Bibliografie autorů ÚSTR k dílu režiséra Otakara Vávry

Dne 15. září 2011 zemřel Otakar Vávra (nar. 28. února 1911), klasik českého filmu, režisér, scenárista, pedagog… Debutoval za první republiky, ve 30. letech, a v roce 2004 byl oceněn medailí Za zásluhy. Za svůj dlouhý „podivný život režiséra“ vytvořil během všech režimů, kterými tato země od nabytí samostatnosti prošla, na padesát filmů. Některé z nich patří do zlatého fondu české kinematografie (především Cech panen kutnohorských, Krakatit a Romance pro křídlovku), mnohé jiné ovšem sloužily v 50. letech a za normalizace jako nástroj komunistické propagandy (Nástup, husitská trilogie, Občan Brych, Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy atd.). Faktem je, že nejdelší a nejplodnější etapa Vávrovy kariéry trvala od roku 1948 do roku 1989. V Ústavu je „fenoménu Vávra“ věnována pozornost v rámci projektu Film a dějiny totalitních režimů, zaměřeného na zkoumání těchto režimů nejen z hlediska politických, ale i kulturních, resp. filmových dějin. Zde přinášíme komentovanou bibliografii textů autorů Ústavu pro studium totalitních režimů.

I. Sborníky Film a dějiny:

  1. Vávrovou tvorbou (mj. studiemi o husitské trilogii, studií o „uměleckém dokumentu“ Osvobození Prahy atd.) se intenzivně zabýval už první díl sborníkové řady Film a dějiny (ed. P. Kopal). NLN, Praha 2004. Tomuto zaměření odpovídá i motto celého sborníku: „Vyzvali mě, abych také promluvil, ale můj příspěvek nepochopili. Zatímco italští teoretici usuzovali, že historický film má brát historii jen jako záminku k subjektivní stylizaci dnešních myšlenek, já jsem považoval za potřebné v historickém filmu pátrat po pravdě. Jeden teoretik mi ironicky namítl, že by chtěl vidět, jak bych u nás ve filmu pátral po pravdě třeba o Janu Palachovi. Na to jsem ovšem nemohl odpovědět, takže moje vystoupení tam bylo nešťastné. K té invektivě je přiměla zřejmě moje zmínka o Mussolinim při mnichovském diktátu…“ Otakar Vávra: Podivný život režiséra, Praha 1996, s. 300.
     
  2. Film a dějiny 2. Adolf Hitler a ti druzí – filmové obrazy zla (ed. P. Kopal). ÚSTR – Casablanca, Praha 2009. Také druhý sborník potvrdil, že pro zkoumání komunistické filmové propagandy jsou některé Vávrovy filmy zkrátka povinné.
     

    • Petr Kopal: Film jako historie: filmař jako historik, s. 13–23. O. Vávra se specializoval na historické velkofilmy, na „historické dokumenty“ – jak nazýval už jednotlivé díly husitské trilogie, která je přitom asi nejznámějším příkladem dějin deformovaných dvojím lisem národní a třídní ideologie (v rámci tzv. jiráskovské akce). Zkrátka: Vávra kladl důraz na „realistickou“ slupku, kterou pak naplnil aktuálně politickým „odkazem“. Jiné „historické dokumenty“ vznikaly v 60. letech. Tyto „nové obrazy dějin“ se vyznačovaly hledáním (zvukově) výtvarné originality. Popíraly obrazové konvence typické pro daný žánr, který se především snažily vymanit z jeho dosavadní závislosti na historické malbě. V případě Vávrových filmů naopak vidíme zřetelnou kontinuitu, a to jak ideovou, tak právě formální. (Citací historických pláten jsme svědky v husitské trilogii, ale i v Kladivu na čarodějnice z r. 1969. A válečná trilogie ze 70. let je vlastně pásmem pečlivě aranžovaných a následně „rozpohybovaných“ dobových fotografií.)
       
    • Jaroslav Pinkas, Film a dějiny v pedagogické praxi, s. 24–38. Také pro učitele dějepisu je Vávrova husitská trilogie „povinná“. Autor dále např. konstatuje: „Husitství je okupováno Vávrovou trilogií, právě proto je nutné ji konfrontovat se Spanilou jízdou Oldřicha Daňka z r. 1963. Ne proto, že by se jednalo o film historicky přesnější (jsou zde manipulace jiného typu než u Vávry), ale proto, že je zkrátka stylově odlišný a lze na něm dokumentovat jiná východiska.“
       
    • Jan Jaroš: Film ve službách hnědé i rudé totality, s. 45–74. V širokém kontextu nacistické a komunistické filmové propagandy upozorňuje autor především na dva Vávrovy filmy: snímky Nástup (1952) a Noční host (1961), jimž je společný obraz sudetského Němce jako nepřítele, ztělesněného zla.
       
    • Petr Koura: Obraz Adolfa Hitlera v českém hraném filmu, s. 83–97. Studie se zabývá (mj.) válečnou trilogií Otakara Vávry skládající se z velkofilmů Dny zrady (1973), Sokolovo (1974) a Osvobození Prahy (1976): „…v samém začátku Dnů zrady sleduje divák po úvodní titulkové sekvenci Hitlera, jak předčítá úvodní větu z proslulé směrnice k provedení ‚Fall Grünn‘, tedy útoku na Československo… Hned na této scéně si můžeme demonstrovat největší problém Vávrovy válečné série – ačkoliv její tvůrci označovali výslednou podobu filmu za ‚historickou reportáž‘, která se pokouší rekonstruovat ‚dějinnou pravdu‘, ve skutečnosti činili opak. V souladu s interpretací dějin druhé světové války optikou normalizačního režimu se zde dopouštěli hrubých nepřesností a dezinterpretací.“
       
    • Petr Kopal: Film Král Šumavy ve světle (a v temnotě) symboliky zla, s. 214–240. Studie se zabývá Kachyňovým Králem Šumavy (1959) rovněž v širokém kontextu české poválečné filmové tvorby, dává ho tedy do souvislosti i s některými Vávrovými filmy: Němou barikádou (1949), Nástupem (1952), husitskou trilogií (1954–1957) a zvláště Občanem Brychem (1958–1959).
       
  3. Film a dějiny 3. (Film a stalinismus), vyjde 2011. V chystaném třetím sborníku se bude tvorbou O. Vávry (v 50. letech) zabývat zvláště studie Kamila Činátla Filmová paměť stalinismu. Obrazy minulosti jako stabilizátor paměti a sociálních rámců kolektivního vzpomínání. Dalším „referenčním bodem analýzy“ budou Vávrovy autobiografické texty.

II. Studie:

  • Petr Kopal: Filmový projekt Velká Morava. Příklad komunistického nacionalismu. Paměť a dějiny, 2010, č. 3, s. 55–63.
  • Týž: Filmová krajina středověku. In: Marketa Lazarová. Studie a dokumenty, ed. P. Gajdošík, Praha 2009, s. 213–246.
  • Týž: Královské obrazy. In: Marketa Lazarová, s. 281–290.
  • Týž: Svatý Václav (1930): mír s Němci u diváků propadl. Cinepur 17, 2009, č. 65, s. 11–16.
  • Týž: Filmař jako historik. Dějiny a současnost, 2007, č. 8, s. 18–20.
  • Týž: „Český Herodotos“ v po-literárním světě. Historici a film (Koláž). In: Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky. NLN, Praha 2007, s. 546–560.

III. Semináře, přednášky: