Narodil se 19. června 1921 v Imstičevu na Podkarpatské Rusi, kde jeho otec Štefan hospodařil a provozoval bednářskou živnost. Zemědělství se věnovala celá rodina, jen nejstarší bratr se mohl stát učitelem, a proto po ukončení čtyř tříd měšťanské školy v Bilkách musel Jiří zůstat na rodinném hospodářství. Za světové hospodářské krize ve dvacátých a třicátých letech odešlo asi dvanáct imstičevských rodin do Argentiny, Kanady a Spojených Států, zbývající musely hledat práci v lesích. Když 18. března 1939 Maďarsko obsadilo zbytek Podkarpatské Rusi, dohodl se s třemi přáteli, že odejdou do Sovětského svazu, aby nemuseli sloužit v polovojenských oddílech Levente. Nechtěli vzbudit pozornost, proto si vzali dřevařskou výstroj a 22. srpna 1939 vyrazili po hřebenech Karpat na 80 kilometrů vzdálenou hranici. Cestou se k nim ještě přidal krejčí Kreismann z Imstičeva. Jakmile po několika dnech překročili hranici, byli u Jelenkovatého zatčeni pohraniční stráží a nahnáni do stodoly. Ráno je odvezlo nákladní auto do Levočny, odkud byli po výslechu posláni do 30 kilometrů vzdáleného sběrného tábora ve Skolu. V dřevených barácích a ve stanech tam žilo přibližně 200 lidí, převážné Rusínů. Odtud byli eskortování do dalších táborů a věznic a na jejich místo nastupovali další uprchlíci ze zemí ovládaných státy Osy. Tehdy Kopinec přišel o hodinky od tety z Budapešti. Denní příděl stravy totiž představoval jen dvoukilogramový bochník chleba nevalné kvality pro tři muže, a proto vybraní vězni ochotně těžili dřevo, aby si vysloužili misku horké šlichty. Ostatní rozprodávali své poslední svršky a hladověli. Po šesti týdnech jej odvezli v dobytčím vagóně do Stryje na západní Ukrajině. Osazenstvo zdejší věznice i cely, v níž prožil další půlrok, bylo národnostně pestré: Bělorusové, Ukrajinci, Poláci, Rusíni, Židé, Češi. Jídlo bývalo opět nevalné, největší oblibě se těšil konzervovaný hrášek, jenž se však objevoval jen zřídka. Při jednom z výslechů byl obviněn z nelegálního překročení hranic, za což byl později odsouzen ke třem rokům v nápravněpracovních táborech NKVD. S dalším transportem se dostal do Starobělska. V přepažené kostelní lodi byli drženi nejen uprchlíci z celé střední a východní Evropy, ale také mnoho polských válečných zajatců. Do práce se nechodilo, vězni se nudili a na ukrácení času hráli šachy s figurkami z chlebové střídky. O táborech samotných měli jen velmi nejasné představy, mnozí se dokonce těšili na práci. Odtud Kopinec odjel v září 1941 ve vlaku s třiceti dobytčími vagóny. Cestovní příděl tvořilo 200 gramů sucharů a několika solených rybek, po nichž vězni trpěli žízní, a proto pili i značně znečištěnou vodu, takže se ve vlaku rozmohla úplavice. Po třech týdnech cesty železniční trať skončila: přeživší byli vyhnáni z vagónů a za rozbřesku došli ke břehům Pečory, kde se nalodili na nákladní parník. Po řece široké až dva kilometry se plavili šest dní a nocí, k jídlu byla treska a několik dekagramů chleba. Loď s přibližně osmdesáti vězni na palubě přistála nedaleko železniční trati, a tak zbývajících padesát kilometrů jeli opět na nákladních vagónech. Tím se octli v tundře, tisíce kilometrů od Moskvy, 270 kilometrů na jih od Severního ledového oceánu; v zóně obehnané ostnatým drátem stály jen strážnice a několik stanů. Tábor si museli postavit sami. V jedné ze stavebních brigád byl zařazen i Kopinec; v promrzlé zemi hloubil jámy na pilíře, opracovával dřevo a stavěl budovy. Ještě před příchodem polární noci stály v táboře první nízké podlouhlé baráky, každý asi pro sto lidí. Jejich obyvatelé byli zavšivení a podvyživení; úderem šesté hodiny je budil řev dozorců. S výjimkou dní, kdy teplota klesala pod minus 40 stupňů, pracovali dvanáct hodin denně, převážně ve zlatých a uhelných dolech. V barácích panovalo bezvládí; spoluvězně napadali, okrádali i vraždili „žulici“ – profesionální zločinci odsouzení za kriminální delikty. Toho, kdo by se snad pokusil o útěk, čekala jen neproniknutelná tundra. Táborem se šířila naprostá otupělost… Kopincovi se naštěstí povedlo zůstat ve stavební brigádě, kde byly podmínky o něco snesitelnější. Dařilo se mu plnit i stanovenou normu, což bylo z hlediska přežití zcela zásadní, protože denní příděl vězňů neschopných práce – trestný kotel – představoval čtyřicet dekagramů chleba a misku „polévky“. Za chleba a cukr měnil i machorku, fasovanou jednou měsíčně v počtu tří balíčků. Asi po roce a půl byl s padesáti dalšími muži vybrán na stavbu železničního mostu přes Vorkutu, zhruba 50 kilometrů od tábora. V krutých mrazech zatloukal piloty do dna řeky, noci přečkával v plátěném stanu, živil se jen suchary a slanou vodou. Zanedlouho mu proto oteklo celé tělo, byť vážil jen 40 kilogramů. Tehdy jej dozorci poslali do nemocnice. Tři dny a tři noci se potácel tundrou zpátky do tábora. Zastavit se nemohl, protože by umrzl. Ve špitále dostávali zubožení vězni konzervovaný hrášek a 1,5 dekagramů másla. Zůstal tam tři týdny, převážně mezi mladými lidmi, z nichž mnozí umírali na podvýživu a onemocnění trávícího traktu. Před jistou smrtí jej, podobně jako mnoho jiných, zachránil nábor do Československé vojenské jednotky v SSSR. V lednu 1943 byl osvobozen a odeslán do Džambulu v dnešním Kazachstánu, kde pracoval v pekárně. Dne 14. června 1943 byl prezentován v Buzuluku a po krátkém výcviku jej zařadili k ženijní rotě 1. československé brigády v SSSR. Na frontě se zúčastnil bojů od Kyjeva až do Prahy a postupně zastával funkce velitele družstva, zástupce velitele čety a naposledy výkonného rotmistra praporu v hodnosti rotmistra. Po válce byl z existenčních důvodů ponechán v činné službě; v březnu 1948 se stal kandidátem KSČ a o rok později byl přijat za důstojníka z povolání v hodnosti podporučíka. Postupně dosáhl hodnosti podplukovníka a v lednu 1978, když splnil podmínky nároku na starobní důchod, byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání.