Ceny Za svobodu, demokracii a lidská práva 2022
Ústav pro studium totalitních režimů letos již počtrnácté ocenil osobnosti za jejich občanské postoje, za následováníhodné počiny a mimořádné přínosy k reflexi dějin. Ve čtvrtek 19. ledna 2023 v Senátu Parlamentu ČR slavnostně předal své ceny Za svobodu, demokracii a lidská práva 2022 celkem 21 oceněným.
Ceny Ústavu pro studium totalitních režimů za rok 2022 byly oceněným předány ve zcela zaplněném Hlavním sále Valdštejnského paláce, sídle Senátu Parlamentu ČR. Záštitu nad letošním udílením cen převzal 1. místopředseda Senátu ČR Jiří Drahoš.
Jiří Drahoš spolu s ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislavem Kudrnou předal oceněným pamětní medaile a diplomy. Ředitel ÚSTR k udílení letošních cen uvedl: „Jsem nesmírně rád, že udělování našich cen již několik let probíhá na místě, z něhož doslova dýchá genius loci. A je pro mě ctí, že jsem se dnes mohl podílet na ocenění 21 osobností, které se zasloužily o to, že my, naše rodiče, děti i vnoučata, žijeme v demokratické společnosti. Nikoliv náhodou nesou ceny jméno po Václavu Bendovi. Pro jednoho z hlavních iniciátorů Charty 77, politického vězně a oddaného katolíka nebyly, navzdory neustálé šikaně a pronásledování ze strany komunistického režimu, čest a odvaha prázdným pojmem.“
f
Laureáti a laureátky Ceny ÚSTR 2022
Cena Václava Bendy za statečné občanské postoje v době nacistické okupace a komunistické diktatury
PAVEL BRATINKA (*1946)
Vědec, bývalý politik a poslanec
V sedmdesátých a osmdesátých letech rozvíjel rozsáhlé aktivity proti komunistickému režimu – v samizdatu publikoval články a překlady, organizoval bytové semináře, přednášel na filozofických sympoziích u Václava Havla na Hrádečku a díky výborné znalosti cizích jazyků poskytoval informace o politických poměrech zahraničním novinářům, diplomatům a politikům při jejich oficiálních i neoficiálních návštěvách tehdejší ČSSR. Patřil k nejbližším spolupracovníkům Václava Bendy. Aktivní roli sehrál při vzniku Hnutí za občanskou svobodu v říjnu 1988 a v Občanském fóru v listopadu 1989. V prosinci 1989 spoluzaložil Občanskou demokratickou alianci a stal se jejím prvním předsedou. Po svém zvolení do Federálního shromáždění ČSFR napsal deklaraci odsuzující komunistický režim, pomohl prosadit Lustrační zákon, Zákon o mimosoudních rehabilitacích a řadu dalších zákonů napravujících komunistické nespravedlnosti.
JAN DUS (*1931)
Farář Českobratrské církve evangelické
Církvi, v které pracoval jako farář, vyčítal přílišnou podřízenost komunistické moci. To přispělo k tomu, že mu byl dvakrát odňat státní souhlas. Několikrát intervenoval v prospěch vězněných. Po protestu proti uvěznění Heřmana Chromého, podepsanému také Annou Dusovou a adresovanému prezidentu Gustávu Husákovi, přišlo obvinění z poškozování zájmů republiky v cizině, doprovozené vzetím do vazby. V té byl brzy nato obžalován z podvracení republiky, se sazbou tří až deseti roků odnětí svobody. O to, že byl už po necelých třinácti měsících z vazby bez soudu propuštěn, se zasloužil Infoch Petra Uhla, a sice tím, že na další nespravedlivé stíhání vytrvale upozorňoval, zahraniční i domácí veřejnost. Po sametové změně se angažoval v Akci křesťanů pro odstranění mučení (ACAT).
j
JIŘÍ GRUNTORÁD (*1952)
Vydavatel samizdatové literatury, ředitel knihovny samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti
Signatář Charty 77 se od konce sedmdesátých let věnoval vydávání samizdatové literatury a v jeho edici Popelnice postupně vyšlo na 130 režimem zakázaných knih. Kvůli jejich přepisování šel dvakrát do vězení, byť poprvé byl odsouzen za nedovolené držení zbraně a podruhé za podvracení republiky. Celkově strávil ve vězeňských zařízeních čtyři roky a tři měsíce. Po roce 1989 se právě knihy edice Popelnice staly základem knihovny Libri prohibiti, která dnes tvoří největší sbírku zakázaných a exilových knih, dokumentů, časopisů a dalších materiálů v Česku. Její kolekci samizdatových periodik zařadilo v roce 2013 UNESCO do programu Paměť světa.
