech

Námět: Komunistická diktatura, ve své snaze ovládat celou společnost na sklonku 40. let a v 50. letech 20. století, velmi často využívala metod, které měly vést k zastrašení možných politických oponentů, a které se v mnohém podobaly praktikám nacistického režimu v období druhé světové války. Můžeme si tedy položit otázku, v čem konkrétně se lišil nacistický koncentrační tábor a komunistický pracovní tábor? Instituce vězeňství v každém totalitním režimu primárně vede k zotročení člověka. Obecně lze konstatovat, že oba režimy, jak nacistický, tak komunistický používaly paralelně podobné mechanismy působení, které měly vést ke zničení lidské osobnosti. V tomto ohledu nelze uvažovat ani o tom, že by se komunistický režim choval humánněji k ženám než k mužům. Totalitní vězeňství nečinilo žádných rozdílů mezi pohlavími. Přes všechny proklamace o humánnosti režimu není v totalitně orientovaných systémech úkolem vězeňství snaha po nápravě jedince, jeho resocializace. Slouží pouze jako nástroj dalšího trestání a diskriminace.

Soubory ke stažení

Text 1: Ukázka popisuje průběh politických procesů, situaci v ženských věznicích a charakter totalitního režimu. Na úvod byl zvolen text od Dagmar Šimkové, který zachycuje utrpení československých politických vězňů v komunistických koncentračních táborech a věznicích. „Jak bylo těm na celách smrti v očekávání chvíle, až naposled zarachotí klíč v zámku a naposled vykročí do ponuré chodby a ucítí závan větru a odněkud dolehne nějaký poslední zvuk života, snad šumící déšť, snad zaštěknutí psa, úder hodin z věže, snad něčí vzlyk… Po popravě se ženou opřekot slyšet poslední hlášení, nevědí o životě a smrti ani tolik, že smrtí náhle ochabne svalstvo, a uvolní poslední biologické funkce, a tak se řítí smějící se dav chodbou a křičí: „To byl panečku hrdina, až se posral!“ Někdy také nazývají popravu „poslední polucí“ a hádají se, kdo dostane kus provazu pro štěstí… V každém člověku je skryta bestie, se kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhající mu držet šelmu pod kontrolou a dávající mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co je v něm nedobré… Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala „třídním bojem“. Vysvětlila lidem neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin… Krev, řev, mučírny a šibenice jsou skryté za mohutnou zdí, odkud nepronikne ani hlásek, a venku jezdí vesele autobusy s turisty a noviny jsou plné článků o surovostech a bezpráví kapitalismu, a my jsme šťastni, že se podílíme na nové době, která dává možnost morálního vzletu, a jen někdy musíme izolovat od společnosti ty, kteří plni nenávisti podtínají kořeny stromu Svobody, ale i těm je dána možnost doznat temné činy, nad kterými soudružky v továrnách zapláčí v spravedlivém hněvu a podepíší petici, aby byl špion oběšen.“

(Dagmar Šimková: Byli jsme tam taky. Orbis, Praha 1991, str. 72 – 77.)

Otázky:

Pokuste se popsat proměnu charakteru lidí, kteří museli žít v komunistickém režimu.
Jaké mohly být motivy jednání přívrženců komunistického režimu?
Nesou podle vás jistou míru odpovědnosti za komunistickou diktaturu také aktéři vystupující v předešlé ukázce („soudružky v továrnách“, dozorci ve věznicích, Strana, „turisté v autobusech“, novináři…)
Jak bylo nakládáno s důstojností vězněných a popravovaných?

Téma: Vyšetřování

Následující ukázky popisují způsoby výslechových metod represivních orgánů komunistické a nacistické moci.

Text 2: Jarmila Riedlová vzpomíná a vypráví o svém pobytu ve věznici na Pankráci v březnu 1943: „Zatýkající mi byli komisař Zander a jeho český pomocník Bedřich Smola. Přivezli mne na ubytovnu na Amálce v Kladně, kde začalo bití. Zander jen přihlížel a dával německy otázky, Smola mne bil. Pomáhali mu Češi Vlček a Jaroš. Při výslechu padlo jméno Šrámek. To rozzuřilo dalšího přítomného kladenského gestapáka Felkla, kterému Šrámek při jeho službě uprchl. Svlékli mne donaha, položili na můj plášť a v bití bejkovcem se střídali. Byla jsem samá krev a podlitina, ale nepromluvila jsem… Celé tělo a hlavně hýždě byly jako z kamene. Výslechy pokračovaly takřka každý den se stejnou krutostí. Nic ze mne nedoslali… Po mém dalším výslechu, který vedl Smola s Pešíkem, mě odvedli do další místnosti, kde seděl můj polonahý bratr, záda měl samou podlitinu a krev, chodila rovněž celá krvavá. K židli byl přivázán. Vyšetřující Friedrich se mně zeptal jestli je to můj bratr. Přikývla jsem. Hned na to začal bratra bít… Za delší dobu jeden ze strážců přivedl strašně zničeného bratra. Táhla se za ním krvavá stopa po dlažbě. V jeho očích jsem viděla provinění. Bylo to naposledy, kdy jsme se viděli. Zemřel v KT Buchenwald v roce 1944.“

(Koukolík, V. a Kvapilová A.: V Zajetí smrti, Most 1995, str. 78-79.)

Text 3: Dagmar Skálovou Státní bezpečnost (StB) zatkla 17. května 1949: „Vyslýchána jsem byla referentem, jehož jméno neznám, ale pamatuji se, že mu ostatní orgánové říkali „TÁTO“. U výslechu jsem byla plných 24 hodin, přičemž jsem byla vždy odváděna do místnosti „BIOGRAF“, kde jsem seděla na židli několik hodin, a to pravděpodobně proto, aby moje výpovědi mohly býti ověřeny výpověďmi ostatních osob. Druhý den 18. května 1949, byla jsem odvedena se zavázanýma očima do zvláštní místnosti, kde na mě bylo použito při výslechu fysického násilí. Během tohoto výslechu jsem padla 3 krát do bezvědomí a vždy jsem byla polita studenou vodou… Když jsem byla přivedena do zvláštní místnosti, musela jsem si kleknout na židli, a to tak, že loktema jsem se musela opřít o opěradlo židle. Kdo byl v té místnosti, nevím, neboť jsem měla zavázané oči. Tak jsem klečela na židli, kde jsem byla střídavě vyslýchána, a když jsem odpověděla, byla jsem tlučená „PENDREKEM“ do zad, kříže a do stehen. Mimo to jsem byla tlučená přes chodidla patrně „DŮTKAMI“, které se mi jevily jako předmět z více tenkých řemínků…“

(Bursík, T.: Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe! : životy politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století, Praha 2006, str. 14.)

Otázky:

Proč bylo při výsleších používáno hrubé fyzické násilí? Pokuste se charakterizovat výslechové metody, které byly používány na vězeňkyních.
Lišil se nějak charakter výslechu ze strany komunistických a nacistických vyšetřovatelů? Bylo dosahováno požadovaných cílů „pouze za použití fyzické síly“?
Který ze způsobů výslechu na vás působí sofistikovanějším dojmem?

Téma: Vtahy mezi jednotlivými skupinami vězeňkyň

Dalším závažným tématem, které je často popisováno v literatuře věnující se osudům komunistických politických vězenkyň, jsou vztahy mezi retribučními a politickými vězni. Situace byla komplikovaná zvláště skutečností, že mnohé retribuční vězenkyně vnímaly ženy, které byly odsouzeny z politických důvodů jako viníky svého trestu, a proto měly často škodolibou radost z toho, že nakonec tyto osoby (často bojující proti nacistické diktatuře) dopadly stejně jako ony. Ve věznicích existovala pevná hierarchie (ženy odsouzené za kriminální činnost, politické delikty, ženy odsouzené mimořádnými lidovými soudy po druhé světové válce), která ovšem není primárně předmětem následující úvahy. Nejedná se tedy o komplexní popis daného fenoménu.

Text 4: Dagmar Šimková vzpomíná na svůj pobyt ve vězení v NPT v Želiezovcích: „Všechno je proti nám. Nenávist je v horkém vzduchu, v prachu, dešti, v celé přírodě, kterou musíme zdolávat nekonečnou prací, nenávist je v prvním paprsku slunce, protože věští horký den… Nenávidí nás dozorci, protože kdyby nás nebylo, třeba by je poslali někam do městské věznice. Nenávidí nás vražednice a prostitutky, protože kdyby nebylo nás, byl by režim v lágru mírnější. Nenávidí nás ženy odsouzené za válečné zločiny, protože kdyby nás nebylo, pan prezident by jim dávno dal amnestii. A také, ach, jak nemilé, setkat se s bývalými oběťmi v ponižující jednotě. Esesačky si hrály do našeho příjezdu na nevinné oběti české poválečné zvůle, ale teď jsou mezi námi ženy, které poznaly Brigittu, jenž v Ravensbrücku štvala cvičené psi na vězně a vybírala pro selekci do plynu. Lýdie nezapomněla tváře těch, které jí trýznili v Osvětimi.“

(Dagmar Šimková: Byli jsme tam taky. Orbis, Praha 1991, str. 35.)

Otázky:

Jaké asi mohlo být setkání žen, které byly po roce 1948 odsouzeny z politických důvodů s ženami odsouzenými za válečné zločiny?
V čem spočívala tragičnost jejich nechtěného setkání?
Jak tuto skutečnost vnímaly obě skupiny žen?
Mohli mít samotní dozorci nějaký konkrétní zájem na tvorbě vězeňské hierarchie?

Téma: Práce

„Práce musí být jednou z podstatných součástí transformace a postupné socializace vězně. Trestní práce nesmí být chápána jako doplněk a takřka jako zesílení trestu, nýbrž spíš jako zmírnění, jež by nemělo být možné vězni upřít.“ Foucault, Michel: Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězeňství, Praha 2000, str. 372 Většina totalitních režimů prezentuje „fenomén práce“ jako nástroj převýchovy. Ve skutečnosti zde popisujeme jednoznačně represivní pojetí práce, které se stalo důležitým ekonomickým prostředkem, který byl využíván, jak v komunistických, tak v nacistických pracovních táborech, k obohacování režimu. Tento typ pracovního nasazení v mnoha případech zanechával trvalé fyzické i psychické následky na vězněných ženách.

Text 5: Klára Lavičková popsala svůj pobyt v KT Osvětim takto: „Práce byl nesmírně těžká, primitivními nástroji jsme bourali zbytky domů a staveb. Nejhorší bylo, když osm děvčat muselo za povelu „Hej rup“ vrážet dlouhý klacek do trosek. Často se stalo, že zvláště děvčata stojící vpředu nestačila včas uskočit, když se zřítili velké kusy stěny, takže tu bylo velmi mnoho těžkých úrazů…Pracovaly jsme na regulaci jakéhosi potoka. Stály jsme po kolena ve studené vodě a v bahně, musely jsme bez přestání hloubit dno, nesměly jsme se ani narovnat, takže jsme se z práce vracely jako zmlácené… Po skončení večerního apelu dostala každá při vstupu do vlastního bloku kus tvrdého černého chleba, na který nám občas hodili lžíci řepové marmelády a malý kousek margarínu. Do misek nám nalili sběračku černé, bromem zapáchající kávy, a toto nám muselo vystačit až do druhého večera.“

(Koukolík, V. a Kvapilová A.: V Zajetí smrti, Most 1995, str. 53.)

Text 6: Helena Kučerová vzpomíná na období březen 1955 až únor 1956: „Jako příklad uvádím, že jsem byla nucena nosit pytle s obilím do druhého patra sýpky, na zádech po schodech. Neunesla jsem více než 25 kilogramů, takže jsem tuto cestu dělala o dvakrát až třikrát více. Ve dvou jsme byly nuceny nakládat 80 kilogramové pytle s obilím na vagóny. Na polích jsme pracovaly i za špatného počasí, mnohdy i za deště. Od září minulého roku, při nesplnění normy, jsme dostávaly základní vězeňskou stravu, která byla po tak těžké práci naprosto nedostačující, často jsme měly hlad. Po promoknutí nebo v zimních měsících za mrazu jsme mnohdy neměly možnosti si zatopit a usušit věci pro svévoli velitelů, kteří odmítali z neznámých důvodů vydat uhlí. Oblečení bylo nedostatečné, např. gumové holinky, kterých byl nedostatek, nebylo možno si vyměniti, a tak v době, kdy bylo největší bláto, doslovně až po kolena, jsme chodily v botech, do kterých teklo.“

Otázky:

Pokuste se podle vlastních slov interpretovat citát M. Foucaulta.
Srovnejte podmínky v komunistickém a nacistickém pracovním táboře?
Proč byly vězeňkyně často používány na těžkou a nekvalifikovanou práci?
Proč totalitní režimy využívají práci jako nástroj k převýchově? A jak je to s tuto „převýchovou“ doopravdy?
Mohla těžká práce sloužit jako účinný nástroj postupné fyzické nebo psychické likvidace?
Jak je možno vyložit následující kontroverzní slova („Práce osvobozuje“), která byla napsána na vstupní bráně Osvětimského koncentračního tábora?

Téma: Každodennost ve věznicích

Vedle přímých fyzických a psychických útrap, které byly nedílnou součástí života ve vězení (těžká práce, izolace, fyzické tresty, nedostatečná výživa…), se vězeňkyně musely každodenně vyrovnávat s problémy, se kterými není člověk mimo věznici, či pracovní tábor konfrontován.

