Narodil se 6. září 1923 v obci Volové (dnes Mižhirja) na Podkarpatské Rusi. Pocházel z chudých poměrů; rodiče pracovali jako většina místních Rusínů v zemědělství, otec Alexandr si přivydělával jako námezdní dělník v lese. Syn Ivan i přes výborný prospěch v obecné škole musel začít pracovat jako pomocný dělník na nedaleké parní pile. Po obsazení zbytku Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 mu stejně jako jeho vrstevníkům hrozilo nasazení v mládežnických vojenských oddílech Levente, a proto se 1939 s přáteli rozhodl odejít do Sovětského svazu. Po přechodu hranic 23. října 1939 však celou třicetičlennou skupinu zadrželi sovětští pohraničníci. Nejdříve je odvezli do sběrného tábora, kde byli podrobeni výslechu a rozděleni. Solovka putoval do věznice v Poltavě, kde následující měsíce čekal na rozsudek. Panovaly tam neutěšené podmínky. V cele o velikosti 20 m2 se tísnilo až 50 lidí. Za ilegální přechod hranic byl v červnu 1940 jako mladistvý odsouzen ke třem letům nápravněpracovních táborů. Spolu s dalšími odsouzenými byl vlakem převezen do Kotlasu, a poté na lodích dál na sever po řece Pečoře až na místo, kde si museli vybudovat provizorní lesní tábor. Odsud každý den vyráželi do práce – stavěli železniční trať z Kotlasu do Vorkuty. Podél železnice stála celá řada podobných táborů a jejich poloha se s postupem stavebních prací měnila. Za dobu svého věznění tak prošel třemi. V každém z nich se nacházelo zhruba 200 vězňů a jednotlivým pracovním brigádám veleli ruští kriminálníci. Zpočátku pracoval na výstavbě trati, ale zanedlouho si získal sympatie velitele tábora a byl přeřazen na privilegovanější místo – dávkování a výdej chleba. To jej zachránilo před nejtěžší prací. Navíc v té době Solovka trpěl podobně jako většina spoluvězňů silnými omrzlinami. Na této pozici se udržel až do svého propuštění koncem roku 1942. Společně s dalšími vězněnými československými občany se dostal do vznikající Československé vojenské jednotky v SSSR. V Buzuluku byl odveden 27. února 1943 a po dokončení výcviku v Novochopersku se zúčastnil jako spojař 1. dělostřeleckého oddílu bojů 1. československé brigády u Kyjeva. U spojařů působil i během bojů na Ukrajině, v Karpatech a nakonec až do Prahy. Po válce zůstal v armádě v hodnosti rotmistra a zastával funkci velitele spojovací čety u 14. dělostřeleckého pluku ve Dvorech u Karlových Varů. Když absolvoval jednoroční kurs Vojenské akademie v Hranicích byl ustanoven velitelem velitelské čety u 13. dělostřeleckého pluku. V prosinci 1952 se stal kandidátem KSČ, a později členem strany, ale v rámci stranických prověrek v létě 1970, kdy působil na velitelství západního vojenského okruhu v Táboře, byl ze strany vyškrtnut a dnem 31. prosince 1974 byl propuštěn v hodnosti podplukovníka do zálohy jako „nevyhovující“. Následovaly problémy se sháněním zaměstnáním; nakonec nastoupil jako osvětlovač ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci, kde působil až do svého důchodu.