g
MILAN HULÍK (*1946)
Advokát, historik a publicista
Jako synovi třídního nepřítele mu bylo přes vynikající prospěch ve škole odepřeno vzdělání a vyučil se zedníkem. Ovšem díky své houževnatosti, nezdolnosti a píli časem nejen odmaturoval, ale i vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Stal se podnikovým právníkem, a poté advokátním koncipientem. Ve druhé polovině sedmdesátých let se zapojil do činnosti na pomoc disentu. Obhajoval bez ohledu na tlak Státní bezpečnosti hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe a následně i celou řadu disidentů, kteří podepsali prohlášení Charty 77 nebo petici Několik vět – třeba Františka Stárka, Petra Cibulku, Petra Uhla, Jana Prince či Charlieho Soukupa. Koncem osmdesátých let pak také zadržené z demonstrací na Václavském náměstí v Praze.
f
FRANTIŠEK MIKLOŠKO (*1947)
Slovenský politik a disident, bývalý poslanec Národní rady Slovenské republiky
Pochází z katolické rodiny. Do historie se zapsal především jako jeden z hlavních organizátorů takzvané Svíčkové demonstrace v Bratislavě v roce 1988. Šlo o poklidnou manifestaci za náboženská občanská práva. Již od mládí se angažoval v náboženských kruzích, vstoupil i do struktur tajné církve, v jejímž rámci organizoval duchovní cvičení a studentské kroužky. Zapojil se také do činnosti známého společenství Fatima. V osmdesátých letech organizoval masové poutě, které byly otevřenými protirežimními akcemi. Aktivity tajné církve neunikly pozornosti Státní bezpečnost a ani on se nevyhnul výslechům a pronásledování. Jako zástupce katolického disentu byl osloven, aby se zapojil do formujícího se hnutí Verejnosť proti násiliu. Ve vrcholné politice působil až do roku 2010.
g
LÍDA RAKUŠANOVÁ (*1947)
Novinářka a spisovatelka
Po sovětské okupaci Československa v roce 1968 odešla do zahraničí. S manželem se zapojili do aktivit československého exilu. Publikovali mimo jiné v exilovém časopisu Text. Od roku 1975 spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa na rozhlasovém pořadu Rozhledy Slávy Volného, od února 1978 působila už jako stálá redaktorka v zahraniční a později ve vnitropolitické redakci. Kromě stovek politických komentářů připravovala pro „Svobodku“ řadu let také pořad Literatura bez cenzury, četbu na pokračování z knih režimem zakázaných autorů, vydávaných v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. V devadesátých letech se podílela na založení navazující redakce Svobodné Evropy v Praze, zároveň pracovala jako korespondentka pro německé a švýcarské noviny. Působila v televizi i v tištěných médiích, kde se věnovala zejména tématu česko-německých vztahů a za svou novinářskou práci získala řadu ocenění.
FRANTIŠEK STÁREK „ČUŇAS“ (*1952)
Disident, politický vězeň a vydavatel samizdatového časopisu Vokno
V šedesátých letech patřil mezi takzvané máničky, což byl také důvod, proč po maturitě nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole. Začal pracovat v Praze, kde se připojil k formujícímu se českému undergroundu. Zde také získal svoji celoživotní přezdívku Čuňas. Podílel se na organizování hudebních produkcí a přednášek a na šíření samizdatové literatury. Ve známém případu s The Plastic People of the Universe byl souzen pro trestný čin výtržnictví v organizované skupině a odsouzen k osmi měsícům vězení. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a pomáhal s jejím dalším šířením. Spolupracoval rovněž s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1979 začal vydávat samizdatový časopis Vokno, za což byl odsouzen ke dvěma a půl letům odnětí svobody a dvěma rokům ochranného dohledu. Ve vydávání časopisu pokračoval, za což byl znovu zatčen a odsouzen v únoru 1989 v jednom z posledních politických procesů v Československu.
BEDŘIŠKA SYNKOVÁ-HOFFMANNOVÁ (*1935)
Skautka a politická vězeňkyně
Odmala chodila do skautu, patřila k pražskému středisku Ostříž. Po jeho zákazu v roce 1950 se Bejba nebo Bejbina, jak se jí mezi skauty přezdívalo, se členy svého oddílu dál scházela. V srpnu 1954 ji jako studentku zatkla Státní bezpečnost. Prodělala dlouhé výslechy, a nakonec ji obvinili z podílu na skautském protikomunistickém spiknutí. Soud ji nakonec odsoudil za údajnou vlastizradu k deseti letům vězení. Po odvolání jí byl trest snížen o dva roky. Byla umístěna do tábora nucených prací v Želiezovcích na Slovensku, teprve po čase se dostala do ženské věznice v Pardubicích. V roce 1968 emigrovala se svým manželem a jednoročním synem do Švýcarska, kde se dál politicky angažovala. Vedla světové sdružení bývalých politických vězňů a vydávala časopis Mukl. Díky sochařce Marii Uchytilové se její portrét dostal na rubovou stranu československé jednokorunové mince, kterou se platilo od 2. září 1957 do 30. září 1993.
JOSEF ŠNEJDÁREK (1875-1945)
Československý armádní generál, legionář, účastník prvního a druhého odboje
Sloužil v rakousko-uherské armádě v Budapešti a Innsbrucku a poté ve francouzské Cizinecké legii, v jejíchž řadách se zúčastnil bojů v severní Africe. V první světové válce bojoval na západní frontě, byl několikrát raněn a vyznamenán. Působil v Československých legiích ve Francii. Po vzniku Československa se stal velitelem československých vojsk na Těšínsku. Po sporech s hlavním velením armády byl v červenci 1935 přeložen do výslužby. Po vypuknutí 2. světové války nabídl své služby tvořící se československé armádě a využil mnoha svých kontaktů ve Francii ve prospěch československého protinacistického odboje. Jeho zdravotní stav mu však nedovolil, aby převzal jakoukoliv velitelskou funkci. Významným způsobem se zasloužil o vznik státu a budování jeho obranyschopnosti.
d
LEO ŽÍDEK (*1932)
Politický vězeň, bývalý místopředseda Konfederace politických vězňů
Byl vychován v křesťanských zásadách, ctil demokracii a obával se nově nastupujícího komunistického režimu. Své postoje po únoru 1948 odmítl změnit, za což zatčen a odsouzen k osmiletému trestu odnětí svobody. Do propuštění v roce 1960 musel pracovat v uranových dolech. Své přesvědčení nikdy neopustil. V dalších letech se podílel na dovozu samizdatové literatury s křesťanskou tematikou ze zahraničí a její distribuci v Československu. Po listopadu 1989 se stal aktivním členem a posléze místopředsedou Konfederace politických vězňů. Působí v řadě křesťanských sdružení, pomáhal a pomáhá mnoha bývalým politickým vězňům. Věnuje se publikační činnosti, přednáškám na školách, zúčastňuje se besed a je spolupracovníkem festivalu Mene Tekel. Svým příkladem, postoji a moudrostí ovlivnil a ovlivňuje děti, mládež i dospělé.
d
Cena za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv
DANIELA (*1950) A JAN ŘEŘICHOVI (1947–2019)
Zakladatelé, organizátoři a tvůrci Mezinárodního projektu MENE TEKEL
Umělecky založení manželé tvořili po řadu let výrazný pár, který společně promlouval do kulturního dění v České republice. Se značným osobním úsilím a bezpříkladným nasazením se věnovali prezentaci palčivých, a ne vždy jednoduše přijímaných otázek ve veřejném prostoru. Jejich odkaz je lemován především snahou o připomínání bezpráví totalitních režimů, zejména toho komunistického. Ale také úsilím o hlubší poznání a pochopení mechanismů totalitních systémů a nespravedlnosti a krutosti, které tyto režimy vnášely do osudů jednotlivců. Nejvýznamněji se aktivity obou manželů projevily v podobě Mezinárodního projektu MENE TEKEL, jehož už 16. ročník nedávno proběhl.
