Narodil se v roce 1913 ve Velké Dobroni na Podkarpatské Rusi. Po ukončení gymnázia v Berehově začal v roce 1934 studovat na Lékařské fakultě v Praze. Po podepsání mnichovské dohody ho však stejně jako většinu studentů z okupovaných československých území ze studií vyloučili. Vrátil se tedy do rodné obce, kde pracoval na hospodářství svých rodičů a po okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 u přítele v obchodě s elektrickými potřebami. V roce 1940 se oženil a téhož roku se mu narodil syn. Koncem října 1940 byl společně s dalšími židovskými muži povolán k vojenské službě v maďarské armádě. V pracovním táboře v Mukačevě bylo tehdy soustředěno asi 200 Židů, odsud putovali dále do tábora u Velkého Varadína, kde pracovali až do jeho rozpuštění v únoru 1941 na stavbě silnic. Michael Lebovič se sice na několik měsíců mohl vrátit do Velké Dobroně, v září 1941 byl však opět povolán do pracovní služby. Všechny práceschopné Židy tehdy Maďaři soustředili ve starých jezdeckých kasárnách v Košicích, kde pracovali až do jara 1942. O několik týdnů později byl znovu povolán do střediska pracovních táborů v Aba Uz Santo, kde Židy naložili do vagonů a přes Komárno, Hodonín, Ostravu a Krakov transportovali do Minsku. Odsud je poslali k maďarským jednotkám přímo na frontu v okolí města Voroněž. Dne 25. prosince 1942 dorazili na místo asi devět kilometrů vzdálené od sovětských bojových linií. Michael Lebovič se přihlásil společně s dalšími sedmi muži jako dobrovolník na nošení munice do palebných postavení. Jeden z četníků ho však ještě předtím doporučil jako pomocníka k vojenskému maďarskému lékaři. To mu zachránilo život, protože z Židů, kteří se přihlásili na nošení střeliva, téměř nikdo nepřežil. Když jednoho dne začalo silné sovětské bombardování a maďarské jednotky dostaly rozkaz ustoupit, ukryl se Michael Lebovič s dalšími Židy v bunkru, kde je zajali Rusové. S ostatními válečnými zajatci pak museli pochodovat do Voroněžské oblasti do obrovského zajateckého tábora Davidovka, v němž se tísnilo na 100 000 zajatců. V táboře, kde řádily epidemie jako skvrnitý tyfus a mnoho vězňů mělo těžké omrzliny, umíraly denně stovky zajatců bez jakékoliv lékařské péče. Díky svému lékařskému umu se z Michaela Leboviče stal brzy táborový šéflékař. I on však po čase onemocněl tyfem a uzdravil se jen díky pomoci dvou židovských lékařek. Koncem března 1943 byl transportován do dalšího tábora u města Usmaň, kde znovu pracoval jako táborový doktor. Zde se také doslechl o náboru do československé vojenské jednotky. Místo do armády ale v červenci 1943 putoval transportem přes Moskvu do dalšího tábora pro válečné zajatce v Krasnogorsku. Ve zdejším lágru byli drženi také vysocí nepřátelští důstojníci, včetně generála Pauluse. Michael Lebovič se zde brzy dostal do sporu s jedním německým zajatcem a za to, že ho zbil, byl odsouzen k šesti měsícům nucených prací. Měl však štěstí, protože ho přiřadili ke skupině jugoslávských a finských zajatců, v níž znovu pracoval jako lékař. Protože skupina plnila pracovní normy, dostávali daleko lepší stravu než obyčejní vězni. Odsud byl nakonec Michael Lebovič propuštěn a následně se dostal k československé armádě v Novochopersku. Jako lékař 2. dělostřeleckého pluku se zúčastnil dalšího tažení československé armádní jednotky až na území osvobozeného Československa. V roce 1948 odešel do Izraele, kde do důchodu pracoval jako lékař. Dnes žije ve městě Aškelon.