Jak se točí dějiny

Termín: 20. září 2012
Přednášející: Mgr. Petr Kopal
Hosté semináře: režisér Miloslav Kučera, historik Jan Mervart, režisér a producent Radim Procházka

Filmy i dějiny sloužily totalitním režimům jako nástroje ideologické manipulace – propagandy. Komunisté i nacisté vycházeli z předpokladu, že „film je nejdůležitější umění“, tj. nevlivnější umění, masmédium. Historismus českého národního obrození se dočkal velkolepého epilogu po roce 1948, tentokrát jako státem řízená a převážně filmová akce. Asi nejznámějším reprezentantem tzv. jiráskovské akce, jakož i obrazů dějin deformovaných dvojím lisem národní a třídní ideologie, se stala husitská trilogie (1954–57) Otakara Vávry. Odklon od historických látek, patrný ostatně už od 2. poloviny 50. let, přinesla „nová vlna“. Přesto v 60. letech několik historických filmů vzniklo. Většinou se vyznačovaly „hledáním nového obrazu minulosti“ (zvláště formálně nového, zbaveného tradičního dekorativismu). Za normalizace už komunisté nepotřebovali dokazovat, že jsou „dědici velikých tradic českého národa“. Vedle bezprostřední heroizace režimu však představoval oficiální prioritu i dohled nad správným výkladem (zvláště) moderních dějin. Bylo tedy vyvinuto nemalé úsilí k filmovému přetvoření jejich vybraných kapitol podle marxisticko-leninského mustru (pro změnu Vávrova válečná trilogie z let 1973–1976). Historických látek se filmaři nevzdali ani po roce 1989. I když zásadním (a často neřešitelným) problémem se pro ně stala nákladnost snímků dějově zasazených do minulosti. (Realizace historických velkofilmů typu husitské trilogie se z toho důvodu přesunula do říše nesplnitelných snů. „Antivávrovský“ Jan Hus, Pravý kacíř, skonal právě na nedostatek financí.) V dané souvislosti se nabízí řada konkrétních i obecnějších témat či otázek, tedy předně: Jak (a proč) se točí dějiny dnes? Filmař jako ideolog. Filmař jako historik sui generis, resp. nového druhu. „Stýkání a potýkání“ filmařů s tradičními historiky. Specifika psaných a filmových re-prezentací dějin. Podle názoru některých teoretiků a filozofů dějin nelze určitá historická témata – traumata 2. světové války, zvláště holocaust – uchopit nástroji tradiční historiografie, ale mnohem spíše audiovizuálními prostředky…

Hosté semináře

Miloslav Kučera (* 1956), režisér a scenárista dokumentárních filmů s historickou tematikou: Tomáš Baťa (1993), Příběh první české revoluce (1998), Reformátor a kacíř (2000), Dědictví barokní Čechie (2001), Vzestup a pád Rudolfa Baráka (2001), Únor 1948 (2002), Konec štábního kapitána Václava Morávka (2006), Vlasatci (2006), Pochod za Johna Lennona (2007) atd. Pro Českou televizi natočil několik dokumentárních seriálů: Střípky času, Hledači času, V kůži předků, Čechy a habsburská monarchie, Lapidárium (15 dílů), Dějepis naruby (4 díly), Světci a svědci (3 díly) atd. Jan Mervart (* 1980) působí jako odborný asistent soudobých českých a československých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Odborně se věnuje především problematice vzájemných vztahů československých komunistických intelektuálů a stranického vedení, dějinám KSČ a proměnám její ideologie. Monografie: Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let, Praha 2011. Radim Procházka (* 1975) vystudoval dokument na FAMU u prof. Karla Vachka. Produkoval či režíroval desítky televizních dokumentů a publicistických pořadů, např. cyklus Živé srdce Evropy, který byl v roce 2007 nominován na cenu Elsa a získal cenu na festivalu Ekofilm. Natočil např. tyto dokumentární filmy: Gottwald: odkud a kam (2000), Vlastenci zapadlí u Tobrúku (2003), Papírový atentát (2007), Diáře a romány Pavla Kohouta (2008), Náš první hospodář (2009) ad. Produkoval některé filmy K. Vachka a Roberta Sedláčka.