d
JIŘÍ LÍNEK (*1948)
Předseda Sdružení bývalých politických vězňů České republiky
Jako předseda Sdružení bývalých politických vězňů České republiky je hlavním organizátorem každoročního pietního shromáždění za oběti komunistického režimu konaném na hřbitově v pražských Ďáblicích. Zároveň se výrazně angažuje v dokumentaci a v posledních deseti letech také v úpravě tohoto pietního místa. . Sdružení, v jehož čele stojí, je společenskou organizací pro bývalé politické vězně z období komunistické perzekuce, kterým se za jejich názory totalitní režim mstil vězněním i otrockou prací v komunistických táborech. Sdružení bylo založeno v říjnu 1994 a staví se kriticky ke všem praktikám totalitního systému a snaží se zdokumentovat zločiny komunistické minulosti, aby se o nich dozvěděli především mladí lidé.
d
Cena za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin
BARBARA DAY (*1944)
Britská divadelní historička, překladatelka a spisovatelka
Během doktorského studia v Bristolu napsala disertační práci o českém divadle šedesátých let a v osmdesátých letech opakovaně navštívila Československo. V roce 1985 uspořádala na univerzitě Bristol festival české kultury Czechfest s cílem představit britské veřejnosti osobnosti českého divadelní umění, jako jsou Divadlo Husa na provázku, Chorea Bohemica, Magdalena Jetelová a Jiří Stivín. Pracovala pro londýnskou Vzdělávací nadaci Jana Husa, která zajišťovala lektory, knihy a další materiály pro podzemní semináře v Praze, Brně a Bratislavě. Podporovala samizdatový tisk. Zajišťovala rovněž návštěvy umělců z Velké Británie a jiných západoevropských zemí na bytových seminářích v Československu. Z těchto zážitků napsala knihu Sametoví filozofové, která mapuje historii podzemních seminářů. V roce 1998 obdržela pamětní medaili prezidenta Václava Havla a v roce 2002 získala Řád britského impéria.
SABINA (*1959) A JAN (*1951) KRATOCHVILOVI
Umělci, disidenti a zakladatelé Muzea českého, slovenského a rusínského exilu 20. století
V době nesvobody se angažovali v brněnském disidentském hnutí. Po listopadu 1989 se zapojili do společenského dění a zejména do aktivit bojujících proti totalitním režimům. Iniciovali pozvání papeže Jana Pavla II. do Československa v roce 1990. V roce 2007 založili v Brně Muzeum českého, slovenského a rusínského exilu 20. století. Jsou pořadateli mnoha výstav věnovaných československé historii v období totalitních režimů, například Židovská Morava – Židovské Brno, Český a slovenský exil, 100. výročí československých legií, Život ve stínu šibenice či Rytíři nebes. Většina jejich výstav se dočkala repríz nejen v České republice, ale například i v Belgii nebo Austrálii. S neutuchajícím zájmem, energií, obětavostí a ohromným vlastním nasazením pracují ve prospěch veřejnosti. V bohatých muzejních sbírkách shromažďují a uchovávají věcné i písemné památky z naší nedávné historie, jejich zásluhou tato historie promlouvá k současným lidem. Jsou autory mnoha zajímavých knih s historickou tematikou i řady filmových dokumentů.
IVO PEJČOCH (1962–2019)
Vojenský historik a spisovatel
Od mládí se zajímal o vojenskou historii a techniku, po roce 1989 se této zálibě začal věnovat profesionálně. V roce 1990 spoluzaložil časopis Historie a plastikové modelářství a po řadu let byl jeho šéfredaktorem. Ve stejné době se zapojil také do tvorby série publikací Válečné lodě. V roce 2007 se stal vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu, kde se věnoval celé řadě historických témat z historie československé armády ve 20. století, zabýval se otázkami českého fašismu a prvorepublikové krajní pravice. Pozornost upřel rovněž na poválečný vývoj a 50. léta. Zpracovával problematiku přechodů železné opony v obou směrech, výcviku příslušníků ozbrojených sil budoucího židovského státu, perzekucí za období stalinismu, třetího odboje atd.
