6. LEDNA

● 1949:  ⃰  Daniel Kroupa

politik, vysokoškolský učitel, filosof a signatář Charty 77

foto Kancelář Senátu ČR

Daniel Kroupa se narodil 6. ledna 1949 v Praze. Komunisté jeho otci znárodnili prosperující firmu, takže to pro svůj „buržoazní původ“ neměl v dětství a mládí lehké. V polovině šedesátých let začal docházet na přednášky do Městské knihovny v Praze, kde poznal překladatele a básníka Jana Vladislava a slyšel mluvit Jana Patočku. Díky své konverzi ke křesťanství se seznámil s okruhem mladých lidí z katolického kroužku Vigilie, kteří ho inspirovali a formovali v názorech. Externí studium na filozofické fakultě nedokončil, protože neudělal zkoušku z marxismu-leninismu. Podepsal Chartu 77, čímž si přivodil pravidelné výslechy na Státní bezpečnosti a preventivní zatýkání při různých výročích. V rámci disentu pořádal vlastní filozofický seminář s cílem udržet u mladých lidí myšlení nezávislé na komunistické oficiální doktríně. V roce 1989 působil ve vedení Občanského fóra a spoluzaložil Občanskou demokratickou alianci. Jako poslanec se podílel na přípravě Ústavy České republiky, působil jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu ČR. Přednášel filozofii na Univerzitě Karlově a Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V roce 2025 získal Daniel Kroupa od Ústavu pro studium totalitních režimů Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv, a za výrazný přínos k návratu svobody a demokracie.

Související:

● 1893:  ⃰  Ladislav Svoboda

genmjr. i. m., hrdina protinacistického odboje, popravený komunisty

foto Archiv bezpečnostních složek, sbírka Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V): arch. č. V-1288 PL

Ladislav Svoboda se narodil 6. ledna 1893 ve Štěnovicích u Plzně. Před první světovou válkou studoval ČVÚT v Praze, ale stihl jen šest semestrů, poté byl uznán schopným vojenské služby a byl odvelen. Válčil na ruské frontě a do armády se přihlásil i po vzniku Československé republiky. Rychle postupoval v kariérním žebříčku, v roce 1937 již dosáhl hodnosti majora. Při cvičných střelbách v témže roce byl těžce zraněn a lékaři mu museli amputovat jednu končetinu. Houževnatý důstojník se však naučil chodit s protézou a mohl i nadále vykonávat funkci. Z armády ale i tak musel odejít po nacistické okupaci v březnu 1939. Zapojil se hned do vojenského odboje, spolupracoval se skupinou podplukovníka Weidmana v Plzni, informace sbíral i pro síť Balabán-Mašín-Morávek, od roku 1943 organizoval v Plzni, kde bydlel, podzemní hnutí. Gestapem byl zatčen až 28. dubna 1944 spolu s manželkou, prošel pak věznicemi v Plzni, Terezíně, Praze-Pankráci, ve Zwickau a Waldheimu. Tady se dočkal osvobození (nacistické žaláře přežila i jeho žena) a hned se opět přihlásil do činné vojenské služby. Za své působení v odboji dostal Ladislav Svoboda Československý válečný kříž 1939 a Československou medaili Za zásluhy II. stupně a byl dvakrát povýšen. Vojenská kariéra plukovníka Svobody skončila nedlouho po únorovém převratu. Už 16. dubna 1948 byl poslán na dovolenou a 1. června t.r. převeden do výslužby. V listopadu 1950 plukovníka Svobodu zatkla Státní bezpečnost pro podezření z organizování výzvědné činnosti ve prospěch zahraniční zpravodajské služby a z přípravy ozbrojeného povstání. Ladislav Svoboda se po krutých výsleších ke všemu „přiznal“, za což ho soud odsoudil k trestu smrti. Jeho odvolání bylo zamítnuto. Dne 13. listopadu 1952 byl ve věznici Praha-Pankrác ve svých 59 letech popraven. Plně rehabilitován byl Ladislav Svoboda až o téměř čtyřicet let později, v květnu 1992. Prezident Václav Havel mu in memoriam udělil hodnost generálmajora a medaili Za hrdinství.

Související: