6. ÚNORA

● 2025: † Taťána Bajevová

ruská disidentka a jedna z účastnic demonstrace na Rudém náměstí v srpnu 1968 proti okupaci Československa

foto archiv Memorial

Taťána Bajevová, dcera známého biologa, akademika a vězně Gulagu Alexandra Bajeva, se narodila 7. února 1947 v Krasnojarském kraji, kam byl její otec odeslán do vyhnanství. Po návratu do Moskvy nastoupila na Právnickou fakultu Moskevské univerzity. V roce 1967 se zapojila do disidentského hnutí. Mimo jiné sbírala podpisy pod prohlášení na podporu politickým vězňům a pomáhala rodinám uvězněných. Za tyto aktivity byla v roce 1968 vyloučena z fakulty. Podařilo se jí však dostat do prvního ročníku Ústavu historie a archivnictví. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se od významného moskevského disidenta Pjotra Jakira dozvěděla o plánované demonstraci proti okupaci. Dne 25. srpna 1968 se připojila k demonstrantům na Rudém náměstí a byla zatčena. Společně s dalšími se ocitla v cele policejní stanice na Puškinově ulici, lidově nazývané „Padesátník“. Pavel Litvinov, Larisa Bogorazová a Konstantin Babickij ji zde před výslechem přesvědčili, aby kvůli svému věku vypověděla, že se na Rudém náměstí ocitla náhodou. Předpokládali vysoké tresty okolo deseti let ve vězení a táborech. Po noční domovní prohlídce byla propuštěna a trestní stíhání proti ní bylo zastaveno. Týden po demonstraci ji však vyloučili z Ústavu historie a archivnictví. Až do svého odchodu do emigrace byla aktivní v disidentském hnutí. Od pádu Sovětského svazu žila střídavě v Moskvě a New Yorku. Jako jediná účastnice protestů nejezdila na setkání bývalých demonstrantů a neposkytovala rozhovory. Od devadesátých let byla kritická k disidentskému hnutí či sdružení Memorial. V roce 2018 přijela na pozvání Ústavu pro studium totalitních režimů do Prahy, kde se zúčastnila besedy s dalšími účastníky protestu na Rudém náměstí a převzala od tehdejšího ministra zahraničí Martina Stropnického cenu Gratias agit za šíření dobrého jména Česka v zahraničí. Taťána Bajevová zemřela 6. února 2025 ve věku 77 let.

Související:

Článek Osm statečných od Adama Hradilka v časopise Paměť a dějiny 2008/2
Medailonek Taťány Bajevové v rámci projektu Protesty proti okupaci Československa v roce 1968 v zemích Varšavské smlouvy
Prezentace projektu Protesty proti okupaci Československa v roce 1968 v zemích Varšavské smlouvy

● 2008: † IVAN DEJMAL

český ekolog, politik, politický vězeň, disident a signatář Charty 77

foto Archiv Ústav pro studium totalitních režimů

Ivan Dejmal se narodil 17. října 1946 v Ústí nad Labem. Vyučil se zahradníkem a absolvoval střední zahradnickou školu. Z Vysoké školy zemědělské v Praze, kde byl v letech 1965–1970 studentem Agronomické fakulty – oboru zemědělské krajinářství, byl v roce 1970 vyloučen po zatčení za činnost ve studentském Hnutí revoluční mládeže. Po čtyřletém vězení za podvracení republiky (1970–1972 a 1974–1976) až do konce roku 1989 pracoval v různých dělnických profesích – závozník, metař, myč oken, výrobce náhrobních kamenů, údržbář, skladník, strojník chladicích a čerpacích zařízení. Mezi lety 1970 a 1990 se aktivně zapojil do politické práce v opozici a v ekologickém hnutí. V roce 1976 se účastnil vzniku Charty 77 a posléze byl vedoucím její ekologické komise. Od roku 1987 vydával a redigoval samizdatový časopis Ekologický bulletin. V roce 1988 spoluzakládal Hnutí za občanskou svobodu a podílel se na založení první nezávislé ekologické organizace – Ekologické společnosti, jež na podzim roku 1989 iniciovala vznik sdružení ekologických organizací Zelený kruh. V prosinci 1989 se účastnil založení Konfederace politických vězňů. Od listopadu 1989 do voleb v roce 1990 byl Ivan Dejmal vedoucím ekologické sekce programové komise Občanského fóra. V únoru 1990 nastoupil na ministerstvo životního prostředí. V témže roce byl rehabilitován a dokončil studia na VŠZ v Praze. V únoru 1991 byl jmenován ministrem životního prostředí České republiky a tuto funkci vykonával až do července 1992. Do roku 1994 pracoval v Českém ekologickém ústavu jako vedoucí sekce strategických studií. V roce 1993 založil a po tři roky vedl Spolek pro obnovu venkova. V letech 1994 až 1995 byl ředitelem Českého ústavu ochrany přírody. Od roku 1995 působil jako nezávislý projektant v oboru územního plánování a krajinářské tvorby. V prosinci 2007 se stal místopředsedou rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Ivan Dejmal zemřel po krátké těžké nemoci 6. února 2008.

Související:

Článek Petra Blažka Akce „Přednáška“ – sledování Ivana Dejmala v historické revui ÚSTR Paměť a dějiny 2/2008
Článek Jaroslava Pažouta Působení Ivana Dejmala ve studentském hnutí v historické revui ÚSTR Paměť a dějiny 2/2008
Článek Tomáše Bursíka Ivan Dejmal za mřížemi v historické revui ÚSTR Paměť a dějiny 2/2008