Zdeněk Mikš se narodil 7. října 1926 ve Dvoře Králové nad Labem. Za okupace vystudoval reálku. V roce 1944 byl nasazen k oddílům „Technische Nothilfe“. Po osvobození se rodina odstěhovala do Brna. Mikš se chtěl stát civilním pilotem, a protože jedinou příležitost kvalitního pilotního výcviku mu skýtala armáda, přihlásil se do Letecké vojenské akademie (LVA). Byl úspěšně přijat a do LVA nastoupil 1. října 1946. Patřil sice mezi nejlepší studenty, ale kvůli svým protikomunistickým postojům a neochotě vstoupit do KSČ byl v listopadu 1948 z armády vyhozen. S otcovou pomocí si poté našel zaměstnání v podniku Textilní tvorba jako pomocný ruční tiskař. U řemesla však dlouho nevydržel. V květnu 1949 jej navštívil jeho bývalý spolužák z LVA Vlastimil Klenovský, rovněž vyhozený z armády, a nabídl mu možnost uletět na Západ ukradenými civilními letadly z letiště v Chocni. Mikš se dlouho nerozhodoval a spolu s dalšími čtyřmi kamarády se začátkem května dohodli na útěku. Ke skupině patřili ještě Jaroslav Valášek, Jan Horníček, Miroslav Nový a Heda Prokopová. Plán přepadení navrhli Klenovský s Horníčkem, kteří na letišti v Chocni pracovali jako pomocní mechanici a znali tamní situaci. V noci z 12. na 13. května 1949 skupina přepadla letiště. Přemohla dva členy ozbrojené stráže, ale při odzbrojování jednomu z nich, jistému Bernardovi, prostřelili prst na ruce. Po několikahodinové námaze se uprchlíkům podařilo připravit k odletu dvě letadla Sokol, do kterých se rozdělili po třech. V jednom stroji seděl Horníček, Nový a Valášek, ve druhém Mikš, Klenovský a Prokopová. Těsně před odstartováním však došlo k tragédii. Heda Prokopová, která hlídala přemožené policisty, totiž dala na prosby spoutaného, postřeleného Bernarda a povolila mu pouta na rukou. Její ohleduplnost se vzápětí fatálně vymstila. Když už všichni seděli v kokpitech, náhle se u stroje s Mikšovou posádkou objevil Bernard s puškou. Nejprve zastřelil Klenovského na místě pilota, poté vážně postřelil Mikše na vedlejším sedadle a vzápětí zastřelil Prokopovou, která seděla za piloty. Mikš s prostřeleným obratlem a kulkou v plicích předstíral, že je mrtvý. Když se strážný Bernard vytratil směrem k letištním budovám, pokusil se Mikš neúspěšně letadlo s mrtvými nastartovat. Pak doběhl ke druhé posádce, aby jí oznámil, co se stalo. Ta se rozhodla okamžitě odstartovat, což se podařilo. Těžce zraněný Mikš hledal pomoc v nedalekém Vysokém Mýtě, kde mu známá pomohla vyhledat lékaře. Ten sice Mikše ošetřil, ale vzápětí jej kvůli střelnému zranění nahlásil. Mikš sice od doktora utekl, ale ve městě byl záhy zatčen a skončil v nemocnici. Ani druhé posádce se nevedlo lépe. Šumavské kopce tu noc halily husté mraky, a protože letadlo mělo poruchu přístrojů, nepodařilo se posádce proletět. V jednom údolí u Sušice při otočce škrtli křídlem o kopec a havarovali. Pilot Nový byl v bezvědomí a těžce raněn, Valášek si o palubní desku zlomil ruku v zápěstí a Horníček vypadl před letadlo, aniž by se mu cokoliv stalo. Oba schopní chůze pokračovali na nedaleké hranice, ale tam je zadržel tzv. hajný se samopalem a předal je policii. Těžce zraněný Zdeněk Mikš mezitím v nemocnici zapíral, neboť se domníval, že druhé letadlo úspěšně zmizelo za hranicemi a jeho dva spoluletci byli po smrti. StB však za pár dnů zjistila pravdu, neboť Valášek se rozhodl mluvit. Po třech týdnech Mikše převezli na Pankrác, kde se 31. srpna 1949 konal soud. Obžaloba všem navrhovala tresty smrti. Nakonec byl ale Valášek, který byl ozbrojen, odsouzen na doživotí. Horníček, Mikš a Nový dostali po třiceti letech vězení. Po odsouzení byl Mikš nejprve převezen na Bory do Plzně, kde zůstal zhruba rok. Pracoval na tzv. oddělení valdez. Následně jej přemístili do věznice Ilava na Slovensku, kde strávil následující rok a půl. Oproti Borům zde vládly nesrovnatelně lepší podmínky. Mikš v Ilavě na čas získal místo pomocníka vězeňského fotografa a podařilo se mu domů dokonce propašovat několik snímků z vězení. V roce 1952 byl znovu přemístěn, tentokrát na Jáchymovsko, na trestní lágr „L“ – nechvalně proslulou „Věž smrti“. Musel pracovat na tzv. malé drobilce, kde se zpracovávala nejkvalitnější uranová ruda. Panoval zde ukrutný hlad: v roce 1953 vážil Mikš pouhých 48 kilogramů. Na L-ku se jej poprvé pokusila získat StB, ale Mikš odmítl. Za trest musel vykopat jámu o objemu jeden metr krychlový a zase ji zaházet. V polovině 50. let se odehrály na lágrech stávky. V rámci potlačení vzpoury nastalo velké stěhování vězňů, které postihlo i Mikše. Na závěr svého trestu se tak dostal do tábora Bytíz, což představovalo z hlediska životních poměrů výrazné zlepšení. Mikš zde pracoval v dílnách, svařoval a opravoval techniku. V roce 1960 se StB Mikše pokusila získat ke spolupráci podruhé, opět neúspěšně. Později už jej estébáci nikdy neobtěžovali. Na Bytízu zůstal až do roku 1962, kdy byl propuštěn na druhou velkou amnestii.