d
JIŘÍ SOZANSKÝ (*1946)
Sochař, malíř, grafik, tvůrce multimediálních projektů a environmentů
Ve své umělecké tvorbě se angažuje proti všem formám násilí, zvůle a ideologického diktátu, pošlapávajícího lidská práva a důstojnost člověka. Je znám jako nekonformní umělec a člověk vyhraněných názorů a postojů, který se vyjadřuje prostřednictvím rozsáhlých multimediálních projektů vázaných ke konkrétnímu místu. Svými aktivitami v neobvyklých prostorách oživoval utlumenou výtvarnou scénu sedmdesátých let minulého století. Jeho akce promlouvaly ke svědomí „normalizující se“ společnosti i za cenu nemalého osobního rizika. Aktivně se spolupodílel na formování československé nezávislé výtvarné scény, organizaci výstav a prezentací za účasti zakázaných umělců. Poskytoval informace o československém nezávislém výtvarném umění v zahraničí, upozorňoval na devastaci přírodního a kulturního dědictví na Mostecku a šířil výtvarný samizdat.
TOMÁŠ VRBA (*1947)
Editor, překladatel a bývalý disident
Již na střední škole se zajímal o kulturu a umění a postupně dospěl k vyhraněně opozičnímu smýšlení vůči režimu. Od první poloviny 70. let se podílel na vydávání samizdatů, účastnil se bytových seminářů a neoficiálních kulturních akcí. V lednu 1977 podepsal Chartu 77, za což byl propuštěn z místa sociálního kurátora pro pražské Romy. Soustavně pokračoval v organizační a redaktorské činnosti, mj. pro samizdatové edice Kvart a Expedice, jakož i pro nezávislá periodika Spektrum a Kritický sborník. Podílel se na rozmnožování a šíření dokumentů Charty 77 a samizdatových i exilových periodik a publikací, podporoval činnost Charty 77, distribuoval finanční výpomoc rodinám vězněných signatářů, zprostředkovával reportáže a rozhovory s disidenty pro zahraniční sdělovací prostředky, a tak se dlouhodobě věnoval přípravě obnovy svobody v Československu. V roce 1989 se aktivně zapojil do práce v Občanském fóru a do demokratické rekonstrukce společnosti.
MARTIN VADAS (*1953)
Dokumentarista, režisér a kameraman
Celoživotně se zabývá problematikou poznání nacistické a komunistické totalitní minulosti na území bývalého Československa. Ve svých filmových dokumentech například přiblížil odbojovou činnost skupiny bratrů Ctirada a Josefa Mašínů, zpracoval politický proces s Rudolfem Slánským, věnoval se nelidskému nakládání s ostatky politických vězňů v komunistickém Československu, zachytil cesty a změny identit dětí z vypálené obce Lidice, poukázal na režimní propagandu v Československé televizi v normalizačních letech nebo upozornil na pronásledování jednoho z odpůrců komunismu v současné České republice. V letech 2005 až 2009 pracoval v rozsáhlém projektu Zpřístupnění procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové z roku 1950. Povedlo se mu zařadit unikátní filmový fragment z Národního filmového archivu na seznam Národních kulturních památek. Jde o první a zatím jediný filmový materiál, který je archivní kulturní památkou v Česku. Čtvrt století pracoval jako filmový pedagog.
ELIŠKA WAGNEROVÁ (*1948)
Právnička, právní teoretička, soudkyně a bývalá politička
Vystudovala práva a počátkem osmdesátých let odešla do exilu. Zde pracovala v rádiu Svobodná Evropa jako žurnalistka a poradkyně pro československé právo. Po návratu z emigrace získala v roce 1996 doktorát a ve stejném roce byla jmenována soudkyní Nejvyššího soudu ČR. O dva roky později se stala jeho předsedkyní. V této funkci se zasloužila o zavedení asistentů soudců na jeho občanskoprávním kolegiu a iniciovala jejich zákonné ukotvení. Rozhodla o zveřejňování všech rozhodnutí Nejvyššího soudu na jeho webové stránce. V roce 2002 byla prezidentem Havlem jmenována soudkyní a současně místopředsedkyní Ústavního soudu. Vyučovala srovnávací ústavní právo na Univerzitě Palackého v Olomouci a Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2002 je náhradní členkou Benátské komise, poradního orgánu Rady Evropy. Později se jako senátorka zasadila například o zrušení doživotní imunity pro zákonodárný sbor a intenzivní zakotvení zásad demokratického právního státu a ideje lidských práv i jako prevence recidivy totalitních režimů 20. století.
Foto 16x Michal Pavlík (Senát ČR), 1x archiv Facebook, 1x archiv Ivo Pejčocha a 1x Kancelář Senátu ČR
f