Text 7: Jedna ze stížností vězněných žen ve vazební věznici Pankrác: „Při příchodu do vazby jsme se musely vysvléknout do naha a dostaly jsme pánskou košili s hlubokým výstřihem bez jediného knoflíku a k ní pánské spodky s rozparkem. Zavazovaly se na tkaničku. Toto prádlo nám v noci sloužilo jako pyžama, přes den jsme si přes ně natahovaly halenu a mužské kalhoty. Obojí z režného plátna špinavé šedivé barvy, bez knoflíků, pouze s krátkou tkaničkou na zavázání. Na nohou jsme nosily mužské pantofle bez paty, které většině z nás byly příliš velké. Žádné osobní prádlo, ponožky nebo punčochy. Jen onuce v zimě. Mnohé z nás trpěly omrzlinami.“

(Bursík, T.: Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe! : c. d., str. 23.)

Text 8: Výpověď Kláry Lavičkové o životních podmínkách v KT Osvětim: „Musely jsme se vysvléknout úplně do naha včetně bot… Ve veliké místnosti jsme si musely sednout postupně na stoličky, vězeňkyně nás narychlo stříhaly, a když jsme se jedna na druhou podívaly, viděly jsme, že již i my vypadáme jako ty postavy, které nás předtím vyděsily. Ještě jsme si musely stoupnout na stoličku, oholily nás v podpaždí a rozkroku a už nás hnaly do velkého bazénu naplněného vodou zapáchající dezinfekcí, do které jsme se musely celé ponořit…Vybavení jako pro dobytek. Zase pouze sláma nakupená při stěnách, přikrytá pouze několika přikrývkami. Když jsme si slámu na noc rozhrnuly po celé místnosti a uložily se, začaly z ní vyskakovat obrovské blechy, které si na nás v noci pochutnávaly.“

(Koukolík, V. a Kvapilová A.: V Zajetí smrti, Most 1995, str. 52.)

Text 9: Svědectví Květoslavy Klicmanové o věznění v KT Ravensbrück: „Když jsme viděly, co se děje, že nám všechno ošacení odeberou a ponechají pouze hygienické potřeby, to je ručník, mýdlo, hřeben a kartáček na zuby, poradily mi mé francouzské přítelkyně, abych si z něčeho ušila plátěný pytlík, ve kterém budu mít veškerý majetek stále s sebou, jinak že přijdu i o něj. To jsem také udělala a tento pytlík mne doprovázel po celou dobu, co jsem byla v táboře. Měla jsem v uších malé zlaté náušničky, které se dědily v naší rodině již mnoho let. Ty jsem uschovala v ústech, později jsem je schovávala na různých místech, ale vždy na těle. Podařilo se mi je zachránit a přivést domů.“

(Koukolík, V. a Kvapilová A.: V Zajetí smrti, Most 1995, str. 36.)

Text 10: Z vězeňského spisu Dagmar Skálové dne 6. července 1956: „Dne 4. května 1954 jsem společně s ostatními ženami, kterých bylo asi 65, zahájila hladovku, a to proto, že nám nebylo vyhověno v žádosti o zlepšení základních životních podmínek. Bylo nás na jedné světnici 20 žen, takže na třech nás bylo asi celkem 65. Na našich světnicích byly lůžka nad sebou a místa bylo tak málo, že se mezi lůžka nemohly dát ani židle. Mimo to byly na světnici 2 kbelíky, které sloužily jako latrina, bez dezinfekce. Na nákup vložek a toaletního papíru nám nebyly uvolněny peníze, ač jsme o to nesčíslněkrát žádaly… Do tohoto zamořeného ovzduší nám bylo neseno jídlo, při kterém jsme seděly na zemi, protože jsme si nesměly sednout na kavalec. Každý přestupek, jako např. nahlédnutí z okna, sednout si na kavalec, mohl následovat trest „KOREKCE“. Korekce byla mokrá, tmavá, bez větrání, cementová podlaha, bez lůžka, takže pobyt v ní zanechal stopy na zdraví.“

(Bursík, T.: Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe! : c. d. str. 38.)

Otázky:

Jak probíhal nástup žen do věznice (pracovního tábora), jaké rituály s tím byly spojené?
K čemu tyto rituály měly primárně sloužit?
Jakým problémům bylo třeba každodenně čelit?
Mělo smysl usilovat o „drobná privilegia“? Pokuste se je podrobněji popsat a zdůvodnit.
Jaké důsledky mohly mít nedostatečné hygienické podmínky vězněných žen?
Měly ženy v komunistických a nacistických věznicích stejnou možnost realizovat alespoň některé své požadavky?